CEO, šéfka HR, Coldplay... a manželka. Proč se z jednoho objetí stal virál a jak se na něj dá dívat i jinak
Jeden koncert. Jedna kamera. Jeden pár. On stál za ní, tělo na tělo, romantika made in „Para-Para-Paradise”. Pak si je ale vyhlédla kiss cam – a oni místo očekávaného polibku zareagovali něčím mezi šokem a smíchem, stáhli se a schovali. Když Chris Martin do mikrofonu poznamenal, že buď jsme právě svědky nevěry … anebo jsou jen vážně stydliví, bylo vymalováno. Muž na záběru Andy Byron, CEO technologického startupu Astronomer. A žena, kterou tak důvěrně objímal, nebyla jeho manželka – ale jeho podřízená, vedoucí HR, Kristin Cabot. Proč tento okamžik zbořil internet? A v čem se tento virál liší od jiných? Nad tím se v komentáři pro Heroine.cz zamýšlí psycholožka Milena Toman.
Nevěra jako taková není ničím výjimečným. Podle různých výzkumů uvádí 20–40 % lidí, že někdy ve vztahu byli nevěrní – nebo že byli naopak podvedeni. V některých průzkumech ještě víc. V Česku například podle studie STEM/MARK z roku 2021 připustilo 34 % respondentů, že někdy byli nevěrní, a dalších 38 % mělo podezření, že je podvedl partner.
Je to situace, kterou zná mnoho lidí – bohužel. Ale většina těchto příběhů se odehraje v tichu. Mezi čtyřma očima. Možná pak sedíte v chladnoucí vaně s lahví bílého a mlčky zíráte do dlaždiček. Možná brečíte v noci na gauči do polštářů, abyste nevzbudili děti. Možná si pořád dokola přehráváte větu, kterou ten druhý vypustil z úst, i když byste dali cokoliv za to, abyste ji nikdy neslyšeli.
Tento rozklad, tenhle náhlý pád jistoty, se děje jen vám. V uzavřeném světě, který teď tak strašně bolí. A i když vám nezbyla pevná půda pod nohama, máte aspoň na chvíli možnost kontrolovat, komu co řeknete. Rozhodnout, kdy, jak a jestli vůbec půjdete s touto hořkou novinkou ven.
Ale co když se o zradě nedozvíte v kuchyni u stolu, ani v hádce, ani pohledem do očí… ale až poté, co vám ji předžvýká internet – a švihne vám ji zpátky s titulkem, memečkem, remixem a plamínkem v komentářích?
Tohle není jen zrada. Tohle je veřejná poprava jistoty.
Ztráta soukromí je nový normál
Ještě před pár lety jste se museli do reality show aspoň přihlásit. Vyplnit formulář, podepsat souhlas, rozhodnout se, že vás uvidí národ – v plavkách, v slzách nebo v hádce o kečup. Dnes už stačí jen být ve špatný čas na špatném místě. Nebo přesněji – před špatnou kamerou. Popřípadě být žena nebo muž někoho, koho kamera zachytí. A než se vůbec stihnete rozkoukat, máte vlastní virální moment. Ne proto, že byste chtěli. Ale protože se to někomu hodilo. Někdo se zasmál. Někdo zazoomoval. Někdo přidal hudbu a napsal titulek.
Socioložka Jenna Drenten tomu říká TikTok tabloid – každodenní bulvár bez redakce, bez šéfredaktora, bez souhlasu, bez možnosti říct: „Tohle je moje a vám to nepatří.“ Psycholožka Clarissa-Jan Lim zase popisuje tenhle fenomén jako panopticontent – svět, kde nikdy nevíte, kdy vás kdo sleduje, ale musíte počítat s tím, že to právě teď někdo dělá. Andy Byron s tím nepočítal. Stejně jako s tím, že v sobě všichni nosíme malou pavlačovou drbnu, notnou dávku škodolibé radosti – a hlavně nenasytný hlad po příbězích. Nejlépe těch cizích. Těch, kde můžeme bez následků soudit, komentovat a dělat si legraci. Protože máme zvláštní talent brát i to nejtemnější z lidských stínů – zradu, trapnost, bolest – a přetavit to v obsahs úlevou, že tentokrát to nejsme my.
Když ztrátu soukromí přebije poptávka po obsahu
Z psychologického hlediska je často důležitější než samotná zpráva to, jak se ji dozvíme. Ideálně bychom měli mít možnost těžké informace vstřebávat v bezpečí – v prostředí, kde je dovoleno se zhroutit, kde vám někdo podá čaj (nebo klidně gin tonic) a neptá se, co bude dál. Potřebujeme místo, kde si můžeme dovolit být slabí.
Ale když se vaše nejintimnější bolest stane virálním obsahem, mizí všechno, co by mohlo být léčivé: bezpečí, ticho, možnost volby. Ztrácíte kontrolu nad tím, kdo se co dozví. Ztrácíte kontrolu nad vlastním příběhem. A najednou jste v chaosu, který řídí někdo jiný. A i když vy možná ještě ani netušíte, co se stalo – internet už to ví. Už má jasno. Už komentuje. Už soudí. A zatímco vy zoufale hledáte oporu, svět se baví.
