Neslyšící ženy čelí dvojnásobným bariérám. Až v posledních letech se učí na sebe být hrdé, říká Pavlína Spilková
Pavlína Spilková svůj čas rozděluje mezi několik běžných prací, obrovskou spoustu dobrovolnické práce a velkou rodinu. To všechno má ale jeden společný cíl. Podporovat komunitu neslyšících, především neslyšící ženy, aby se nebály být vidět, znaly svou hodnotu a měly přístup ke světu, který slyšící považují za samozřejmost. Spolu s uskupením Neslyšící ženy v ČR je to Moje Heroine.
Najít ve vašem rozvrhu čas na rozhovor nebylo jednoduché. Zdá se, že jste pracovně dost vytížená a máte velkou rodinu. Jak se dá všechno skloubit dohromady? A jak vypadá váš volný den?
Jsem plánovač. Bez Google kalendáře bych skončila. Takže i volno, když už se najde, musí být naplánované. Rodina, chata, návštěva rodičů nebo čas s kamarádkou. Neplánované volno na poslední chvíli je pro mě zvláštní situace, jak ho nemám v diáři, nevím, co s ním. Jednou se mi to stalo, takhle v sobotu, a já byla úplně zmatená. Dala jsem si čaj a přemýšlela, jak bych mohla krásně odpočívat, kdybych to měla v diáři.
Neslyšící ženy používají motto „Nejlepší ochranou ženy je odvaha“. Považujete se za odvážnou?
Jsem odvážná v tom, že si řeknu, jak chci, aby věci byly. Když přijdu k lékaři, vysvětlím sestře, že jsem neslyšící, aby pro mě přišla nebo na mě zamávala, až přijdu na řadu, protože ji neuslyším. Snažím se lidem říkat, že se věci dají udělat jinak. Učím to i své děti, aby si uměly říct o to, co potřebují. Záleží ale taky na tom, jak člověk přijme svoji hluchotu. Já jsem neslyšící od narození, mám neslyšící rodiče. Někdo třeba ohluchne později, může být z malé vesnice, může být sám, izolovaný… To pak ty životní příběhy vypadají jinak.
Co dalšího se v textu dočtete:
- v čem je život neslyšících žen jiný než neslyšících mužů
- proč feminismus u neslyšících dlouho nebyl téma
- jak funguje krizová linka pro neslyšící
VIDEO: Podívejte se na článek ve znakovém jazyce
Neslyšící mají obecně hodně překážek a být neslyšící ženou v některých ohledech znamená dvojnásobné bariéry. Jsem žena, neslyšící, matka, manželka – identit je ve mně hodně a musím být připravená na to, jaká témata s tím budou souviset. Vždycky jsem řešila problémy neslyšících, ale to, že jsem žena a týkají se mě některá specifická témata, jsem dřív moc nevnímala. To přišlo až s myšlenkou skupiny Neslyšící ženy.
A ta vznikla kdy?
Když jsem se stala prezidentkou ASNEP, vzala mě v roce 2018 Šárka Prokopiusová, která vede Svaz neslyšících a nedoslýchavých osob, na 1. evropské fórum neslyšících žen ve Španělsku. Jeho cílem bylo, aby se jednotlivé státy více zaobíraly problematikou neslyšících žen. Feminismus je v této komunitě velmi slabý a nepodporovaný, kromě několika států se o to zbytek Evropy vůbec nezajímá a to chtělo Fórum změnit. Byla jsem zvědavá, co nového se dozvím, ale na místě jsem byla úplně šokovaná, jakými otázkami se ve světě zabývají, jak důležité to téma je a jak ho lze komunikovat. Jakmile jsme přiletěly zpátky, řekly jsme si, že to tady musíme začít otevírat taky. A tak jsme pod svazem založily skupinu Neslyšící ženy v ČR. Ještě předtím jsme zorganizovaly první konferenci o přístupnosti informací pro neslyšící, kam ale skoro nikdo nepřišel.
Čím to bylo?
