Individuální terapie může vztahy i zhoršit. Emoce jsou v naší společnosti problém, říká psychoterapeutka Eliška Remešová
Ve vztazích často opakujeme stejné chyby – a vůbec si neuvědomujeme, že za nimi stojí vzorce a genderové stereotypy, které jsme si přinesli z dětství. Psychoterapeutka Eliška Remešová radí, kdy má smysl jít na individuální terapii a kdy na párovou. Proč se tolik bojíme emocí, jak odhalit vlastní škodlivé vzorce a co znamená, že láska je dovednost? Zjistěte, co všechno si do vztahů neseme, ještě než vlastně začnou.
„Vzorce, které máme naučené a zautomatizované, nám v životě mohou dělat paseku. Protože máme představu, jak chceme fungovat, ale ty vzorce nás ve vyhrocených a emotivních situacích doženou,“ vysvětluje Eliška Remešová. Vzorce a stereotypy podle psychoterapeutky ovlivňují, co očekáváme od sebe a od své role ve vztahu, co očekáváme od toho druhého a co ve vztahu považujeme za správné.
Mnohá z těch očekávání a vzorců přitom ve skutečnosti ani nejsou naše vlastní. „Nevycházejí z toho, že se dobře známe, že známe svoje slepé skvrny, že víme, jak reagujeme nebo jaké máme zvládací strategie. Mnohdy si ani neuvědomíme, že máme očekávání, jaký ten druhý má být. A kdybychom šli do hloubky a ptali se, jak to, že máš tenhle nárok a tohle očekávání, tak zjistíme: Protože tak to má být, ne? Takhle to přece je. Tohle se čeká od žen, od chlapů, od maminek, od tátů, od dětí. A to se hrozně těžko naplňuje.“
Jako příklad genderového stereotypu, který může negativně ovlivňovat vztahy, připomíná Eliška Remešová zacházení s emocemi: „Emoce jsou v naší společnosti problém. Problém nejsou ty dobré emoce, ty příjemné, které nám dělají dobře. A pak se to ještě rozlišuje podle genderu. Když se bavíme o mužích, tak jediná přípustná emoce je vztek a potom ty ‚pozitivní‘, jako radost a spokojenost. Ono se to proměňuje, ale pro starší generace je vztek atribut mužského stereotypu. Toho tvrdého, silného chlapa, který se o sebe umí postarat a ochránit druhé. Takže vztek je OK, ale smutek už v pohodě není. Ten už nenasedá na stereotyp silného chlapa, protože silný chlap přece nepláče. A tenhle bullshit způsobí, že je pro muže obtížné dostat se ke svým emocím, vnímat je a necítit se provinile.“
Někdy si do vztahu přineseme vzorce, které zpočátku dobře fungují. „Třeba žena, která je naučená, že si o lásku musí říkat, že si ji musí zasloužit tím, že bude milovaná, když bude hodná, když se bude usmívat a bude fungovat tak, jak se po ní chce. To je velmi častý model v naší společnosti,“ dává Eliška Remešová typický příklad z praxe.
Foto: Shutterstock
„A muž zase může mít vzorec, že nemůže ukázat, že jsem slabý, že si s něčím neví rady. Potřebuje být přijatý, mít uznanou svoji hodnotu, kritika nebo odmítnutí snižuje jeho hodnotu. Takže on si jde do vztahu pro ocenění, že je dobrý, ona si jde pro pozornost a pocit, že je milovaná. Prvních x měsíců nebo let to funguje moc hezky. Pak většinou se v tom vztahu uvolníme, přijde nějaká zátěž, třeba děti, hypotéka, nemoci, náročnější rodinná situace. A co se stane pak? On si to řeší sám, takže jí nemůže projevovat péči a pozornost. Ona začne ťukat – hele, kde jsi, co se děje, co ti je? A on v tom slyší, že není dost dobrý, ještě víc se zavře, protože neví, jak s tím pracovat. Ona neví, co s tím dělat, myslí si, že ji už nemá rad, není pro něj důležitá.“
Jako terapeutka se Eliška Remešová zaměřuje hlavně na párovou terapii a vysvětluje, že ne vždy je pro řešení vztahových problémů nejlepší cestou individuální terapie.
„Ve chvíli, kdy jeden se začne babrat v sobě, tak do toho vztahu přináší obrovské ohrožení,“ říká. „Velmi pravděpodobně to bude způsobovat ve vztahu napětí, minimálně jako v prvopočátcích individuální terapie. Existují výzkumy, které říkají, že individuální terapie naopak vztahy spíš zhoršuje,“ upozorňuje Eliška Remešová „Je efektivnější pracovat s tou dvojicí rovnou, protože můžeme ošetřovat ty strachy zároveň, odhalujeme ty vzorce a pracujeme s tím, aby lidé nehráli hru, kdo za to může a kdo se má opravit.“
Individuální terapie podle ní pomáhá hlavně tehdy, když se určité téma objevuje napříč životem – v práci, v rodině, mezi přáteli. „Pokud mám problém s hranicemi a řeším to v práci, v partnerství, s tchýní i s dětmi, tak to pravděpodobně není na párovku a můžu to zvládnout vyřešit sama.“
Jak poznat vlastní vzorce, co jsou to vlastně toxické vztahy a kdy má naopak smysl párová terapie? Poslechněte si celou epizodu Hlasu Heroine s Eliškou Remešovou na YouTube, Spotify, Apple Podcasts a dalších platformách.
Co v podcastu uslyšíte:
4:44 – Vztahová očekávání a vzorce. Základní optika, jakou se díváme na vztahy, významně ovlivňuje, jak se ve vztazích cítíme
8:54 – Stereotypy a jejich vliv. Jak výchova a stereotypy nastavují limity emocí mužů i žen. Proč jedeme na autopilota a jak si začít všímat vlastních signálů
12:30 – Vzorce v prožívání emocí. Proč jedeme na autopilota a jak si začít všímat vlastních signálů.
16:51– Dynamika vztahů a terapie. Proč se partneři míjejí, kdy pomáhá párová terapie a kdy naopak ne.
25:11 – Stigma párové terapie. Proč se do ní jeden partner bojí jít a druhý je už „přeterapizovaný“.
31:16 – Nejen hetero vztahy. Blízkost a odstup řešíme všichni – bez ohledu na orientaci nebo typ vztahu.
42:12 – Harvardská studie o vztazích. Štěstí a zdraví neurčuje bohatství, ale kvalita vztahů a blízkých vazeb.
51:48 – Toxické rady a introspekce. Proč univerzální návody škodí a proč je lepší hledat vlastní cestu.
