Tyhle knihy by si měly přečíst všechny ženy. Redakce Heroine vybírá tituly, které bychom chtěly darovat všem

Když psycholožka působící na základní škole mých synů oznámila, že hodinu sexuální výchovy zařadí už pro děti prvního stupně, strhla se v našem rodičovském chatu docela divoká diskuze. Někteří rodiče nebyli rádi – a argumentovali třeba tím, že zatímco se s dětmi dívají na marvelovky a akční filmy, kde je spousta násilí, filmy, kde by byl byť jen náznak líbání, jim nedovolují, a nepřejí si, aby o sexu s jejich dětmi mluvil někdo dřív, než oni sami. Já se ale bojím, že o sexu se děti dozvídají mnohem dříve, než si myslíme, a mám bohužel potvrzené hned od několika kamarádek, že často bohužel tím nejblbějším způsobem. Desetiletí kluci, co už mají mobil, přijdou před prvňáky nebo druháky a strčí jim ho před obličej – a na displeji porno.

Tyhle historky mě vyděsily a se svými syny jsem i proto o sexu, intimitě, o tom, jak se nám v pubertě mění tělo, ale i třeba o menstruaci, mluvila od jejich velmi raného věku. Co mi docela chybělo, byla ale šikovná literatura. A jedna z knížek, která tenhle problém vyřešila, je komiksová kniha kanadské dvojice Coryho Silverberga a Fiona Smyth Sex je vtipný slovo. Před čtyřmi lety ji do češtiny přeložilo družstevní nakladatelství IDEA.

O sexu a sexualitě se tu píše a kreslí pozitivně, respektujícím a zábavným způsobem. A funguje to, obě mé děti si knihou listovaly dlouho a rády. Její formát ostatně vznikl na základě stovky debat s dětmi, rodiči i odbornou veřejností. Nakladatelství ji doporučuje pro děti od sedmi let, my jí listovali dřív.

Kdo jsem a jak sebe samu přijmout takovou, jaká jsem, na to se snaží přijít protagonistka románu Tisíckrát obejít strach německé autorky Olivii Wenzel. Příběh vypráví mladá Berlíňanka, která vyrůstala na východě Německa. Její matka bývala punkerka, její otec student z Angoly, odmalička se tak musela vypořádávat s tím, že je jiná, navíc ve vesměs rasistické společnosti. Coby mladá žena pak přemýšlí nad rolemi, které by v životě možná měla hrát, nad osamělostí, kterou cítí, nad svými vztahy i nad ztrátami, které prožila. Jako čtenářky nemusíme mít ani jinou barvu kůže nebo původ, abychom ji dokázaly pochopit a do jejích obav a úvah se dokonale vcítit.

Kniha Drak na polní cestě od Jiřího Hájíčka se odehrává na jihočeském venkově v obci Nový Lhotec. Učitelka hudby, pětatřicetiletá Kristýna, se po letech vrací z Prahy zpět do rodné vesnice. Chce si urovnat vztahy s rodinou a vyrovnat se se svou minulostí. Začne se stýkat s Tomášem, pětapadesátiletým ředitelem místního statku, kterého zná už od dětství. Tomáš žije sám, pečuje o svou stárnoucí matku a začíná přemýšlet nad tím, co vlastně od života ještě chce. Mezi ním a Kristýnou vznikne vztah, ale postupně se ukazuje, že mají na život a budoucnost rozdílné názory. Společně se také snaží zachránit chátrající stavení na návsi.

Do života obyvatel Nového Lhotce ale zasáhne mnohem větší problém. Do vesnice přijedou lidé z velké firmy a začnou od místních obyvatel vykupovat akcie zemědělského statku. Tomášovi na statku velmi záleží a společně s dalšími lidmi se snaží zabránit tomu, aby se dostal pod kontrolu velkého byznysu. Postupně se tak ukazuje, jak se mění život na českém venkově a jak do něj zasahují peníze a velké firmy. V příběhu se zároveň připomíná minulost vesnice, hlavně kolektivizace v padesátých letech a majetkové změny po roce 1989, ale příběh se odehrává v současnosti.

Konečně jsme se dočkaly českého překladu knihy, o které se v anglosaských zemích mluví už dva roky. Nepředpokládám, že by tuhle knihu, která by se klidně mohla přejmenovat na Bibli perimenopauzy, chtěl číst jakýkoli muž – ale třeba se pletu. Jsem z Mirandy July nadšená tak, že jsem knihu už koupila dvěma kamarádkám a další minimálně čtyři donutila, aby ji taky začaly ihned číst. Už během čtení jsem si fotila vybrané pasáže a posílala je na všechny strany, doplněné výkřiky: „Poznáváš se? Ta kniha je o tobě.“ a „Ta hrdinka je jako já… Jako ty!“

Pro mě je román Na čtyřech jako zjevení. Takhle si představuju ŽENSKOU literaturu. Takhle si představuju originální a kreativní práci s jazykem (poklona autorce i překladatelce Michale Markové) i velice překvapivé dějové zvraty. A humor! Já se směju nahlas a doteď mám chuť se uchechtnout, když si vzpomenu na ten graf! (Nemůžu vám prozradit víc, to bych vám zkazila zážitek.)

Líbí se mi, že hrdinka pociťuje podobné pochybnosti jako já, uvažuje o stejných věcech jako já, sní o věcech jako já, ale je podstatně šílenější než já, takže mnohé z těchto svých představ taky realizuje. Jde vlastně o „road novel“, třebaže cesta se skončí 20 minut od domova a dál už probíhá spíše v představách. Proměna hlavní postavy, jejíž jméno se nedozvíme, se odehrává uvnitř její hlavy. Miranda July, známá především jako režisérka a performerka, dokázala s radikální upřímností a otevřeností popsat pocity, které se týkají žen ve středním věku. Taky žen, které žijí v dlouhých manželstvích. A především všech těch, které cítí, že s tím, jak padá jejich hladina estrogenu, se možná rozpadá i dosavadní vzorec jejich života. Kdyby to všechno Miranda July popsala jen tak, jak to je, bylo by to nesnesitelné a žádná z nás by to nechtěla číst. Jelikož ale umí hluboké pocity vyvážit třaskavým humorem, její kniha má zvláštní přitažlivost.

Miranda July má bezesporu obrovský literární talent a v tomto autofikčním díle navíc zabrnkala na kytaru, kterou my ženy ve věku 40+ máme na dně skříně. Víme o ní, ale ještě stále jsme nenašly odvahu začít na ni hrát.

Nečekané je také rámování příběhu poporodním traumatem, které poněkud praštěnou a sebestřednou hlavní postavu trochu polidšťuje. První půlka nebo dvě třetiny knihy jsou výrazně silnější než její poslední část. Ale to nevadí, protože je to dílo opravdové a šíleně vtipné.

Do toho, pište nám do redakce, jestli a co vám promluvilo z duše.