Nejdřív jsme si říkaly, jestli je to téma pro neslyšící vůbec zajímavé. Ale myslím, že to bylo v té době prostě tabu a neslyšící neměli představu, co bychom tam mohli probírat. Netušili, že jsou to témata, která se jich dotýkají. Klima, feminismus, gender – o tom si můžete přečíst v časopisech nebo na internetu, jenže pro neslyšící, kteří preferují komunikaci v českém znakovém jazyce, je čeština cizí jazyk, a tak jsou pro ně běžná média bariérová. Takže to, o čem se ve veřejném prostoru běžně mluví a píše, se k nim dostane zkresleně nebo vůbec. Text mohou pochopit špatně nebo mu pro velké množství cizích slov nerozumějí. Jsou v určitém informačním vakuu.
Pavlína Spilková
Je zakladatelkou skupiny Neslyšící ženy, ale dělá toho mnohem víc. Je pracovnice v sociálních službách, vede tábory a pobyty pro neslyšící, pracuje pro Českou televizi jako editorka a tři roky byla prezidentkou ASNEP (Asociace organizací neslyšících, nedoslýchavých a jejich přátel). Jako dobrovolnice pracuje pro Svaz neslyšících a nedoslýchavých. Jejím mateřským jazykem je český znakový jazyk.
Od té doby ale uplynulo sedm let. Rozšířili jsme tým po krajích, abychom nebyli jen v Praze. Začali jsme zjišťovat, co neslyšícím ženám chybí, co potřebují, a vedle toho jsme řešili slovník, protože pro nová témata neexistují v českém znakovém jazyce ani znaky. Ale jsme pozadu. Než něco předáme, už se to mění nebo naroste. Jsme limitováni tím, že všechno děláme jen ve svém volném čase.
A přesto toho stíháte hodně. Organizujete přednášky, konference, festival. Co z toho je pro vás srdcovka?
Mám ráda náš dvoudenní festival, protože se tam sejdu naživo s lidmi, pro které ho děláme. Volného času mám málo a být dva dny v příjemném prostředí, i když jako organizátor, je perfektní. Workshopy, přednášky, meditace, umělecké vyjádření… Víte třeba, že neslyšící ženy krásně tančí? V neděli pak vidím při odjezdu ženy spokojené a natěšené na další akci, což mi dává sílu a energii do další práce. Velmi důležité je získat významné neslyšící ženy pro přednášky, aby motivovaly a budily v ženách odvahu dělat, co je zajímá.
Zase jsme u odvahy…
Ano, odvaha je důležité téma. Neslyšící ženy často nemají stejné možnosti jako slyšící. Žijí ve slyšící společnosti a neustále narážejí na komunikační bariéry. Některé žily na internátech, socializace s rodinou byla složitá. Každá má jiný příběh. Přijde mi, že neslyšící ženy si až v poslední době začínají vážit samy sebe a být na sebe pyšné. Až teď vidím, že se umějí prezentovat a ukazují, co zvládnou.
Zároveň jim dáváme prostor, aby samy vyprávěly své příběhy. Kontaktovaly jsme teď jednu ženu, která byla na operaci s dělohou, ale ona nechtěla přednášet, že není odbornice – jenže v tom to právě je. Pokud máš nějakou zkušenost, kterou jsi prožila jako neslyšící žena, je důležité ji předat dalším. Teď se třeba zabýváme tématem menopauzy, takže kdyby se mezi čtenářstvem našel někdo – neslyšící odborník je asi velký požadavek – ale někdo, kdo by o tom mohl přednášet, ať se ozve.
Na facebooku máme vedle veřejné stránky také soukromou skupinu, kam mají přístup jen neslyšící ženy. Je to bezpečný a uzavřený prostor, kde nemusí mít strach, že otevírají hloupé nebo malicherné téma, a kde si mohou také vyměňovat zkušenosti. Takhle k tomu přistupujeme. Dáváme jim možnosti.
Svět podle Heroine
Časopis Heroine slaví šest let. A je načase si připomenout, že slovo feminismus už nemusí znamenat těžkou debatu a vážné výrazy.
Letos se chceme smát, sdílet i pochybovat – protože i to je součástí cesty k rovnosti. Přijďte na pátý ročník ocenění Moje Heroine, debaty napříč generacemi a 5 lekcí feminismu, které společnost pořád potřebuje.
