Bossing. Jak se bránit, když vám šéf dělá ze života peklo

Neděli večer jsem nikdy neměla moc ráda. Poslední dobou jsou ale neděle mnohem horší, než pamatuju. Nemůžu ani jíst, v posteli se převaluju, usínám nad ránem, budí mě noční můry. Zazvoní budík, je čas na rychlé kafe, sprchu, posbírat věci a vyrazit do práce. Snídat už jsem dávno přestala, stejně mám žaludek na vodě. Blížím se kanceláři a vím, co zase bude. Nikdo mi neodpoví na pozdrav, kolegyně se na sebe nenápadně podívají, vím, že mluví o mně, i co si myslí. Přitom jsme tu mívali tak dobré vztahy.

Nejde o žádné nevinné škádlení. Není to ani přirozená součást náročné práce. Šikana na pracovišti ve všech podobách je toxické a nebezpečné psychické násilí, které rozhodně do pracovního kolektivu nepatří, a nejen tam. V podobě bossingu je pak o to zákeřnější, že jsou do ní zapojeny hierarchické pracovní vztahy. 

Konflikt ale nezbytně nemusí přerůst v bossing. To se stane až dlouhodobým, systematickým opakováním útoků, zvyšováním jejich druhů i intenzity. Proces můžeme rozdělit do několika fází. Po prvotním konfliktu přichází počátek psychického tlaku, ale jednotlivé útoky lze ještě racionálně vysvětlit. Postupně se ale stává bossing věcí veřejnou – v týmu už každý ví, o co jde. Celý proces pak končí nějakým způsobem vyřešení konfliktu, velmi často odchodem oběti ze zaměstnání. 

Útoky se stupňují

Jenže brzy se všechno začalo měnit, směrem od naší nové vedoucí. Postupně mi začala přidávat mnohem víc práce, obvykle s poznámkou, že když jsem podle ředitele tak úžasná, ať předvedu, co umím. Nejasné a měnící se zadání, nereálně krátké termíny, pak výčitky, nadávky a urážky, že jsem líná a blbá. Mezi čtyřma očima i na poradách vedení. Nikdy nezapomněla poznamenat, že ani ředitel mě nezachrání. Posílala mi maily a textové zprávy večer i o dovolené, očekávala okamžitou odpověď. Nedostala jsem žádné čtvrtletní odměny, protože prý neplním obchodní plán, ale ten nesplnili ani ostatní, a přesto odměny dostali. Najednou jsem neměla žádnou dovolenou, vzali mi i notebook pro home office – prý jsem tak neschopná a líná, že doma nepracuju a nereaguju, tak už musím být jenom v kanceláři. Z mého stolu během obědové pauzy začaly mizet papíry a podklady k úkolům, i osobní věci. Naopak se začaly objevovat papírky s divnými poznámkami o mých pracovních schopnostech, inteligenci, psychickém stavu i sexuálním zdraví. 

Útoky agresora můžou mít různé formy. Přísnější zacházení s obětí ve srovnání s jinými zaměstnanci a zaměstnankyněmi je jednou z těch velmi častých. Kromě přetěžování úkoly a termíny se objevuje až absurdní míra kontroly. Docházka musí sedět na minutu přesně. Každá minuta mimo kancelář musí být vysvětlena. Vypisují se výkazy práce rozdělené po čtvrthodinách. Návrhy korespondence a dokumentů jsou několikrát opravovány a předělávány. Zdánlivě má šéf na všechno právo – plní pouze své povinnosti jako nadřízený a využívá své kompetence. Jenže zaměstnavatel musí zajistit rovné zacházení se všemi zaměstnanci a tyto absurdní postupy, pokud jsou uplatňovány jen na někoho, vytvářejí nerovnosti. A takový výsledek už je v rozporu s právem, protože bezdůvodně odlišné zacházení s jedním zaměstnancem zákoník práce zakazuje. Pokud tomu zaměstnavatel nezabrání, mimo jiné bude odpovídat za škodu, kterou tím oběti způsobí. Ale nepředbíhejme. 

