Nemonogamní vztahy jsou cesta, jak vyslyšet své touhy a být v souladu sám se sebou, říká psycholožka

Mohla byste vysvětlit, jaké druhy vztahů zahrnuje konsensuální nemonogamie?

Konsensuální nemonogamie představuje pojem vztahující se k různým druhům alternativních uspořádání vztahů. Když bychom se bavili přímo o jednotlivých druzích, promítla bych je na osu XY. Na jedné z nich se nachází vztahová romantická otevřenost vůči více romantickým vztahům. Druhá osa představuje sexuální otevřenost.

Polyamorie znamená vztah se zastoupením i těch romantických pocitů. Opakem může být swingování, které je založeno na principu vícera sexuálních partnerů, kde je kontakt hodně omezený, odkázaný na specifickou akci, kde se může odehrát. Není přijatelné, aby se tyto vztahy přelévaly do těch romantických. Dále můžeme uvést otevřený vztah. Pod tímto pojmem si můžeme představit primární vztahovou dyádu partnerů, kteří jsou otevřeni sexuálnímu experimentování mimo vztah, jež ale není tolik vázané na určitou akci a zároveň by z něj neměl vzniknout plnohodnotný romantický vztah.

Na odlišném poli se nachází vztahová anarchie. Vztahoví anarchisté vyznávají to, že bychom si měli vztah definovat s každým jednotlivým člověkem a nastavit ho svobodně podle toho, co dva lidé konkrétně chtějí a co je zajímá.

Zastavme se u etiky. Dá se vůbec říct, co se v nemonogamním vztahu považuje za etické?

Pojem etický mnozí považují za synonymum souhlasného chování. Funguje zde výrazné vymezení vůči nevěře, která je vnímaná jako neetická. Proto se klade důraz na to, aby vše ve vztahu bylo vyjednané, odsouhlasené, aby se něco nedělalo za něčími zády nebo proti něčí vůli.

Proč podle vás lidé k nemonogamním formám vztahů nemají takovou důvěru a nedokážou je akceptovat u jiných?

Určitě je část společnosti, kterou to bude dráždit a znervózňovat. V praxi pracujeme s termínem mononormativita. Společnost je nastavena na to, že základní vztahová jednotka jsou dva lidé. A není divu, protože statisticky představuje nejčastější model vztahu v současné době. Tento stereotyp vychází podle mého názoru z našeho bazálního paradigmatu – co je pár, vztah, láska, rodina. Vůči novým a cizím věcem jsme podezíravější a nemonogamní vztahy v nás vzbuzují nedůvěru a strach. Z psychologického hlediska nám prospívá, když máme nějaké pole, ve kterém se orientujeme. A když se hranice odstraní, může se rozvinout paralyzující bezbřehost. Začnu si klást otázky – co tedy platí, jak to je? Objeví se přede mnou najednou množství otázek týkajících se toho, jaké vztahy chci žít, na které nejsou automatické odpovědi. A když nemáme dostatek informací, doplňujeme si je vlastní fantazií.

V čem nám může monogamie oproti nemonogamním vztahům škodit? 
V monogamním uspořádání jsou některé věci úplně mimo možnosti, omezené a zakázané. Může být těžké přiznat jak sobě, tak partnerovi, že by člověk mohl mít citový vztah k někomu dalšímu. Realita je taková, že ačkoliv jsme ve spokojeném vztahu, může nás občas zaujmout někdo další. Je to pak otázka našeho chování, nad kterým máme kontrolu, jestli v citovém vzplanutí budeme pokračovat, nebo ne.

Pokud člověk začne přemýšlet o netradičním vztahovém uspořádání, jaký nejčastější popud ho k tomu vede?

Často k tomu vede zkušenost s tím, že se mu to už děje. Jedinec zažil vztah, který vnímal jako šťastný a spokojený, a přesto se mu stalo, že ho zaujal další člověk. Skrze alternativní způsob vztahu tak hledá cestu, jak být v souladu sám se sebou, a zároveň tím nepoškozovat ostatní.

Další motivací může být vnímání vztahovosti jako takové. Jsou například lidé, kteří žijí dost komunitním způsobem života. Jsou zvyklí mít více blízkých vztahů, které jsou různě definované. Chtějí žít život, kde je víc intimních blízkých vztahů, a přijde jim to tak přirozené. Polyamorie pak představuje logické vyústění.

Jak postupovat, když člověk cítí, že by mu vyhovovala jiná než monogamní forma vztahu? 

Myslím si, že dobrý začátek je začít se bavit o motivaci. Nejdřív potřebuji rozumět, proč mě to oslovilo a co od toho očekávám. Je dobré si zjistit co nejvíce informací, ať už z knížek, seriálů, filmů, či od lidí, kteří tak žijí. Jakkoli to zní banálně, jsou to náročné momenty sebepřijetí a odvahy říct to druhému. Partner, který má zájem o otevřený vztah, se obvykle obává, že už jen tím, že se přizná k takovým myšlenkám, stávající vztah poškodí. 

Doporučuji tedy zahájit konverzaci opatrně, postupně a s vědomím toho, že v blízkém vztahu jsme všichni zranitelní. Rozhodně je dobré na partnera netlačit. Je lepší se o tom bavit nejprve teoreticky, a až poté společně mluvit o nějaké praxi. Je užitečné si k tomu přizvat odborníka, který dodá informace a může pomoci navigovat diskuzi, protože celý proces je v první řadě o komunikaci.

