Zdravý vztah nestojí na obětování sebe sama. Každé dítě by mělo vědět, že říct ne je v pořádku, říká Lilia Khousnoutdinova

S čím ženy v současné světě nejvíc bojují?

Se stereotypy. S očekáváními, jak mají vypadat, jaké mají být matky, partnerky nebo profesionálky. Často jsou pod tlakem zvládat všechno – být úspěšné v práci, pečující doma, dobře vypadat, a přitom se nezastavit. Věřím, že největší výzvou je najít odvahu žít podle vlastních hodnot, ne podle představ okolí, a nebát se dělat rozhodnutí, která jsou správná právě pro ně.

Co vnímáte jako největší těžkost pro ženy v České republice?

V českém prostředí vnímám jako jednu z největších výzev takzvanou druhou směnu. Od žen se často očekává, že budou pracovat na plný úvazek, a zároveň ponesou hlavní odpovědnost za domácnost, péči o děti i organizaci rodinného života. Tento model vede k chronickému přetížení a pocitu, že člověk nikdy nedělá dost. Myslím, že je na čase přestat považovat tuto nerovnováhu za samozřejmost a otevřeně mluvit o spravedlivějším rozdělení péče a odpovědnosti.

Ve kterém tématu se Česká republika posunula a kde jsme zůstali stát, nebo se dokonce vracíme o pár kroků zpět?

Myslím, že v otázce tělesné autonomie jsme v České republice spíš ve fázi „udržet pozice“ a „necouvat“, než že bychom dělali skutečný pokrok. Ženské tělo se čím dál častěji stává bitevním polem nejrůznějších názorů – včetně těch paternalistických nebo ideologicky vyhraněných – místo toho, aby bylo vnímáno jako prostor bezpečí, respektu a svobodného rozhodování.

Myslím, že české porodnictví je dobrým příkladem toho, že změna je možná, ale zároveň není samozřejmá. V posledních letech se podařilo prosadit řadu pozitivních kroků – stále více porodnic podporuje volný pohyb a vertikalizaci během porodu, rozšiřují se možnosti porodů do vody a významným posunem je také zavedení automatické indikace poporodních návštěv porodní asistentky hrazených z veřejného zdravotního pojištění. To jsou změny, které zlepšují péči o ženy a přibližují ji současným odborným doporučením.

Právě porod je situací, kde se vztah společnosti k ženské autonomii ukazuje velmi zřetelně. Přestože znám mnoho skvělých zdravotníků a porodnic, systém jako celek stále není důsledně postaven na partnerství, důvěře a respektu. Kvalitní porodní péče není jen o zdravém dítěti a dobrých medicínských výsledcích. Je také o důstojnosti, bezpečí a možnosti ženy rozhodovat o svém těle na základě kvalitních informací. V tom máme jako společnost stále prostor k dalšímu posunu.

Co by podle vás mělo každé dítě slyšet o vztahu žen a mužů?

Myslím, že každé dítě by mělo od malička slýchat, že zdravý vztah stojí na dobrovolnosti, vzájemném souhlasu, úctě a lásce. Že nikdo nemá právo překračovat hranice druhého člověka a že říct „ne“ je vždy v pořádku. Stejně důležité je vědět, že zranitelnost, upřímnost a schopnost otevřeně projevovat emoce nejsou známkou slabosti, ale odvahy a důvěry. Respekt, empatie a laskavost jsou podle mě základem všech dobrých vztahů – partnerských, rodinných i přátelských.

Vychovávali vás jako „hodnou holku“? Co byl největší přežitek výchovy, který jste musela překonávat?

Ano, do určité míry ano. Byla jsem vychovávaná k tomu, že se mám postarat o všechny kolem sebe, být silná, schopná a pokud možno neomylná. Dlouho jsem měla pocit, že moje hodnota spočívá v tom, kolik toho zvládnu a jak dobře se postarám o druhé.

Asi největším přežitkem, který jsem musela překonat, bylo přesvědčení, že o pomoc se nežádá, že slabost se neukazuje a že vlastní potřeby mají vždycky počkat. Postupně jsem se učila, že péče o druhé nemůže být na úkor péče o sebe a že skutečná síla nespočívá v neomylnosti, ale ve schopnosti být autentická, přiznat chybu a dovolit si být zranitelná.

Jakou zkušenost jste udělala, ale byla byste radši, kdybyste ji udělat nemusela?

O těch nejtěžších zkušenostech mluvit nechci – i proto, že jednou si tyto rozhovory možná přečtou moje děti. Můžu ale říct, že jsem před více než deseti lety udělala několik zásadních chyb, které mě hodně bolely. Kdybych si mohla vybrat, raději bych je udělat nemusela. Zároveň vím, že i díky nim jsem dnes člověkem, kterým jsem.

Kdy jste se vy osobně stala feministkou?

Jsem feministka odjakživa. Odmala mě zajímaly otázky svobody, postavení žen ve společnosti, reprodukčních práv nebo toho, proč ženy tak často chybějí na místech, kde se rozhoduje – ať už v politice, vedení institucí nebo třeba v náboženské hierarchii.

Pro mě feminismus nikdy neznamenal boj proti mužům. Znamená přesvědčení, že ženy i muži mají mít stejnou důstojnost, stejné příležitosti a stejnou možnost rozhodovat o svém životě.

Jakou událost ve svém životě považujete za klíčovou pro to, jakou ženou dnes jste?

Nádherné a velmi posilující, zásadně transformující byly porody mých dětí. Nejen to, že jsem se stala matkou, ale i zkušenost porodu jako taková.

Za zapůjčení oblečení děkujeme značce  Medicine, za umožnění fotografování děkujeme OC Arkády Pankrác. Děkujeme také partnerům projektu Moje Heroine – Nadačnímu fondu Propolis 33 Lilie Khousnoutdinové a společnosti Notino.