Heroine do schránkyPředplatit časopis 
Předplatné časopisu

Polyamorie bez předsudků. Jaké jsou radosti a úskalí vícečetných vztahů?

LGBT+Moderní láskaModerní sexualitaOtevřený vztahPolyamorieSexSexualita
Marta Nowak
| 27. 5. 2022 | 16 komentářů | 22 507
Polyamorie bez předsudků. Jaké jsou radosti a úskalí vícečetných vztahů?
Zdroj: Shutterstock

V lásce máme každý své potřeby, očekávání a preference. A někteří z nás potřebují být v romantickém vztahu s více než jedním člověkem zároveň. Promluvme si o polyamorii: bez démonizace, idealizace nebo předstírání, že víme nejlépe, jak by měli ostatní žít.

Představte si dva lidi, kteří se seznámí a navzájem se do sebe zamilují. Jeden říká druhému „myšáku“ a připomíná mu, aby si vzal šálu, zatímco druhý neusne, dokud tomu prvnímu nepošle pusu na dobrou noc. Mají skvělý sex, vyznají si lásku a na otázku „chodíte spolu?“ odpovídají oba „ano“. Úplná idylka. Vtom jeden z nich pozná někoho nového a začne se vídat také s ním. Druhý se cítí zrazený, raněný a podvedený. A je to naprosto pochopitelné: ačkoli spolu tihle dva nikdy nemluvili o tom, jestli bude jejich vztah exkluzivní, nebo ne, naše kultura automaticky předpokládá, že základní model vztahu je monogamní.

Pokud se nacházíme ve fázi, kdy už zaznělo posvátné „miluju tě“, a prohlašujeme, že „jsme spolu“, očekává se, že nebudeme mít sex s jinými lidmi. Samozřejmě existuje také jakási šedá zóna. Jaká míra flirtu je přijatelná? Když moje přítelkyně políbí kamarádku, je to nevěra, nebo jenom legrace? Absence erotických vztahů s dalšími lidmi je však v naší kultuře stále očekávaný základ. Proč? Prostě proto.

‚Pro mě by to nebylo,‘ píšou někteří pod články o lidech, kteří se pro polyamorní vztah rozhodli. V pořádku, nikdo vás přece nenutí.

Různorodost potřeb a preferencí jednotlivých lidí – i jednotlivých párů – se obecně setkává s čím dál větším pochopením. Méně a méně lidí se diví tomu, že některé páry se chtějí vzít a jiné ne; že některé chtějí mít několik dětí a jiné preferují model 2 + 0; že některé se rychle sestěhují a jiné mají roky každý samostatnou domácnost. Roste i přijetí neheteronormativních vztahů. Zájem mít romantický či sexuální vztah s více než jedním člověkem zároveň – s veškerým zaujetím a blízkostí – je přesto ve všeobecném povědomí nadále exotická záležitost.

Svobodná volba

Polyamorie, tedy udržování milostných vztahů s více lidmi současně, probouzí v části lidí obrannou reakci i v případě, že jim osobně toto uspořádání nikdo nenavrhuje. Samotná myšlenka, že by náš partner mohl mít sex s někým jiným, zatímco my se doma díváme na Netflix, může v mnohých vyvolávat asociace s nevěrou, strach z odmítnutí nebo pocit nedostatečnosti. „Pro mě by to nebylo,“ píšou někteří pod články o lidech, kteří se pro polyamorní vztah rozhodli. Je to stejný druh komentáře, jaké vídáme pod zprávami o LGBT+ vztazích nebo přerušení těhotenství. „Chlap s chlapem? V žádném případě!“ „Já bych na potrat nikdy v životě nešla.“ V pořádku, nikdo vás přece nenutí.

Ve všech vztazích je ve skutečnosti důležité totéž: souhlas, tedy vědomá a společná shoda na tom, jak bude vztah vypadat. Pokud chce mít někdo přítele a přítelkyni zároveň a celé trojici zainteresovaných to vyhovuje – kde je problém?

