Dvoumetrový Péťa mu někdy sedí na klíně, jindy ho bije a kouše. „Budu se o něj starat, dokud budu moct,” říká otec

Přijíždím do malebné vesničky Moravičany nedaleko Hané. Míjím ostře střižené anglické trávníky a zatáčím do boční ulice lemované rodinnými domky. Mám pocit déjà vu. Nový dokumentární film Co s Péťou? režiséra Martina Trabalíka jsem zhlédl teprve před pár hodinami a náhle se ocitám v jeho kulisách. U rudých plechových vrat postává muž středního věku v černém triku, s tmavými brýlemi a ježkem na hlavě. Chvíli mi trvá, než poznám, že jde o hlavního hrdinu filmu, Péťova tátu Petra. Ve filmu totiž vystupoval ještě s dlouhými vlasy.

Potácím se z auta, podávám Petrovi ruku a společně vcházíme na dvorek. „Nevadí, že budeme sedět venku pod pergolou?” ptá se. Zdi patrového domku jsou, stejně jako jednoduchý nábytek, značně omlácené. Ve zdi nebo dveřích je sem tam vidět díra. V koupelně, do které mě Petr navádí, nad umyvadlem zcela chybí páka baterie. Vodu, abych si mohl opláchnout ruce, proto ztěžka otevírám šroubem, který na ní po kohoutku zbyl. „Zvládl jste to?” ptá se mě Petr. „Péťa tu všechno rozbíjí. A já to už ani nemám motivaci opravovat. Rozbije to znovu,” dodává na vysvětlenou. Téměř dvoumetrový Péťa totiž mívá několikrát denně to, čemu Petr říká záchvaty. Hlasitě křičí a nezřídka také ničí své okolí, případně fyzicky napadne otce. A na Petrovi je na první pohled znát, jak je péče o syna náročná.

Na zahradní houpačce už čeká sedmnáctiletá Vanessa, Petrova dcera, a kolem ní ve vítacím módu pobíhá čerstvě ostříhaný malý pes. „Nemůžeme si tykat?” nabízí Petr. A než se usadíme na dvojici lavic obklopujících dřevěný zahradní stůl, přináší mi hrnek instantní kávy.