„Tohle je jediný firemní HR školení HR, který si pustím dvakrát.”
„Miluju, když se firma jmenuje podle hvězd... a skončí v černé díře.”
Jak poznamenává deník Vox, v digitální éře se stírá hranice mezi soukromým a veřejným. Váš moment slabosti – vaše (ne)stabilita – se rázem promění v content. Vaše bolest má nový zvukový remix. Obchody vyhazují reklamy s hláškami, které se snaží napasovat svůj produkt na chvilku, kdy váš manžel držel pod prsy ženu, a ne, nejste to vy. Vaše zrada je „relatable moment“ na TikToku.
Příležitost ukrojit si z virálního momentu svůj podíl.
Protože bolest, která patří někomu jinému, se dobře prodává. A ještě líp lajkuje. A tak FanDuel, americká sázková platforma, hbitě tweetuje:„My money’s on the wife.” Ne proto, že by věděli, co se doopravdy stalo. Ale protože „manžel + jiná žena + Coldplay“ je kombinace, která poslední týden přitahuje kliky líp než Super Bowl. Chipotle, řetězec s burrity, zase přispěchá s:„This burrito would never cheat on you.” Protože jak líp připomenout zákazníkům věrnost brandu než přes něčí cizí zrazené city. Na TikToku mezitím lítají sestřihy s titulky: „HR už nikdy nebude to, co bývalo.” A Etsy začíná prodávat trička s nápisem „Nobody said it was easy” – ne jako poctu Coldplay, ale jako merch k nevěře. Do hodiny jsou vyprodaná.
Foto: Unsplash - Joseph Albanese
Proč to dělají? Protože emoce prodávají. A virál, i když je postavený na něčí bolesti, je prostě příležitost. Značka, která si přivlastní ten „moment“, získává přístup ke zcela nové cílovce. Nemusí platit reklamu – stačí chytře přihodit vtípek nebo produkt. A jede se.
Je to rychlé, levné a zatraceně efektivní.
Všichni chtějí kousek z toho momentu. Kousek bolesti, přebalené jako vtip. A psychologicky vzato, právě tady se odehrává zásadní obrat: lidská zkušenost se depersonalizuje, stává se symbolem. Emoce, které původně patřily konkrétním lidem, se oddělí od svého kontextu. Místo skutečných lidí sledujeme archetypy – podváděný manžel, milenka z HR, rozpačitý zpěvák v pozadí – a proměníme jejich příběh v šablonu, kterou lze snadno přeposlat, okomentovat, využít.
Zafungovalo tu i to, čemu psychologové říkají emoční distancování. Díváme se, smějeme se, soudíme – ale neprožíváme. Humor nás chrání. A značky? Ty nesdílejí soucit. Značky sdílejí pozornost. Vědí, že bolest, která rezonuje, je dobrý obsah. A že virální bolest se dá – bohužel – velmi snadno využít. Pro engagement. Pro kliky. Pro zisk.
A my? Proč se na to vlastně díváme?
Možná bychom čekali, že se od takové scének odvrátíme. Že přejedeme prstem dál, protože to není fér. Že budeme křičet, ať světla zhasnou a necháme je v soukromí. Jenže my zíráme. Hltáme reakce ostatních a nemůžeme se této kauzy nabažit. Proč?
Protože jsme lidi. A lidi jsou tvorové fascinovaní příběhem – zvlášť tím, který v sobě nese drama, zvrat, záhadu, morální dilema. A hlavně – netýká se přímo nás. Takže ji můžeme bezpečně prožít jako kdyby. Jako kdybychom to byli my – ale zároveň nemusíme cítit, co by to znamenalo doopravdy. Protože někde uvnitř věříme, že když se díváme na jejich konec světa, náš svět zůstane ještě chvíli celý.
A co s tím můžeme udělat my?
A přesto – právě v tomhle momentě máme šanci. Ne být hrdiny. Ne stát se digitálními světci, kteří káží morálku, ani hyperkorektními glosátory, co rozpitvají každý virál na prvočinitele. Ne. Jen být lidskými. Vzpomenout si, že na druhém konci obrazovky nejsou postavy v seriálu. Ale lidé. Děti. Živí, dýchající, zranění. Že za každým virálním výjevem je někdo, komu se právě bortí svět. Někdo, kdo mlčí. Někdo, kdo se třese. Někdo, kdo pláče – ne kvůli lajku, ale třeba kvůli lásce, kterou právě ztratil.
A možná, než přihodíme další meme, než nasdílíme další vtip, než okomentujeme, jak „to sedí“ – možná právě v tu chvíli stačí něco menšího než like. Vteřina zastavení. Vteřina soucitu. Vteřina, kdy si vzpomeneme, že i my jsme někdy brečeli ve sprše a doufali, že to nikdo neuvidí. Myslím si, že se nemusíme se přestat smát. Ale možná se můžeme začít víc ptát. A místo zasdílení a nutkavé potřebě komentovat si občas říct: „K tomuto přispívat nechci.” Ne proto, abychom byli dokonalí. Ale protože právě tahle volba z nás dělá lidi.