Stejně jako jsou na světě hetero- a homosexuálové, existují také lidé, kteří silně preferují „mono“ nebo „poly“ model vztahu. To, jestli chceme mít jeden exkluzivní vztah, nebo ke štěstí potřebujeme vztahů vícero, se může také měnit v průběhu života. Důležité je, aby naše aktuální potřeby souzněly s potřebami partnera či partnerky. Ve všech vztazích je ve skutečnosti důležité totéž: souhlas, tedy vědomá a společná shoda na tom, jak bude vztah vypadat. Pokud někdo cítí potřebu porodit kupu dětí a druhá strana je na to také připravená – skvělé, co si přát víc? Pokud chce někdo šest měsíců cestovat sám po tajze a druhý s tím nemá problém – báječné, je to přece jejich věc. Pokud chce mít někdo přítele a přítelkyni zároveň a celé trojici zainteresovaných to vyhovuje – kde je problém?

Dokážete si představit, že budete žít v polyamorním vztahu?

To, co odlišuje úspěšný a poctivý poly vztah od úspěšného a poctivého mono vztahu, je pravděpodobně komunikace, či spíše nové pole, na kterém se musí odehrávat. Pokud někdo preferuje jiný model než ten netradiční, automaticky předpokládaný, propagovaný v popkultuře a ozkoušený předchozími generacemi, musí o něm samozřejmě mluvit, určovat si hranice a zpracovávat vznikající emoce. Zásadní je otevřenost, sebereflexe, empatie a respekt k potřebám druhé strany. Je možné, že polyamorní lidé jsou nutně vůči těmto aspektům vztahu citlivější. Samozřejmě se může stát, že se ukáže, že rozdíly mezi partnery jsou příliš velké. Totéž se stává i v mono vztazích – rozchod kvůli nepřekonatelným rozdílům je přece denní chleba i ve vztazích, které od počátku do konce zahrnovaly jen dva lidi.

Z pekla do nebe

Polyamorie bývá démonizována a vykreslována jako podivný životní styl hédonistů, nerozhodných a lidí, kteří si pomocí „módního“ pojmu šikovně zajistili sexuální volnost a jaksi znemožnili partnerovi, aby proti tomu protestoval. Pokud jde o tu poslední námitku: ano, určitě se vyskytují případy, kdy někdo pozná nového člověka a najednou začne dosavadní partnerku vydírat, že musí přistoupit na otevřený vztah, protože on to teď potřebuje; bez ohledu na její emoce ji postaví před hotovou věc, aniž by si o tom reálně promluvili, a snaží se ji zmanipulovat pomocí progresivního jazyka. Ale pokud bychom měli kvůli takovým patologickým situacím odmítnout celý polyamorní model jako skrz naskrz špatný, dala by se stejně tak za špatnou označit tradiční monogamie, která zahrnuje celou historii násilí, nevěr a rozvodů.

Čtěte také: Jinde je tráva zelenější?

Foto: Ondřej Košík

Vztahy mají mnoho podob a my si můžeme vybírat. Můžeme být single a žít přitom naplněný život. Nemusíme mít děti, abychom byly šťastné a plnohodnotné bytosti. Na milostné vztahy už nemusíme být jen dva nebo dvě, a přesto mohou být láskyplné a exkluzivní. Nebo naopak můžeme žít v páru, ale do svého intimního prostoru pouštět další dočasné hosty. Milujeme se totiž v i polyamorních a otevřených vztazích a je to v pořádku.