Nejsou to projevy jediné. Další častou taktikou je sociální i pracovní izolace oběti. Přestane být zvána na porady, nedostává informace, postupně se jí začnou stranit i ostatní kolegové a kolegyně. Můžou mít pokyn, že se oběti nesmí pomáhat. Kromě toho, že nedostatek informací má zásadní vliv na pracovní výkon, má sociální izolace dopad i na psychické vnímání situace samotnou obětí. Nezřídka oběť zpochybňuje vlastní vnímání situace – nevěří si a začíná si myslet, že je blázen (někdy se pro tuto situaci používá pojem gaslighting). V této fázi pak její psychické zdraví zpochybňuje i agresor. Z praktického hlediska sociální izolace komplikuje pozdější dokazování útoků – když všechno probíhá jen mezi čtyřma očima a nemůžete se spolehnout ani na důvěryhodné svědky z řad kolegů, může být často výsledkem patová situace tvrzení proti tvrzení.

Pokus o řešení

Šla jsem si postěžovat řediteli, že ten tlak je úplně absurdní a že nechápu, z čeho to pochází. Měla jsem dojem, že snad vedoucí řekl o nás něco, co nebyla pravda. Prý jí pouze řekl, že mě má velmi rád a považuje mě za nejschopnější a nejnadanější z celého útvaru a má se mnou do budoucna velké plány. Jestli z toho vyvodila, že ji mám v budoucnu nahradit, to prý není jeho vina. A že stačí, když na něj budu trochu milá, a on že ji srovná. Vyběhla jsem v breku z jeho kanceláře a bylo mi jasné, že od nich se už ničeho dobrého nedočkám. Myslím, že ani kolegové mi nijak nepomůžou, i když jsme mívali opravdu dobrou partu. Nevím, co mám dělat, nechce se mi vyklízet bojiště, když za nic nemůžu, ale jaké mám vlastně možnosti? Zbláznit se tu nechci.

Není ojedinělé, že se víc agresorů, byť i nevědomě, spojí dohromady, ať už mají k útokům stejné, nebo odlišné příčiny. Asi není nutné zdůrazňovat, že to útoky jen posiluje a pozici oběti dál zhoršuje. V této situaci oběť už nebude věřit nikomu dalšímu. Její vůle ozvat se výš, třeba na nejvyšší vedení nebo majitele firmy, bude v podstatě nulová. Jenže ani v této fázi nemusí být nezbytně nic ztraceno a stále ještě existuje možnost situaci vyřešit.

Recept na smírné řešení šikany na pracovišti ale začíná mnohem dříve, ideálně ještě předtím, než k nějakému útoku vůbec dojde. Zaměstnavatelé by se ve vlastním zájmu měli snažit o prevenci tohoto jevu, včetně nastavení postupů řešení. Častými nástroji bývá anonymní schránka nebo nějaký firemní důvěrník či ombudsman. Tam, kde působí odborová organizace, je možné se obrátit i na ni. Větší zaměstnavatelé také využívají služeb externích psychologů a jiných odborníků nebo neziskových organizací a poraden, ke kterým můžou mít zaměstnanci větší důvěru než k lidem zevnitř. Zákoník práce také upravuje stížnost zaměstnance, kterou je zaměstnavatel pod hrozbou pokuty povinen vyřídit. Těchto možností je dobré využít co nejdřív, než prvotní konflikt přeroste v otevřený boj. Pokud se to nepovede, nabízí se možnost obrátit se na Státní úřad inspekce práce nebo Veřejného ochránce práv.

Důležité je, aby se oběť ve chvíli, kdy má pocit, že se něco děje, začala na řešení situace připravovat. Je dobré si psát poznámky nebo deník, sbírat podklady, schovávat maily. Jako prevence budoucí izolace může sloužit svěření se důvěryhodnému kolegovi nebo kolegyni. Vyloučeno není ani nahrávání útoků mobilním telefonem, i bez souhlasu a bez vědomí agresora, pokud to nejde jinak.