Roky sledovala, jak se žije v polyamorních vztazích. Všichni chceme to stejné, říká dokumentaristka
Polyamorie, otevřený vztah, láska přes internet, milenka ženatého muže, katolický pár. Dokumentaristka Jana Počtová po dobu tří let sledovala vztahové formy protagonistů, jejich vývoj, nesnáze, kompromisy a výzvy. Film Šťastně až na věky, který je závěrečným dílem její vztahové trilogie, měl premiéru na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, vstupuje 16. února do českých kin.
Dlouhá léta se zabýváte tématem vztahů. Co vás na nich fascinuje?
Jestli je v životě něco zásadní a asi nejpodstatnější, tak jsou to vztahy. A teď nemyslím jen vztahy partnerské, ale i vztahy uvnitř rodiny, mezi přáteli a vztah k sobě. Dokud budou lidé chtít žít ve vztazích s ostatními lidmi, tak to bude nevyčerpatelné téma.
Máte za sebou dva úspěšné dokumenty o vztazích – Generace Singles z roku 2011 a Nerodič z roku 2017. V čem je závěrečný díl trilogie specifický?
Od počátku jsem chtěla vytvořit trilogii a celá koncepce k tomu směřovala. Zajímaly mě proměny společnosti v oblasti partnerských vztahů a vůbec sociálních vazeb. První díl jménem Generace Singles o nezadaných lidech se zabýval fenoménem té doby. A druhý díl Nerodič byl o rodině, která nás formuje a připravuje nás na život. Našla jsem tenkrát odlišné formy – střídavá péče, patchworková rodina, lesbická rodina… Opět to byly v té době určité fenomény. Zajímá mě vždy to, co se odklání od klasického vzorce a začíná se stávat novou normou.
Foto: Podívejte se na snímky z filmu Šťastně až na věky:
Třetí díl se zabývá proměnou partnerských vztahů a jejich formami – polyamorie, otevřený vztah, fenomén seznamek. Filmy jsou si podobné jak po formální stránce, tak tím, že se snažím nic nehodnotit, nikoho neodsuzovat. Zkrátka po určitou dobu sleduji několik jedinců, kteří žijí různými způsoby. Samozřejmě mezi prvním a posledním dílem je velký rozdíl hlavně ve mně samotné. Jinak přemýšlíte a točíte, když je vám dvacet devět, a jinak, když je vám čtyřicet.
Vztahy se mění v čase
Jak se v našich vztazích odráží doba, ve které žijeme?
Moje babička potkala dědu třikrát, než se vzali. Dnes někdo na prvním rande řeší, jestli se s druhým vyspat, nebo jestli to není příliš brzy. Tady samy vidíme, jak se doba posunula. Vztahové formy tomu nahrávají, protože doba je otevřenější, máme možnost o věcech více mluvit, většinou tě nikdo neodsuzuje. To, jak nás doba ovlivňuje, jsme mnohdy schopni vnímat až zpětně.
Proč jste si vybrala zároveň bohémy z venkova i lidi z města?
Když je mozaika co nejpestřejší, rozšiřujete možnost diváků se s postavami ztotožnit. Pro mě byl důležitý výběr různých typů postav, rozdílné typy systémů a filozofií, podle kterých ti lidé žijí, a samozřejmě i odlišná místa, kde žijí. Osobnost Mirky představovala alternativní typ navštěvující astrology a kartářky. V polyamorii vidíme technické typy ze světa IT. A pár, který vyznává otevřený vztah, žije v komunitě. Jinak bude fungovat člověk, který odešel do přírody, a člověk městský. Šlo mi o to, aby dokument pochopil jak člověk v Beskydech, tak v Praze.
Myslíte si, že tradice – ať už rodinná, či kulturní – omezuje naše vnímání ostatních v jejich volbě formy vztahu?
Můžeme diskutovat o tom, co tradice vůbec je. Pro moji babičku bylo „tradiční“ jít na první rande se svojí sestrou, aby měla doprovod. Jinak by to bylo nevhodné. Dnes si tento systém umí představit asi málokdo. A v horizontu dějin to je v podstatě nedávno. Myslím si, že tradice je systém fungování, který zrovna daná doba uznává. Dnes se člověk může hlásit otevřeně k homosexualitě, polyamorii a tak dále, i když samozřejmě jistá perzekuce stále existuje.
Tradice nás na jednu stranu omezují, ale na druhou stranu nám pomáhají. Stejně tak i partnerské vztahy nám jsou v něčem velmi prospěšné, ale zároveň i v něčem omezující. Prospěšnost se ukazuje třeba v tom, že daného člověka milujete, máte v něm oporu. Tak je to i s tradicemi, které mohou přinášet pocit zázemí, kontinuity, klid, vnitřní vyrovnanost. Pro mě jakožto věřícího člověka jsou tradice podstatné. Jsme ale v pochopení a výkladu tradic nedokonalí, takže se člověk může lehce přiklonit k fanatismu. Když se nějaké myšlenky stanou ideologií a ta se začne naplňovat, nastává problém.
Neukazuje naše doba právě to, že nastává problém v případě, kdy individuální víra není zase tak individuální a zasahuje negativně do životů ostatních?
Paradoxně součástí mnoha filozofických směrů je pokora. A ta pokora neznamená jenom pokoru před Bohem, ale i vůči ostatním.
Jana Počtová
Režisérka Jana Počtová natočila kolem 60 dokumentů, z toho přibližně 20 cestopisů. Natočila například dokumenty o tornádu na Moravě, o první Češce na K2 nebo cestopisný cyklus Na cestě. Mnohokrát spolupracovala s Českou televizí na dokumentárních cyklech a na seriálech jako Vyprávěj či První republika.