V polyamorních a otevřených vztazích je klíčová důvěra i sebedůvěra

Polyamorie bývá také glorifikována. Vyskytují se lidé, kteří tento model považují za lepší, nadřazený a všeobecně skvělejší než monogamie a ty, kdo chtějí mít jen jednoho partnera, pokládají za konzervativní oběti systému, které nedokážou překonat svoji omezenost a vyhoupnout se na vyšší stupeň vývoje. Je to spravedlivé? Ne. To, že jsme potkali jednoho osvíceného polyamorika, který o svém oblíbeném vztahovém modelu vyprávěl jako jogín o otevírání čaker, ovšem neznamená, že takoví jsou všichni. Připomeňme, že po světě chodí také docela dost lidí, kteří hlásají nadřazenost manželství jednoho muže s jednou ženou nad každou jinou dostupnou variantou.

Dostáváme se k prostému závěru: polyamorie není ani lepší, ani horší než monogamie. Je to prostě jiný druh uspořádání mezilidských vztahů, který jedněm vyhovuje více, jiným méně – a nejlepší je mluvit o něm bez velkých emocí nebo morální paniky. Dávám prostor čtyřem respondentům, kteří ve svém životě upřednostňují polyamorní model. Každý z nich k němu došel jinou cestou a s jinými zkušenostmi. Vysvětlují, proč se pro polyamorii rozhodli (jak už víme, monogamie bývá spíš automatická), jak vypadaly jejich poly začátky, co je pro ně na tomto modelu fajn a co náročné, a jestli si myslí, že by mohli stejně dobře fungovat i v jiném.

Basia je panromantická bisexuální žena; má manžela, s nímž sdílí domácnost (letos to bude deset let, co jsou spolu), a zároveň udržuje několik paralelních vztahů na dálku. Piotr je heterosexuální cis muž; jeho vztahy nejsou a priori hierarchické, ale bydlí s partnerkou, což – jak říká – způsobuje, že tento vztah je určitým způsobem privilegovaný. Kitku je bisexuální nebinární osoba, už pět let praktikuje nehierarchickou polyamorii (tedy takovou, v níž jsou všechny vztahy rovnoprávné). Monika je bi/pansexuální žena, v současné době single, která hodně randí.

Předávám jim slovo.

Rozhodnutí být poly

Basia: Když jsem se ještě identifikovala jako monogamní, četla jsem o polyamorii knihy, protože mě to téma zajímalo. Po prvních rande se svým současným manželem s perspektivou heterosexuálního vztahu na dálku jsem došla k závěru, že monogamie nepřipadá v úvahu, protože se zamilovávám do mnoha lidí a velmi silně do žen. Tak jsem se ho zeptala, jestli by nechtěl vyzkoušet polyamorii. Chtěl a ukázalo se, že je to pro nás perfektní řešení.

Piotr: Nikdy jsem se tak úplně nenašel v mainstreamových očekáváních ohledně vztahů mezi muži a ženami. Neměl jsem chuť soupeřit, nechápal jsem potřebu projevovat žárlivost ani objekt svého zájmu „dobývat“. Toužil jsem po symetrickém vztahu, kde budu chtěný stejně tak, jako chci já sám. Nakonec jsem si uvědomil, že exkluzivita nepatří mezi hodnoty, na kterých mi záleží. Zato rovnost, konsensus, upřímnost a radost ze štěstí druhého člověka ano.

Kitku: V rámci zkušeností z automaticky monogamních vztahů jsem objevovale, že tak úplně nesouzní s mými dispozicemi a preferencemi. Bylo pro mě těžké nepropadat okouzlení novými lidmi, ačkoli jsem byle ve stálém vztahu a stávajícího partnera jsem milovale. Cítile jsem tíhu toho, že jsem pro partnera jediným zdrojem uspokojení některých jeho potřeb, zatímco žárlivost jsem prožívale hlavně v souvislosti se strachem z odmítnutí nebo pocitem vyloučení z něčeho, čeho bych se chtěle účastnit, nikoli jako reakci na ohrožení exkluzivity v sexuální oblasti.