Co dělat, když na tento typ vztahu partner nepřistoupí?

Pokud se člověk natolik identifikuje s nemonogamním životním stylem a vnímá ho jako autentický projev sebe a není mu umožněna realizace tohoto způsobu života, může dojít k tomu, že ze vztahu musí pryč, protože nemůže nadále fungovat v monogamním uspořádání. Partner na druhé straně může dojít k podobnému závěru, totiž že taková míra otevřenosti není pro něj, a tím pádem by šel sám proti sobě, kdyby souhlasil.

I v párové terapii platí princip toho, že cílem není vždy zachování vztahu, i dobrý rozchod má svou hodnotu. Zároveň věřím, že neexistují jen tyto dvě varianty – trápit se, nebo se rozejít. Naše preference se obvykle vyvíjejí v rámci vztahové dynamiky a výsledkem může být třeba to, že se člověku díky přemýšlení o různých vztahových alternativách lépe podaří pochopit své potřeby, mluvit o nich a začít je naplňovat klidně i ve stávajícím monogamním vztahu. Příkladem může být potřeba dobrodružství, které nakonec nemusí být ani sexuálního charakteru, ale může ji naplnit například nový koníček nebo cesta do neznámých končin.

Tím chcete říct, že na prvním místě máme mít sebe?

V podstatě ano. Když vím, že pro mě je něco hluboká pravda, že tohle jsem já, je dobré nejít proti sobě. Můžeme před sebou něco tajit nebo ignorovat, ale bude nás to stát hodně energie a já osobně si říkám, proč to dělat. 

Může po určité době dospět konsensuální nemonogamní vztah k žárlivosti a fázi výběru?

Typičtější forma polyamorie je právě ta hierarchická, v níž mám vůči jednomu partnerovi větší závazky než vůči ostatním. Nehierarchická polyamorie znamená, že vůči všem svým partnerům mám stejná práva a povinnosti, v mém rozhodování zohledňuji všechny a nikdo nemá automaticky přednost. Co se týká tvaru uspořádání, častější je tvar V, kde má člověk vztah s více partnery, kteří mezi sebou vztah nemají, případně mají vztah přátelský, ale ne romantický, na rozdíl od tvaru trojúhelníku, ve kterém mají všichni vztah se všemi.

Je celkem mýtus, že by v otevřených vztazích žárlivost nebyla. Myslím, že se vyskytuje podobně jako v jakémkoliv jiném vztahu, akorát není důvodem, proč vztah uzavírat, ale spíš tématem ke sdílení.

V potaz se bere i citová vazba, kdy záleží na tom, jestli ve vztahu vytváříme pevnou vazbu a očekáváme od partnera, že bude naší oporou a bude poskytovat bezpečí a zázemí, nebo jestli je to čistě sexuální vztah.

Jak se mění nemonogamní vztahy s příchodem dítěte? Dokážou si lidé představit, že takto budou fungovat dál? 

Znám lidi, kteří to s příchodem dětí uzavírají. Tím důvodem bývá často kapacita. Základní premisa otevřených vztahů je, že láska není omezený zdroj, ale ruku v ruce s tím jde to, že čas, finance a naše pozornost omezené zdroje jsou. S příchodem dítěte si lidé mohou říct, že budou pozornost koncentrovat na svou rodinu. 

Stejně tak je však možné, že když se před dítětem dobře vybuduje vztah, který funguje s prvky blízkosti, intimity a důvěry, tak ten další člověk nebo lidé fungují jako opora a podpora v období výrazné životní změny. Něco na způsob velmi blízké kamarádky či kamaráda, kterým se dá zavolat i o půlnoci.

V praxi se přemýšlí o tom, že vztahy v nemonogamii jsou o něco stabilnější, protože nemusejí nutně končit rozchodem a přetnutím jakékoli komunikace. Nabízí se tak větší prostor pro proměnu vztahů do něčeho jiného – už to není můj partner a milenec, ale je to strejda a chodí hlídat děti. Tím, že se v konsensuálně nemonogamních vztazích hodně komunikuje, se děti naučí velmi dobře mluvit o svých pocitech a potřebách.

Kromě alternativních vztahů se věnujete zeširoka vztahové sexualitě a intimitě. Po několika odžitých letech mnoho párů sdílí pocity, že je partnerský sex již neuspokojuje. Jaké efektivní cesty by mohly pomoci k oživení sexuálního vztahu?

Hezký příspěvek na toto téma podává americká výzkumnice Emily Nagoski, která napsala knihu Come as you are. Podle jejího výzkumu existují dvě tajemství dobrého sexu v dlouhodobém vztahu. Jedno je nemít ve vztahu žádné kostlivce, pečovat o něj, abychom si mohli být stále blízcí. Gottmanův institut říká, že základem dlouhodobého fungování je, že partneři jsou velmi dobří přátelé, znamená to sedmdesát procent úspěchu.

Druhý bod spočívá v tom, mít sex jako prioritu. Nenechat se odradit přesvědčením, že intimita musí být spontánní. Důležitější je naučit se vylaďovat, někdy i plánovat, udělat si čas na rande, zařídit si hlídání a nenechat sexuální stránku vztahu upadnout a vyhasnout, což se děje někdy z únavy a někdy z lenosti. 

Zodpovědnost a práce v dlouhodobém vztahu spočívá v tom, že zkoumám, kdy mívám chuť na sex, kdy přichází, čím ji mohu podpořit. Dostáváme se oslím můstkem k tomu, mít čas na sebe a na odpočinek.