Důležitým tématem Neslyšících žen je boj proti domácímu násilí, manipulaci a šikaně. Jak konkrétně taková pomoc vypadá? A máme nějaká data ohledně domácího násilí páchaného na neslyšících ženách?
Víme, že se toho děje hodně, ale přesná data nemáme. O domácím násilí a znásilněních se spíš mlčí. Komunita neslyšících je poměrně malá a v momentě, kdy se nějaká konkrétní situace začne řešit, hned o tom ví celá republika. Víme dokonce i o konkrétních případech na Slovensku. Proto jsou neslyšící ostražití. Je potřeba obecně edukovat, aby o tom ženy mluvily.
Děláme osvětu, zveme na přednášky i zahraniční řečníky, informujeme, že je normální říkat ne, že si ženy nemusí nechat líbit osahávání, že ponižování nebo vynucený manželský sex není v pořádku. Bavíme se o tom, co všechno může být domácí násilí. Aby si pod těmi pojmy uměly představit konkrétní věci a uvědomily si, že to, co se jim děje, třeba není správné, že se mohou ozvat a najdou podporu.
Takovou podporu jim nabídne vaše krizová linka?
Ano. Loni jsme založili linku s názvem Neslyšící v krizi. Není to ale odborné poradenství. Nepracují tam krizoví interventi, ale neslyšící, kteří jsou pro oběti prvokontaktem. V momentě, kdy se jí něco stane, ji opečují, zjistí, k čemu došlo, kde je, a nabídnou jí možnosti, na koho se může ve svém kraji obrátit. Neslyšící odborníci zatím nejsou a v rozrušení a stavu plném emocí je komunikační bariéra ještě větší. Ale na lince ji uklidní a ona ví, že tam, kam ji pošlou, bude tlumočník, sociální pracovník a tak dál.
Potřebujeme, aby nám ženy důvěřovaly, aby věděly, že pracovník na lince zachová mlčenlivost. Linka pro neslyšící totiž nemůže být úplně anonymní. Slyšící může používat jen hlas a anonymita se tím nenaruší. Neslyšící musí použít videohovor, je tedy vidět. Navíc je komunita neslyšících poměrně malá, a tak se někdy stává, že se volající a pracovník linky dokonce znají.
S jakými problémy se na linku neslyšící nejčastěji obracejí?
Bývá to domácí násilí nebo situace v rozvodovém řízení. Otec často vyhrožuje, že vezme děti, a neslyšící maminka je zoufalá. Mnohdy nemají s kým o svých obavách mluvit, a tak jim to umožníme a nasměrujeme je na právní i psychologickou pomoc. Jsme pro ně i vrbou, kde se můžou svěřit. V jedné podobné situaci mě z linky oslovili, jestli bych si s danou ženou nepromluvila, protože jsem měla podobnou životní zkušenost. Když jsme se s bývalým přítelem rozcházeli, řešili jsme péči o malé děti přes OSPOD. Měla jsem strach, finanční nejistotu, bála jsem se soudu, nevěděla jsem, co od OSPODu čekat, snažila jsem se usmívat, ale v noci jsem plakala, vypadala jsem hrozně. A to jsem měla rodinu, o kterou jsem se mohla opřít, nevím, co bych jinak dělala. A to jsou přesně ty situace, kdy se ukazuje, že vlastní zkušenost předaná primárním jazykem je hrozně důležitá pro toho, kdo právě podobným problémům čelí.
V roce 2023 Neslyšící ženy pořádaly přednášku o Istanbulské úmluvě, dokumentu, který vyvolal v české společnosti mnoho rozporů a provázela ho vlna dezinformací. Jak je to s dezinformacemi ve světě neslyšících?
Neslyšící ženy jsou členkami České ženské lobby. Tam se nastoluje spousta zajímavých témat a mezi nimi i práce s dezinformacemi. Říkali jsme si, že tohle téma bychom rádi přinesli do naší komunity, ale potřebovali bychom někoho, kdo se mu bude samostatně věnovat, nasávat informace a přinášet je našim neslyšícím ženám. Právě v souvislosti s Istanbulskou úmluvou jsme si všimli, že neslyšící dávají na sítě zkreslené informace, a pátrali jsme, odkud je berou.