Monika: Když jsem byla v dlouhodobém vztahu, který byl zpočátku monogamní, s partnerem jsme o různých podobných sexuálních experimentech mluvili. Nedlouho předtím jsem přijala svoji bi/pansexualitu, chtěla jsem vyzkoušet vztahy se ženami a on tomu byl velmi nakloněn. Zalíbila se mi svoboda projevovat city a budovat blízkost s dalšími lidmi bez omezení, která jsou z mého pohledu umělá. Mám pocit, že mi v mozku chybí buňky na žárlivost; dokud se necítím blízkou osobou opuštěná (zejména citově), nevadí mi, že má zároveň někoho dalšího. Navíc jsem nikdy nevnímala jako velkou tragédii nevěru; chápu, že nevěra bolí, ale je možné ji odpustit a společně zpracovat.

Začátky polyamorie

Basia: Myslím, že můj poly vztah byl jednodušší než zkušenosti mnoha poly lidí kolem mě, protože jsme už od začátku objevovali polyamorii společně. Zamilovávám se snadno a silně a dost brzy po navázání vztahu s manželem jsem poznala další lidi. O svých nových vztazích jsem s ním mluvila otevřeně. Ukázalo se také, že máme podobný vkus na ženy.

Piotr: Měl jsem štěstí, protože moje první partnerka v dospělém vztahu se v teorii polyamorie orientovala mnohem lépe než já a rovnou mi řekla, že zastává právě tenhle model. Takže v mém životě to vyšlo tak, že všechny moje vážné vztahy byly poly.

Kitku: Když jsem si uvědomile, že polyamorie by pro mě mohla být lepší vztahový model, začale jsem chodit na otevřené srazy poly lidí, abych se dozvěděle víc. Bohužel, než jsem same přešle k praxi, zamilovale jsem se a přistoupile na to, že ještě jednou zkusím monogamní vztah; následně jsem v něm zažile psychické násilí. Potom jsem cítile, že potřebuju čas, abych se znovu naučile cítit blízkost. Praktikovale jsem tzv. „sólo polyamorii“ – variantu polyamorie, v níž člověk vědomě usiluje o to, nespojovat svůj život se žádnou partnerskou osobou. S postupem času a díky terapii jsem začale cítit, že se chci blízkosti zase více otevřít. V tu chvíli se ukázalo, že je pro mě těžké najít vhodnou osobu – většina polyamorních lidí v mém okolí praktikovala hierarchickou polyamorii a už měla svůj hlavní vztah, jenže být „na druhé koleji“ mojí potřebě blízkosti nestačilo. Nakonec jsem se ale zamilovale do muže, který, jak se ukázalo, také preferuje nehierarchickou verzi polyamorie.

Monika: Na začátku byl můj vztah jednostranně otevřený – já jsem se mohla vídat se ženami a spát s nimi. Mluvili jsme také o možnosti vztahu otevřeného oboustranně a vůči lidem všech pohlaví, ale definitivní rozhodnutí jsme odložili. Později jsem se zamilovala do jiného muže a nechtěla jsem si vybírat mezi ním a stávajícím partnerem. Tehdy se nám – po určitých počátečních obtížích – povedlo náš vztah otevřít kompletně a já jsem se přesvědčila, že to je model, ve kterém funguju nejlépe. Začala jsem používat Tinder, poznávat lidi na večírcích, prožívala spontánní románky. Můj partner hodně zapracoval na svých emocích a dal mi svobodu, kterou potřeboval méně než já. Sám otevřený vztah také využíval, ale určitě by se obešel i bez něj.

 

Foto: Radosław Pietraga

Basia

Co je na polyamorii dobré?

Basia: Pocit, že jsem obklopená láskou, svoboda navazovat hluboké vztahy s mnoha lidmi, pocit podpory, který se rozkládá na více lidí. Ale také vědomí, že nejsem jediný, kdo naplňuje potřeby svých partnerských osob. Prožívám taky spoustu pozitivních emocí, když mi moje partnerské osoby vyprávějí o svých vztazích nebo když si s jejich protějšky (metapartnery) užíváme jejich přítomnost a existenci.

