„Zpomaloval se mu dech, pak se usmál a byl konec.“ I díky paliativní sestře na smrt táty vzpomínám ráda, říká herečka Štarhová
Herečce Kristýně Štarhové před třemi lety zemřel otec. Umíral doma, kde o něj Kristýna se svým bratrem posledních několik dní pečovali. Náročným obdobím je tehdy provázela paliativní sestra Vesna Andrea Kašíková. Byla u nich i v ten poslední večer. Nyní se viděly znovu, krátce před premiérou divadelní hry o umírání, kterou Kristýna zkouší s divadelním spolkem Nebojsy. Redaktorce Simoně Fendrychové, které s nimi mluvila v zázemí organizace Cesta domů, bylo hned jasné, že je svědkyní výjimečného setkání.
Chytí se za ruce a dívají se na sebe pohledem, který říká přesně to, kvůli čemu jsem sem přišla a co se mám pokusit vyjádřit slovy v tomto článku. Sedím a pozoruju něco magického, co tyto dvě ženy sdílejí a co nás všechny přesahuje. A zapínám diktafon.
Kristýna: Vždycky, když se vracím v myšlenkách do momentu, kdy jste za námi večer přijela, pohltí mě takový příjemný laskavý pocit. Byl to pro mě nesmírně mocný zážitek. Můj bratr to cítí stejně a oba dva na to rádi vzpomínáme. A za to jsem vám nesmírně vděčná.
Vesna: To mě dojalo. Ale vděčná mi být nemusíte. Když mi minulý týden kolegyně řekly, že jste volala, šla jsem se podívat do svého tehdejšího zápisu, protože všechny rodiny si zapamatovat nemůžeme. Přečetla jsem si tam, že šlo o dvě dospělé děti a jejich otce a hned jsem si vzpomněla. Hned jsem viděla ten byt, ten pokoj, vašeho tatínka tam. Vybavila jsem si každý detail. Byli jste skvělí. My vždycky říkáme, že vám kryjeme záda, ale hlavní tíha péče je na vás. My vás jenom jistíme.
Kristýna: No ale jak je to důležité! Často na to myslím a přiznám se, že v těchto dnech obzvlášť. Právě jsme totiž se souborem Nebojsy začaly zkoušet divadelní inscenaci Parte hard, která se tématu smrti věnuje, a já jsem tak do něj znovu ponořená. Je to velmi intenzivní. Je pro mě těžké držet si odstup a zpracovat vlastní zkušenosti s nějakým nadhledem. Všechny bychom si přály našimi příběhy připomenout, že smrt k životu patří a je potřeba o ní mluvit jinak než jen skrze chorobopisy. Smrt je ve společnosti šílené tabu.
Co dalšího se v dvojrozhovoru dočtete:
- co Kristýně a bratrovi při umírání jejich otce nejvíce pomohlo
- co je na umírání nejtěžší
- jak Kristýna poznala, že se opravdu blíží smrt
Chcete si přečíst celý článek a mít přístup k dalším textům Heroine? Odemkněte si celý web a podpořte nezávislou redakci.
Předplatné začíná už od 149 Kč měsíčně a můžete ho i darovat.
A proč je podle vás tabu?
Kristýna: Protože to je nepříjemné.
Vesna: Tabu je to v naší společnosti, není to tak všude. To, co bylo zvykem před sto lety, že lidé umírali doma, tady úplně vymizelo. Běžně se začalo umírat pouze v nemocnicích. Pro mě je smrt v domácí péči nebo v lůžkových hospicích tím nejpřirozenějším způsobem odchodu člověka.
