Povaleči z kaváren do polí a továren. Opravdu mladí nemají vlastní bydlení kvůli utrácení za kafíčka a avokáda?

Studentka Polina v reportáži České televize popisuje, že měsíčně utratí po kavárnách kolem deseti tisíc korun. „Podobné dopřávání si ale může u řady mladých lidí vést k bezhlavému utrácení a následným finančním potížím,“ komentuje to autorka reportáže. Naznačuje, že podobně jako Polina se svými financemi nakládá většina dnešních mladých lidí. Expert z banky následně dodává, že zhruba každý druhý ve věkové kategorii 20-25 let přiznává, že je ve finančním stresu.

Kupování nepotřebných věcí reportáž dává do souvislosti s nemožností pořídit si vlastní bydlení. Tedy podprahově řečeno: utrácejí za kafíčka, a proto nemají na byt. Žádná taková přímá souvislost ale neexistuje. Což ukazuje i debata, kterou příspěvek vyvolal. Na Facebooku má video přes 330 tisíc shlédnutí, tisíc komentářů a stovky sdílení, což je řádově víc, než je u postů České televize běžné.

Většina diskutujících tomuto tvrzení oponuje tím, že vidina vlastního bydlení se pro současnou mladou generaci stala utopií, tedy nemá smysl se ani pokoušet šetřit, protože je bydlení dnes už nedostupné i pro rodiny s průměrnou mzdou. To v reportáži ostatně naznačuje i socioložka, která upozorňuje, že mladí mají přece ztíženou životní perspektivu, „protože nevidí šanci, že by si mohli v blízké či vzdálenější budoucnosti pořídit bydlení“.

Další lidé pak v debatách v souvislosti s příspěvkem argumentují, že mladí se teprve učí hospodařit s penězi, takže nějakou dobu trvá, než si uvědomí svoje priority a je nefér jim to vyčítat. Druhá polovina ale právě to dělá a označuje současné mladé i na základě této reportáže za sobecké a nezodpovědné.

Kulturní války a ageismus

Jednou z rolí žurnalistiky obecně je veřejná služba. Má tedy mimo jiné kultivovat veřejnou debatu, a ne vytvářet podobné rage baity, tedy zlá dvojčata clickbaitu. Rage bait má vyvolat v publiku silné negativní emoce, vztek, frustraci. Jeho zkreslený obsah má polarizovat, přimět uživatele, aby reagovali, komentovali a sdíleli, především negativně.

Zmíněná reportáž se podle mého názoru dá považovat za příklad tohoto fenoménu: do komentování a sdílení se zapojily stovky či nižší tisíce lidí, a to s argumenty na obou stranách, souhlasnými i nesouhlasnými. Je také důkazem, že kulturní válku proti jakékoliv skupině ve společnosti dnes můžete vést úplně na jakékoliv téma, pokud má potenciál vás dostatečně rozhořčit.

Vlastní byt za 41 let

Zkusme si tedy představit, že studentka Polina přestane utrácet po kavárnách za avokádové tousty a sójová latté a začne šetřit na bydlení.

Pokud by oněch deset tisíc měsíčně odložila na spořící účet, na pětimilionovou garsonku (což je dnešní cena bytu v Praze) by nastřádala za víc než 41 let. Kdyby splňovala podmínky hypotéky pro mladé, tedy desetiprocentní vlastní úspory ve výši nejméně půl milionu korun a schopnost splácet, nedopřála by si návštěvu kavárny víc jak čtyři roky. Jak si tak matně pamatuji ze svého mládí, nemyslím, že by většina mých vrstevníků nyní ve věku kolem padesátky dokázala ve věku okolo dvacítky dlouhodobě žít takto asketickým životem. Naopak, mnoho z nich žilo v neustálém kolotoči večírků a hospod, utráceli výplatu za alkohol a cigarety.

V Česku patří bydlení k nejhůře dostupným v Evropě, a to jak vlastnické, tak nájemní. Byty zdražují tempem dvojnásobku za posledních deset let. V Praze pak za poslední tři roky o víc než pětinu. Průměrná cena nového bytu v hlavním městě je letos kolem 150 tisíc za metr čtvereční, v Brně je to jen o málo méně.

Nominální mzdy přitom vzrostly za posledních deset let pouze o 80 %. Reálné mzdy, které zohledňují růst inflace, jen o třetinu. Stále zdražující bydlení si tak může objektivně dovolit čím dál méně lidí, přičemž právě mladí mají nižší platy.

Statistiky dokazují, že nejméně dostupné je bydlení právě pro mladé do třiceti let. Bez toho, aniž by dostali peníze či nemovitost od rodičů, nemají šanci našetřit pouze z výplaty na hypotéku. Znamená to, že jen asi třetina mladých dosáhne na vlastní bydlení, a to ještě díky tomu, že se narodili v rodině, která je může podpořit. Tedy opět jde o ty z bohatších rodin s vlastním kapitálem.

Ve věku 18–29 let proto bydlí pouze necelá třetina lidí ve vlastním či s hypotékou a víc než třetina stále žije u rodičů. Nejde o to, že by zneužívali mamahotel. Řada z nich si nemůže finančně dovolit osamostatnit se. Bydlet u rodičů je prostě vyjde levněji.

Naopak přes 70 % lidí mezi čtyřicátým a šedesátým rokem bydlí ve vlastní nemovitosti či si může dovolit splácet hypotéku. Což jsou zároveň věkově shodní lidé s těmi, kdo určují obsah v médiích.

Malé radosti

Pro mladé totiž přestává platit dlouhodobě zažitá nepsaná společenská smlouva založená na individuální zodpovědnosti za svůj život: pokud budu pracovat a plnit si své povinnosti, uživím sebe, svoji rodinu a dosáhnu na důstojné a stabilní bydlení vlastní či v nájmu. To platí čím dál méně, především ve velkých městech.

Zkuste si představit, že nemáte reálnou naději zajistit si bydlení kvůli jeho astronomickým cenám. Není pak více pochopitelné zvolit strategii malých radostí? Zajít si s přáteli na dobrou kávu, do kina, koupit si knížku nebo jet na výlet? Jestliže nemám jako jednotlivec možnost změnit svoje životní podmínky, protože je nastavuje systém, zařídím se podle toho. Najdu si možnost, jak žít, nejen přežívat.