Vědcům se u nás připisují větší zásluhy než vědkyním. O ženách ve vědě by se mělo mluvit víc

Na 11. února připadá Mezinárodní den žen a dívek ve vědě. V souvislosti s vědeckými úspěchy se u nás mluví převážně o mužích. Přitom máme řadu špičkových vědkyň. Podle vědecké redaktorky Pavly Hubálkové za to můžou nejen přetrvávající předsudky, ale i to, že české vědkyně nejsou na medializaci své práce tolik zvyklé a mají z ní větší obavy. Vědí, že je mají muži víc pod drobnohledem. Nehodnotí pouze jejich vědecký přínos, ale také to, jak vědkyně vypadá nebo jestli k tomu zvládá i rodinu. Hubálková se proto snaží dávat vědkyním skrze články hlas.

Pavla Hubálková se věnuje popularizaci vědy a žen ve vědě. Foto: Vladimír Šigut

Na roční výzkumné stáži na Northwestern University v Chicagu jste se rozhodla, že se chcete namísto vlastní vědecké práce v laboratoři věnovat komunikaci vědy. Co vás přivedlo k práci vědecké redaktorky?  

Práce ve vědě je náročná, má svá specifika a já jsem zjistila, že mě tak úplně nenaplňuje. Proseděla jsem hodiny u mikroskopu, chyběli mi lidé, komunikace. V Americe, kde jsem byla díky Fulbrightovu stipendiu, jsem objevila komunikaci vědy jako profesi. Chodila jsem na workshopy a kurzy a pochopila jsem, že je to zaměření, kterému bych se chtěla plně věnovat. Pozice vědeckého novináře je v Americe etablovaná a klasickým novinářům i vědcům pomáhá. Moje výsledné poznání bylo takové, že se mohu doučit novinařinu a překážkou není ani angličtina. Důležitější je umět vědu převyprávět a přeložit ji do „lidštiny“. To mě nadchlo a inspirovalo.  

Zaměřujete se speciálně na vystudovanou biochemii a na neurovědu, ze které máte doktorát? Nebo vás lákají různá témata? 

Snažím se pokrývat všechna témata, každý den se dozvídám spoustu informací z různých odvětví vědy. Samozřejmě, biochemická témata jsou mi bližší. Cítím, že v tomto případě mohu vědcům více pomoci, jelikož rozumím termínům, a mohu tak hledat paralely z běžného života. Na rozdíl třeba od filozofie, kde vnímám, že mi chybí kontext. Ale snažím se informace dohledávat, dočítat a postupně nabalovat. Ať už je to vesmír, nebo sociologie.

Řekni, kde ty ženy jsou

Fenomén

Jakým způsobem se snažíte dělat vědu přístupnější? 

Hledám příběhy z běžného života a z praxe, hledám zjednodušení. Momentálně na sociálních sítích každý den počínaje 11. lednem a konče symbolicky 11. únorem sdílím profil jedné vědkyně a snažím se ve stručnosti představit její specifické zaměření. S každou vědkyní si vyměním několik zpráv. Nad obsahem příspěvku spolu hodně debatujeme, jelikož vědkyně mají tendenci dané téma vysvětlit odborně a já žádám o zjednodušení a stručnost. Na Twitteru je navíc omezený počet znaků a vejít se do nich je náročné. Zkouším krátký formát, jelikož zjišťujeme, že lidé nechtějí číst dlouhé články a klikat na odkazy. Informaci chtějí získat přímo ze sociální sítě. Tento projekt je teprve začátek, rozhodně chci v tomto duchu pokračovat a navázat na přibývající nápady. 

Na svém twitterovém účtu jste sdílela příspěvek, ke kterému jste napsala: „Proč tu teď sdílím vědkyně? Třeba proto, že dělají naprosto báječné věci!“ Mohla byste to rozvést? 

Často se komunikuje, že „vědci něco vymysleli“, a ženy se opomíjejí, přitom stejně často vymyslely něco i vědkyně a jejich projekty jsou stejně kvalitní. Na vědě se podílejí obrovské týmy a z mnoha důvodů jsou ve vedoucí pozici muži, ve většině případů profesoři. V důsledku se týmová práce připisuje převážně mužům, kteří jsou častěji zváni k medializaci nebo slíznou výslednou smetanu.

 

Byla jen asistentka a rozklíčovala složení hvězd. Lukášková představuje jednu z prvních astrofyziček

Neznámé hrdinky

Jak by se to mohlo změnit?  

