Prsa a zadek jsou nejkrásnější části ženského těla, na nich mi tetování kazí dojem, říká tatérka Ivana Beláková

Musela sis někdy obhajovat smysl svojí práce?

Tetování jako průmysl je stále mužský svět – doteď vidím rozdíly mezi muži a ženami. Nejvíce jsou rozdíly vidět, co se týče sponzorů. Začínala jsem před dvaceti lety a svojí práci obhajovala neustále. Létala jsem po celém světě, chodila na soutěže. Muži měli v porovnání se ženami více výhod.

Říkáš, že každý člověk vyzařuje určitou energii, která je spouštěčem toho, že se ti vybaví barvy, které bys uplatnila v tetování. Jak takový proces probíhá?

Nepřipravuji si design dopředu. Klient mi poví, co chce, já se zamyslím, jak bych to vytvořila, a zbytek nechávám na termín tetování, kdy spatřím klienta.

U někoho si řeknu, že může mít extravagantnější tetování, u někoho naopak ne. Je to velmi individuální. Přirovnala bych to k šití obleku na míru. Nevytvářím trend, ale vytvářím tetování, které se ke klientovi hodí. Někdy chtějí lidé tetování, které se k nim vůbec nehodí, tak nápad prodiskutujeme a já si ve finále vytvořím, co chci.

Králíček, slon i pestré květy. Prohlédněte si práci Ivany Belákové ve fotogalerii:

Rozebíráš s klienty i fakt, s jakým záměrem se nechají potetovat? Jde do popředí estetika, sexuální přitažlivost, nebo trend?

Když za mnou přijde kdokoliv se zájmem o tetování, vítězí estetika. Sběratelé umění mě vyhledávají kvůli unikátnosti mojí práce, která se nedá zkopírovat. Ani já ji po sobě nedokážu zkopírovat. Možná právě to přidává tetování na hodnotě.

Vyzdvihla bych také spojitost s emocemi. Tetování se stává buď oslavou života, nebo je spojené se smutnou událostí, tragédií. Na jedné straně si lidé nechají vytetovat něco, co souvisí s narozením dítěte či domácím mazlíčkem, na straně druhé si někdo nechá vytetovat jméno či portrét, který jim připomíná někoho zesnulého. Někteří lidé dostanou spontánní nápad a jdou na tetování, ale převažuje souvislost s něčím významným.

Jakou roli může tetování hrát v přijetí vlastního těla? Nedávno byl na Heroine.cz příběh umělkyně, které nevyrostlo levé prso a nechala si kolem něj vytetovat čtverec.

Měla jsem klienty, kteří přišli o nehet, nebo například klienty s jizvami, s rakovinou prsu, klienty po všelijakých operacích, kdy jim bylo z těla něco odebráno. Tetování jim přidá na sebevědomí. Podle mě je úžasné, že se díky tetování můžeš cítit krásnější a sebevědomější.

V rozhovoru pro Rozhlas a televize Slovenska jsi zmínila, že máš ráda ženské tělo bez tetování. Není to paradox?

Asi ano. Jednoduše se mi líbí ženské tělo s čistou kůží. Nedokážu to lépe vysvětlit. Čím jsem starší, tím více tíhnu k jednoduchosti. Prsa a zadek považuji za nejkrásnější části těla. Tetování na těchto místech mi kazí estetický dojem a nelíbí se mi. Ale jedná se především o moji partnerku. Mám štěstí, že přítelkyně Veronica tetování nemá.

Kromě tetování je tvojí další vášní cestování. Přenášíš podněty z cest i do svého specifického stylu tetování?

Pokud bych měla zítra umřít a měla bych si vybrat, jestli budu tetovat, nebo cestovat, tak budu cestovat.

Podvědomí je silnější než vědomí, takže pokud jedu na Galapágy nebo někam do džungle a zaznamenám plno barev, rostlin, tak se mi automaticky zapíší do podvědomí. Žila jsem také necelé dva roky na Novém Zélandu a tam jsem se naučila maori tetování.

Celkově mě nejvíce inspirují kulturní elementy, rostliny a barvy v přírodě. Například aloe vera má zvláštní texturu listů, kterou přenáším do tetování, kde záleží ve výsledku právě na detailech. Fotila jsem si rostliny, a když chtěl klient vytetovat například ibišek, tak jsem jej tetovala přímo z fotek.

Tvojí dlouholetou partnerkou je Veronica Beláková. Společně působíte v Los Angeles a procestovaly jste několik zemí s odlišnými kulturami napříč Evropou, Asií, Amerikou. Vypozorovala jsi určité rozdíly v přístupu ke stejnopohlavním párům? Cítila ses v některé zemi nekomfortně a zažívala menšinový stres?