Piotr: Nejvíc si cením toho, že nemusím dusit svoje pozitivní pocity a předem se vzdávat svého potenciálního štěstí nebo štěstí druhého člověka. Můžu se taky radovat ze štěstí těch, kteří jsou mi nejbližší, místo toho, abych jim stál v cestě. No a toho štěstí může být dokonce víc, než dokážu dát sám – pocit povinnosti, že jsi jediným zdrojem něčího štěstí, může být hodně tísnivý.

Kitku: Líbí se mi, že status jakéhokoli vztahu neomezuje to, co se může vyvinout z mých dalších vztahů. Můžu svoje city a vztahy vůči jiným lidem prozkoumávat autenticky a svobodně, bez očekávání ze strany partnerských osob, že nějaká oblast bude vyhrazená jen pro ně. Polyamorie taky zmenšuje můj strach z opuštění: pokud se moje partnerská osoba zamiluje do někoho jiného, neznamená to automaticky ohrožení našeho vztahu. Nebude si v takové situaci muset vybírat, zda zůstane se mnou, nebo bude s tím novým člověkem, protože si ty vztahy může podržet oba. To, jestli náš vztah přežije, záleží výhradně na našem zájmu. Metapartnerské osoby pak nejsou moji rivalové, ale spojenci v tom, dělat moji partnerskou osobu šťastnou.

Monika: Poly ti dává svobodu projevovat lidem lásku a něhu bez ohledu na okolnosti: ve chvíli, kdy zahořím silnými city pro někoho nového, to můžu rozvíjet bez napětí a pocitu viny. Je to taky neuvěřitelný booster sebevědomí, zejména pro ženy – od druhých slýcháš spoustu komplimentů, houstne také síť bezpečných lidí kolem tebe. A naučila jsem se toho spoustu v oblasti erotiky; díky velkému počtu nových sexuálních partnerů a partnerek jsem se během krátké doby mohla seznámit s různými těly, preferencemi a technikami.

Co je na polyamorii těžké?

Basia: Nejtěžší je, když se ukáže, že nikdo z partnerských osob pro mě nemá čas a pozornost ve chvíli, když to zrovna potřebuju. Nebo když bych chtěla partnerské osobě pomoct, ale nemůžu, protože nás dělí velká vzdálenost.

Piotr: Nejtěžší pro mě bylo se naučit, že realisticky vytyčené hranice a domluvená pravidla jsou lepší než snaha splnit očekávání všech v každé situaci. Nemusím na sebe brát každou tenzi, která se v naší polykule (síti partnerských vztahů) vyskytne. Moje rozhodnutí jsou ale moje odpovědnost a neměl bych je ospravedlňovat něčími očekáváními. Ale to je asi něco, co by měl člověk s mojí povahou aplikovat ve všech mezilidských vztazích, nejen těch polyamorních.

Kitku: Asi největší výzva je pro mě poradit si s emocemi, když mám neshody se stávajícími nebo potenciálními metapartnerskými osobami. Těžko se mi smiřuje s tím, že moje partnerská osoba má emocionální pouto s někým, kdo mi řekl něco, co mě zabolelo.

Monika: Někteří muži se s konceptem nemonogamie v praxi setkali až se mnou. Zpočátku je moje volnost a sexuální zkušenosti spojené se zájmem o intimní blízkost fascinovaly, ale později se ukázalo, že mají problém navázat něco hlubšího. Sama jsem měla spoustu nezávazných románků, ale fungovaly jen s lidmi, kteří věděli, co chtějí. Někteří muži mi však delší dobu dávali najevo, že mají zájem o vztah, a pak na mě začali dělat gaslighting a odmítli mě, když už si odškrtli zážitek s extravagantní holkou. Pokaždé mě to ranilo, cítila jsem se využitá. Myslím, že se tak někteří lidé chovají, protože nevědí, jak se k polyamorii postavit. A tak postupují naslepo, nemyslí na dobro druhého, ale hlavně na to, co sami chtějí.