Problémem dnešní doby je, že všichni mají názor a mají potřebu ho říct. Všichni se chtějí ke všemu vyjadřovat, aniž by o tom něco opravdu věděli. Zanášejí tak veřejný prostor a mozky druhých lidí, aniž by projevili schopnost vnímání a empatie. Doba, ve které žijeme, tomu neskutečně nahrává. Pořád jsme pod tlakem strachu a napětí. Nedivím se, že se téměř všichni bojí – bojí se o sebe, o svoji budoucnost, protože kultura veřejného projevu se tímto směrem ubírá.
Všichni tápeme a hledáme štěstí
Když přejdeme ke konkrétním sledovaným párům – podle maminky Honzy, který udržoval vztah s partnerkou a nebinárním partnerem, je polyamorie v podstatě promiskuita. Myslíte si, že pro větší toleranci je podstatné, aby se lidi naučili diskutovat?
Samozřejmě. Správně vedená komunikace je základem všeho. Maminka se svazky svého syna nesouhlasí, protože celý život žila v monogamním svazku, vychovala děti, a najednou neví, co může vztah jejího syna obnášet, jaký bude mít vývoj. Je jiný než její životní zkušenost. Dříve si byly jednotlivé generace schopné mnohem více rozumět. Doba se neměnila tak rychle. Dnes se konflikty mezi nimi zvětšily a rodiče nejsou schopni vnímat své děti a porozumět jim v řádu jedné generace. Ale na druhou stranu se učíme zpracovávat pocity a o citlivých tématech mluvit, v tom vidím právě pokrok.
Honzův nebinární partner Fró zmínil, že polyamorie je možnost vztahové vazby, kdy jsou všichni zúčastnění spokojení. Dokument však poukazuje spíš na prohlubující tápání ve vztahu s více osobami a nespokojenost, nebo se mýlím?
I v klasických monogamních vztazích jsou okamžiky, kdy člověk tápe, kdy je spokojený a kdy prožívá problémy. Je jedno, jakou má vztah formu. Vztah je forma fungování, kterou jsou lidé schopni naplnit a žít v ní, je to jejich filozofie. U polyamorie se možná ony problémy multiplikují v závislosti na tom, kolik partnerů je v polykule.
Miroslava, která se stala závislou na seznamkách, ve svém příběhu zmínila intuici, pocity a konfrontovala je s racionalitou. Kristýna z katolického páru uvedla, že dala přednost zodpovědnosti, kterou cítila z Mirka, před jiskřením a zábavou. Jsou pocity ve vztazích mnohdy klamné?
To je jako ptát se, kde je pravda. Pocity si racionálně převádíme a vysvětlujeme už se závažím spojeným s výchovou, s tím, jak se zrovna cítíme, u žen může hrát roli i cyklus. Celý život se učíme pocity chápat, vyrovnávat se s nimi a začlenit je do svého života.
Nepřipadalo vám během tříletého natáčení, že ať už je vztah odkázaný na svobodu, důvěru, Boha, nebo na rozpis schůzek či online prostor, utíkají sledovaní protagonisté před problémy a zejména od sebe samých?
To děláme tak trochu všichni, nemyslíte? Jenom je to možná v dokumentu o sto minutách lépe vidět, když jste nezúčastněný pozorovatel. Když se to děje nám, nemáme v tu chvíli na to, abychom nesli následky rozhodnutí, nebo si to ani neuvědomujeme a nevyznáme se v tom. Každý někdy trochu utíká a každý to dělá z jiného důvodu. Nemyslím si, že moje postavy jsou zas v tolika věcech rozdílní oproti nám všem.
Sandy z otevřeného vztahu zmínil pojem hierarchie ve vztahu. Určitá hierarchie se projevila u páru věřícího v Boha, v polyamorním vztahu, kdy si Honza vybral Andy, a také u Dagmar, kdy její milenec zůstává se svojí ženou. Jak vnímáte hierarchii ve vztazích, považujete ji za stěžejní?
Hierarchie možná není úplně nejlepší termín. Spíše bych mluvila o prioritách. Někdo nemá prioritu ve vztahu a má ji v práci, matka po porodu má prioritu v dítěti, a ne v partnerství. Vše je otázka voleb. Do toho, co je pro nás důležitější, vkládáme více energie. A svoje priority vkládáme tam, kde cítíme větší zodpovědnost. Máme určitý omezený zdroj energie a nejsme schopní fungovat jasně a spravedlivě na všech polích. Na druhou stranu to ale neznamená, že když je něco pro nás prioritou, že to bude fungovat.
Ráda bych se vrátila k názvu dokumentu – Šťastně až na věky. Má to být ironie?
Není to ironie, ale určitým způsobem název dvojsmyslný je. Ale proč ne? Každý bude sympatizovat s někým jiným, každý bude mít někoho oblíbeného, někoho neoblíbeného. Je to taková hozená rukavice – kdo v tom chce vidět ironii a posměšek, tak ať vidí, a kdo ne, tak v tom může hledat ustálené přísloví, nebo touhu sledovaných lidí štěstí trvale zažívat.
Myslím, že úplně nezáleží na tom, v jaké formě vztahu žijete, pokud jste vy samotní v ní spokojení. Nikdo není šťastný konstantně, ale je dobré si uvědomit, že každý se o to nějak pokouší. A to mi přijde vlastně velmi odvážné, pořád zkoušet a nevzdat se. Jedna z mých hrdinek říká, že spousta lidí kolem ní to vzdala, ale ona to vzdát ještě nechce. A náš dokument Šťastně až na věky vlastně ukazuje jednoduchou myšlenku, že všichni chceme to stejné. Spokojenost ve vztahu. A to nejen s partnerem, ale i se sebou samými.
