Už nepotřebuju bolest, abych cítila, že žiju. Vystoupila jsem ze závislosti na dramatu, říká fotografka Bet Orten
Fotografka Bet Orten dlouho hledala krásu v temnotě. Zachycovala ženská těla, jizvy, mateřství i příběhy ukryté pod povrchem. Uprostřed práce na své přelomové výstavě se ocitla v situaci, které se celý život nejvíc bála. Co vedlo k tomu, že vystoupila z role oběti, opustila závislost na dramatu a pochopila, že si některá slova musí říct sama, o tom jsme si povídaly v jejím novém ateliéru v pražských Dejvicích.
Máš po velké autorské výstavě, kterou sis vysnila jako dárek ke čtyřicátinám. Měla velký ohlas. Dokázala sis ten úspěch a završení určité tvůrčí etapy užít?
Ano i ne. Výstava Tvoje krev / Moje růže byla pro mě zcela zásadní, až iniciační. Jenže občas se v životě děje několik věcí najednou. Dva měsíce před otevřením výstavy se mi začalo rozpadat manželství. Důvod jsem dlouho neznala. Když se nakonec ukázal, bylo to bolestné a vedlo to k mé další katarzi. Byl to bod zvratu a s ním spojená nutná vnitřní proměna.
Můžu svůj příběh vyprávět několika způsoby. Třeba říct, že si můj muž našel mladší milenku, zamiloval se, „zbláznil se“ a ztratil se mi. To je jedna pravdivá verze. Anebo se na to můžu podívat jako na nějaké divadlo, jehož jsme oba hlavní aktéři, a sledovat, co se skrze tu strašně bolestivou zkušenost děje se mnou. Neznamená to zlehčovat, co se stalo. Bolest je skutečná. Ale najednou jsem velmi ostře viděla, že mám na výběr, v jakém příběhu budu dál žít.
Co dalšího se v článku dočtete:
- jak se jí podařilo vymanit se z role oběti
- proč už nechce příliš fotit mladé ženy
- jak jí ovlivnilo, když se její matka pokusila o sebevraždu
Chcete si přečíst celý článek a mít přístup k dalším textům Heroine? Odemkněte si celý web a podpořte nezávislou redakci.
Předplatné začíná už od 149 Kč měsíčně a můžete ho i darovat.
Do role oběti je totiž strašně slastné vlézt. Člověk chce získávat další informace, vidět tu ženu, setkat se s ní, představovat si detaily, vracet se k tomu, kdy se co stalo a proč. To drama má obrovskou přitažlivost. Dává vám pocit, že se dotýkáte něčeho zásadního, že jste v centru vlastního života. Jenže jsem zároveň viděla, jak moc by mi ubližovalo, kdybych v tom zůstala. Kdybych živila minulost a držela se otázky, co všechno mohlo být jinak.
Tohle byl navíc můj největší strach. Neříkala jsem si, že se mi to nemůže stát. Jenom jsem si strašně přála, aby se mi to nikdy nestalo. Myslela jsem si, že kdyby to přišlo, nedokázala bych to akceptovat. A potom to přišlo.