Někteří neslyšící vědí, že dezinformace v mediálním světě jsou. Nepravdy se šíří, je ale komplikované mluvit o neslyšících dezinformátorech, protože nevíme, do jaké míry neslyšící jen špatně pochopil informace, které k němu došly, zda k nim připojil svůj pohled na svět a upravil je a s jakým záměrem je posílá dál. Je důležité pracovat s komunitou, aby byli neslyšící schopni rozeznat, zda je to jen něčí názor, nebo fakt ověřitelný různými zdroji. Metodiku na to nemáme a je to složité. Tuhle úlohu plní většinou ti z neslyšících, kteří výborně ovládají český jazyk.
Česká ženská lobby v Praze u příležitosti diskuse o Istanbulské úmluvě organizovala demonstraci a Neslyšící ženy na ní měly svůj prostor. Chtěla jsem upozornit na to, že je důležité neopomíjet menšiny při řešení důležitých otázek. A tak jsme se domluvily s tlumočnicí, že nebude tlumočit do mluveného jazyka. Že to prostě v jednu chvíli vypne a já budu znakovat dál. Lidi na mě koukali a nerozuměli a já se rozohnila, že se jich ptám a oni nereagují, v jednu chvíli jsem se na ně dokonce rozkřikla a oni se lekli, vůbec nerozuměli, s čím to souvisí. Chtěla jsem, aby zažili stejný pocit, jaký zažívám já, když někomu nerozumím.
Nepomohlo by, kdyby byli neslyšící více vidět ve veřejných funkcích? Po letošních volbách se hodně mluví o nebývalém zastoupení žen ve Sněmovně. Proč podle vás v politice neslyšící chybí?
To je důležité téma. Když jsem byla prezidentkou ASNEP, chodila jsem na různá jednání, na úřad vlády a ministerstva jako zástupkyně komunity neslyšících. Vždy jsem jim řekla, že musí sehnat tlumočníka. Někdy se jim to ale nepovedlo. A nemít jistotu tlumočení je hlavní problém. Kdo by do takové funkce šel, musel by mít pořád zajištěného tlumočníka. Jenže těch je málo a systém financování není úplně dobrý. Ze zákona má neslyšící právo na bezplatné tlumočení v nepříznivé sociální situaci. Kulturní akce nebo právě politické jednání takovou situací ale není. Musel by na to být speciální balík peněz, nebo by si to člověk platil sám.
Z mé zkušenosti se v 90 procentech případů počítá s tím, že si tlumočníka seženu a zaplatím sama. U osob s pohybovým postižením musíte zpřístupnit prostory, zrakově postižený potřebuje asistenta, aby ho dovedl na místo, ale pokud jste neslyšící a nemáte tlumočníka na celou dobu, nedostanete informace ani možnost se vyjádřit.
Jak by vypadal svět, kde by nebylo potřeba, aby spolek Neslyšící ženy existoval?
Kdybychom se mohly zapojit do všech aktivit slyšících. Pak bych si vlastně mohla dělat, co bych chtěla. To by bylo super. Ale neumím si to představit. Vybrala bych si, na jakou kulturní akci bych chtěla, prostě bych tam šla a bylo by tam zajištěné tlumočení. Ale jak jsem řekla, kvalifikovaní tlumočníci v Česku chybí.
Třeba Klára Svobodová, která nás nominovala, dává ke každému videu na svých sítích titulky. A to je skvělá věc. Někdy stačí k podpoře neslyšících málo. Jen na nás myslet, umožnit nám, abychom se k informacím dostali.
Pavlína Spilková je jednou z žen, které jsme letos ocenili titulem Moje Heroine. Slavnostní předávání proběhne v rámci konference Svět podle Heroine, která se koná již v sobotu 29. listopadu. Přijďte se potkat se zajímavými hosty a hostkami a užít si inspirativní atmosféru. V prodeji jsou nyní poslední lístky.