V některých zemích se nedoporučuje, abychom se na veřejnosti držely se za ruce, dávaly si pusy a tak dále. Za ruce se držíme vždy, ale někdy si musíme dávat pozor na dotýkání a projevy citů vůči sobě, to musíme respektovat. Na Kajmanských ostrovech gay couple moc nemusí. A pravděpodobně to tak funguje i v muslimských zemích. Dokonce někde není povoleno držet se za ruce ani heterosexuálnímu páru, pokud nejsou ti dva sezdaní.

Menšinový stres jsme nikdy nezažívaly – ani já, ani Veronica. A kdyby mě na restrikce někdo neupozornil, tak bych je ani nevnímala. Tak jak dýchám, tak stejně jsem homosexuální. Pro mě jsou všichni rovnocenní.

Například v Saudské Arábii a několika státech Afriky a Asie hrozí homosexuálním lidem i trest smrti. V čem tkví ve 21. století problém oddělit víru, potažmo tradice od sexuální orientace?

Ve vzdělání. Vzdělání je globální problém. Přijde mi vtipné, že staří Řekové a kultury o několik staletí nazpět byly k odlišné orientaci tolerantní snad více než teď.

Ve škole by se podle mě měly od útlého dětství učit úplně jiné věci. Třeba jak se mezi sebou snášet. V přírodě takové problémy nejsou, nechápu, proč si to jako lidé komplikujeme. Měla by se učit meditace a spiritualita.

Nedávno jsem napsala dopis slovenské prezidentce a požádala jsem ji o setkání. Z jednoduchého důvodu – přístup k homosexuálním párům se musí změnit i na Slovensku. Jsme poměrně vyspělá země, která je součástí Evropské unie a máme takové primitivní zákony, že gay couples nemají rovnocenná práva.

Jak to máte vy v Čechách, můžou se všichni bez omezení brát?

Ne. Lze jen vstoupit do registrovaného partnerství.

Nechápu to, to je mentalita za opicemi. Nikdo by neměl mít právo tě omezovat v tom, s kým chceš žít a vychovávat děti. Proto chci mít meeting se Zuzanou Čaputovou a být součástí změny. Vláda se soustředí na různá témata, ale stejnopohlavní manželství a celkově vše kolem homosexuálů jako by neexistovalo.

Jak toto téma podle tebe Slováci vnímají?

Nová generace je určitě více otevřená. Je obrovský rozdíl, když dorazím na Slovensko teď, v porovnáním s tím, když jsem tam v osmnácti žila. Pamatuji si, jak jsem šla do baru s kamarádkou a jeden kluk mi bezdůvodně vylil víno do tváře. Pokřikovali po mě na ulici. Bylo to nepříjemné, ale nadávky mi nikdy neubližovaly, jelikož jsem si je nebrala osobně. Vše je o sebepřijetí. Jakmile se člověk cítí autenticky, stejně ho bude vnímat i okolí.

Často mi píšou na Instagram nebo Facebook dospívající lidé, že se bojí o své sexuální orientaci říct doma nebo nevědí, jak o tom začít mluvit. Jednoho chlapce vyhodila máma dokonce z domu. Moje máma si také myslela, že jsem nemocná, když jsem jí řekla, že jsem lesba. Ale já jí to za vinu nedávám, je ze starší generace, za nich se homosexualita skrývala.

V dospívání může být pro mladé lidi těžké přijmout sám sebe i se svou sexuální orientací. Co bys řekla lidem, kteří se vyrovnávají se svojí identitou?

Člověk musí být stoprocentně upřímný sám k sobě. Pomoci dokáže také komunita, nebýt na to sám. Hodně lidí má podobný problém. Když máš možnost se o tom s někým bavit a cítíš se pochopený, pak je to jednodušší.

Říkáš, že Ivana Tattoo Art je životní postoj. Jaký je tvůj životní postoj?

Být hravá. Dívám se stále na svět očima dítěte, pozitivně. Nechť jsme, kdo jsme. Akceptujme se. Žijeme všichni na jedné planetě a jsme propojeni.

Nejsi až moc velká idealistka?

Nejsem. Jde o postoj, o to, jak se na svět díváš a co vyzařuješ. Nezavírám oči před špatnými věcmi, nejsem ignorant. Ale někteří lidé se rádi zaobírají problémy, sledují pozorují zprávy od rána do večera. Já si informace vybírám a soustředím se v životě na to pozitivní.