Musíme ženy více zapojovat a dávat jim větší prostor. Když oslovuji vědkyně do medailonků, ani jednou se mi nestalo, že by nechtěly! Ale je pravda, že na medializaci nejsou u nás tolik zvyklé a jsou opatrnější. Vědí, že muži je více hodnotí a mají je pod drobnohledem. Nehodnotí se pouze vědecká část, ale také to, jak vědkyně vypadá, jestli zvládá i rodinu a podobně. Spousta žen má tím pádem z medializace a komunikace větší strach. Naštěstí se to proměňuje a na internetu se dají dohledat seznamy s expertkami, které lze oslovit  pro informace nebo třeba pozvat do debat. Z toho mám obrovskou radost. 

Vědu v přístupném formátu pro veřejnost publikujete skrze různá média. Má to mezi lidmi úspěch, chodí vám zpětná vazba? 

Ano, většinou pozitivní, i když se stále učím a je co zlepšovat. Konkrétně zmíněný projekt medailonků vědkyň na sociálních sítích má pozitivní ohlas. Samotné vědkyně mi většinou děkují za zájem a říkají, že je to pro ně čest. Ale píšou mi i seniorní vědci-muži, že se každé ráno těší, o kom si dnes přečtou, a posílají mi tipy na zajímavé kolegyně, které bych měla určitě zařadit.  

Karlova univerzita nedávno zveřejnila, že zahájila spolupráci s Wikipedií a že chtějí mimo jiné doplňovat hesla vědkyň. V čem je historické doplnění žen ve vědě důležité? 

Rektorka Univerzity Karlovy Milena Králíčková to hezky shrnula, že Wikipedie je pro všechny, stejně jako vzdělání na Univerzitě Karlově. Dnešní studenti a studentky by se měli naučit pracovat s informacemi, ověřovat zdroje a právě v rámci výuky mohou přispívat na Wikipedii. Wikipedie má každoročně projekt WikiGap, ve kterém se letos zaměří na ženy, ne pouze vědkyně. Upozorňuje na to, že jen jedna pětina biografií na Wikipedii je o ženách a pouze jeden z deseti editorů Wikipedie je žena. Tímto se snaží vytvořit osvětovou kampaň, aby bylo více žen, které se na tvorbě Wikipedie podílejí, a aby se psalo více o ženách. Doplněná hesla nebudou pouze o ženách z historie, ale také o ženách ze současnosti. Myslím, že je více namístě mluvit o současných ženách. 

O vědkyních a pokrývačkách. Proč má smysl usilovat o reprezentaci žen ve veřejné odborné diskusi

Komentář

Takže se nevyplatí tolik pátrat v historii? 

Záslužné kroky žen v historii by se měly zvědomit a být na internetu k dispozici, ale nejsem si jistá, jestli historické doplnění způsobí obrovskou změnu. Obecně lidé spíše vědí, že se objevila DNA, ale neřeší, kdo přesně ji objevil a jaký je za objevem příběh. I když je to možná škoda. 

Existují určitá data či výzkum o tom, že za vědeckými objevy stály ženy, ale nebyly jim přiznány?  

Vznikají o tom knihy či dokumenty a upozorňuje se, že některé objevy se připisují mužům, ale byly za nimi i ženy. Ať už jde o Rosalind Franklin a objev DNA, nebo o manžele Coriovy a Coriho cyklus, který by se měl správně jmenovat cyklus Coriových.  

Gerty Cori se narodila v Praze a vystudovala Univerzitu Karlovu, kde potkala svého manžela. Působili v zahraničí, často na společných výzkumech, za které pak získali Nobelovu cenu ve fyziologii. Gerty se stala vůbec první oceněnou ženou v této kategorii. Přitom se o ní příliš neví, jak jsem si potvrdila nedávno, když jsem o ní psala na sociálních sítích. A takových případů, které by stály za popularizaci, je více.  

Na čem by mohlo Česko v oblasti vědy zapracovat? 

Zapracovat bychom měli jednoznačně na podpoře žen. Aby měly rovnější příležitosti a nemusely spoléhat na osvícené jednotlivce a samy řešit, že potřebují kojící koutek nebo dětskou skupinu. Tyto potřeby by měly být samozřejmé, a ne ve škatulce nadstandard. Potřebné změny naštěstí postupně vznikají, na řadě institucí zavedli dětské skupiny či příspěvky pro pečující rodiče, ale stále to nestačí. 

Nyní je to na jednotlivcích, chybí systémová podpora. Když má žena skvělého šéfa, tak se i s malým dítětem může flexibilně a třeba i velmi brzy vrátit do práce. Pokud však v práci porozumění a důvěra nefungují, musí žena bojovat, což třeba v Americe a celkově v zahraničí nemusí. V České republice je dlouhá mateřská dovolená, zato v zahraničí převládá druhý extrém a ženy se do práce vracejí velmi brzy po porodu. V potaz by se měla brát individualita a flexibilita. Spousta vědkyň říká, že by to chtěly mít jinak, ale systém to neumožňuje. Často se obdobně bazíruje na tom, že pracovní doba je ohraničená v daném časovém úseku, ale vědkyni by třeba vyhovovalo být ráno doma a odpoledne přijít do laboratoře.  

