V lásce máme každý své potřeby, očekávání a preference. A někteří z nás potřebují být v romantickém vztahu s více než jedním člověkem zároveň. Promluvme si o polyamorii: bez démonizace, idealizace nebo předstírání, že víme nejlépe, jak by měli ostatní žít.
Představte si dva lidi, kteří se seznámí a navzájem se do sebe zamilují. Jeden říká druhému „myšáku“ a připomíná mu, aby si vzal šálu, zatímco druhý neusne, dokud tomu prvnímu nepošle pusu na dobrou noc. Mají skvělý sex, vyznají si lásku a na otázku „chodíte spolu?“ odpovídají oba „ano“. Úplná idylka. Vtom jeden z nich pozná někoho nového a začne se vídat také s ním. Druhý se cítí zrazený, raněný a podvedený. A je to naprosto pochopitelné: ačkoli spolu tihle dva nikdy nemluvili o tom, jestli bude jejich vztah exkluzivní, nebo ne, naše kultura automaticky předpokládá, že základní model vztahu je monogamní.
Pokud se nacházíme ve fázi, kdy už zaznělo posvátné „miluju tě“, a prohlašujeme, že „jsme spolu“, očekává se, že nebudeme mít sex s jinými lidmi. Samozřejmě existuje také jakási šedá zóna. Jaká míra flirtu je přijatelná? Když moje přítelkyně políbí kamarádku, je to nevěra, nebo jenom legrace? Absence erotických vztahů s dalšími lidmi je však v naší kultuře stále očekávaný základ. Proč? Prostě proto.
Podpořte naši redakci a získejte přístup ke všem prémiovým článkům a řadu dalších výhod!