A co jiné vztahové modely?

Basia: Nikdy neříkám nikdy, ale polyamorie naplňuje moje potřeby způsobem, který jiné modely vztahů neumožňují. Potřebuju mít možnost navazovat intenzivní vztahy s mnoha lidmi, takže se nevidím ani v monogamním vztahu, ani v otevřeném vztahu, který kromě hlavního vztahu neobsahuje romantickou rovinu.

Piotr: S postupem let je pro mě čím dál méně představitelné, že bych mohl přejít na model vztahu, který předpokládá naprostou exkluzivitu. Teď jsem si už v podstatě jistý, že se to nestane. A pokud jde o vztahy, které nejsou založeny na lásce, myslím, že by v mém podání nebyly moc trvalé. Takový vztah by v mém životě určitě nemohl nahradit vztah nebo vztahy s hlubokým citovým poutem.

Kitku: Rozhodně bych se k monogamii vracet nechtěle. Nehierarchická polyamorie nebo vztahová anarchie, což je model, v němž se vztahy nepřizpůsobují nálepkám, normám nebo očekáváním třetích stran, ale jedině tomu, s čím účastníci vztahu souzní – to je mi nejbližší.

Monika: Velice silně potřebuju mít svobodu projevovat city. Nemám striktní preference, pokud jde o to, jaké uspořádání má nakonec vzniknout – můžu mít jak jednu partnerku a několik vedlejších milenců, tak 3–4 stejně významné osoby. Důležité pro mě ale je, aby to byly vztahy typu LAT (living apart together), prozatím mi totiž vyhovuje žít v samostatné domácnosti a svůj byt nechci sdílet s nikým kromě svých dvou koček.

Článek byl poprvé publikován na Heroine.pl. Z polštiny přeložila Anna Šašková Pavlasová.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Šťastné a veselé v posteli!
    Lidi s feministickým pohledem na svět si prý užívají lepší sex než ostatní. Dokážou se totiž vykašlat na představy o tom, co je a není normální, a je pro ně zásadní vzájemný respekt. Heroine představuje první vydání věnované sexu. Buďte bez obav, že bychom chtěli někoho nebo něco soudit. Ať vás tenhle dárek příjemně naladí…
  • „Bylo to jako šlápnout na minu“
    Tak začíná článek Pavlíny, která krátce po 40. narozeninách dala průchod své touze po sexu, po cizích mužských tělech, po potěšení bez závazků. Potřebovala zjistit, kdo vlastně je. Text, u kterého se možná budete červenat, protože naráží na představy o tom, co se může a sluší.
  • Máte rádi áčko?
    Chtějí ženy anální sex, nebo se jen přizpůsobují mužské touze a představám z porna? Na to se v článku ptá Zuzana Kašparová, spoluautorka podcastu Vyhonit ďábla. Vyzpovídala několik žen, pro které je tato praktika důležitým zdrojem slasti, a připomíná, že penetrace není všechno.
  • Komu vadí svobodné ženy
    Na rozdíl od doby před pár lety už dnes v Česku jen málokdo veřejně hlásá, že když žena říká ne, myslí tím ve skutečnosti ano. Ten posun ovšem nenastal sám od sebe. Obrovskou zásluhu na něm má naše cover star, zakladatelka organizace Konsent a neúnavná čeřitelka stojatých sexistických vod Johanna Nejedlová.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 16 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Jouda | 27. 5. 2022 13:54

Monika: Někteří muži se s konceptem nemonogamie v praxi setkali až se mnou. Zpočátku je moje volnost a sexuální zkušenosti spojené se zájmem o intimní blízkost fascinovaly, ale později se ukázalo, že mají problém navázat něco hlubšího.

Mno, ja jsem toho nazoru, ze dotycni muzi praktikovali znamy postup, bezne aplikovany na lehke devy: "Skočím, smočím, kloboukem točím."

+6
Reagovat