Foto: Vladimír Šigut

Vystudovala biochemii, ale píše o vědkyních

Pavla Hubálková vystudovala klinickou biochemii a učitelství chemie na VŠCHT a absolvovala doktorát v neurovědách na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy.
Během studia pracovala v Ústavu organické chemie a biochemie, Ústavu molekulární genetiky a ve Fyziologickém ústavu Akademie věd ČR. Myslela si, že bude vědkyní, avšak během doktorského studia strávila rok na Northwestern University v Chicagu, kde zjistila, že by se chtěla věnovat spíš komunikaci vědy. Od roku 2020 působí jako vědecká redaktorka v magazínu UK Forum. V roce 2022 získala cenu Dimitrise N. Chorafase.

Mimo jiné jste působila také v Ústavu organické chemie a biochemie, v Ústavu molekulární genetiky a ve Fyziologickém ústavu Akademie věd ČR. Absolvovala jste několik zahraničních stáží. Jak se v zahraničí na rozdíl od České republiky liší přístup k vědě? 

V Česku vnímám, že jsem byla žena-vědkyně – od vysoké školy po různá akademická setkání. V Americe nikoho nezajímalo, jestli jsem žena, nebo muž. Zajímala je moje práce a nikdo nehodnotil, jak vypadám – jestli mi to dneska sluší a mám pěkné šaty. Nebo jestli bych se měla vrátit k plotně a zapřemýšlet, zda kariéra vědkyně je opravdu ta správná volba a nebudu krkavčí matkou.  

Oceňovala jsem absenci těchto opakujících se hlášek, se kterými se ženy v Česku pravidelně setkávají. A to nejen ve vědě, ale i ve vysokoškolském prostředí a celkově ve společnosti. Ženy to mají v Česku stále těžší, proto bych doporučila, abychom se inspirovali zahraničím. V konečném důsledku můžeme tuto „zaostalost “ využít jako výhodu a neopakovat stejné chyby. 

Proč může někdo považovat vědu za nudnou, složitou a nezáživnou? A co naopak motivuje vědce, že ji vidí v jiném světle? 

Věda nás posouvá, bez vědy bychom nebyli tam, kde jsme dnes. Bezpochyby ale představuje zdlouhavý a složitý proces. Každý den děláte stejné úkony, experiment musíte několikrát zopakovat, abyste dosáhli požadovaných výsledků. U vědců a vědkyň ale převládá touha po poznání a objevování nového – to, že jste třeba první na světě, kdo má možnost pozorovat překvapivý fenomén nebo být u zrodu něčeho zcela nového.  

Jak momentálně vnímáte vztah českých laiků k vědě? Panuje zde touha dostat se jí více pod kůži, nebo je odrazuje přílišná odbornost a s ní spojená terminologie? 

Je mnohem více lidí, potažmo čtenářů, kteří se o vědu zajímají, uvědomují si, že je důležitá, a chtějí porozumět jejím praktickým dopadům ve spojení s běžnými příklady ze života. Covidová pandemie ukázala, že to není pouze o biologii, ale také o sociálních vědách, o promyšlené logistice a dalších ekonomických záležitostech. V médiích můžeme pozorovat, že redakce chtějí více vědeckých témat, a vznikají tak nové rubriky o vědě, jelikož je v podobné míře vyžadují i čtenáři. 

Často se komunikuje, že „vědci něco vymysleli“, a ženy se opomíjejí, přitom stejně často vymyslely něco i vědkyně a jejich projekty jsou stejně kvalitní.

V září 2022 jste získala Cenu Dimitrise N. Chorafase, která je udělována nadějným vědkyním a vědcům a o které jste prohlásila, že ji využijete na další vzdělávání v oblasti komunikace vědy. Jakým způsobem plánujete do budoucna vědu ještě více podpořit? 

S cenou byla spojena finanční odměna, kterou plánuji využít k zahraničním stážím nebo konferencím, abych sbírala tu nejlepší praxi a inspiraci. Na podzim jsem již byla v Dánsku a Bruselu. Za měsíc jedu do Evropské molekulární biologické laboratoře v Barceloně a plánuji navštívit i další zahraniční instituce, zejména v Německu a ve Velké Británii, kde jsou o dost napřed oproti České republice. 

Co byste doporučila mladým a zapáleným vědkyním a vědcům? 

Ať se nevzdávají, jezdí na stáže do zahraničí a najdou si své mentory a vzory. Ať se je nebojí oslovit, pozvat je na kávu a rozebrat s nimi cestu k vytoužené vědecké práci. Co člověk vidí kolem sebe, tím se může stát. Protože dokud nevidí, že to jde, tak ho všechny možnosti mnohdy ani nenapadnou. 

Popup se zavře za 8s