Jak donutit lidi mít děti? Ženy stávkují, muži otálejí a stát se dívá jinam
Mít dítě neznamená jen „mít dítě“ – je to totální změna trajektorie života, píše v komentáři Tereza Semotamová. Jak u nás zvýšit porodnost? A proč ve Skandinávii, kde mají ve srovnání s českou rodinnou politikou v podstatě ráj na zemi, porodnost přesto klesá?
Mám podivnou obsesi číst články na téma klesající porodnosti. Fascinuje mě ta odlidštěnost. Jako by šlo o tabulkovou hodnotu v excelové tabulce nějakého ministerstva nebo hlášení o stavu zásob v prázdném skladu. Je to buď „demografická katastrofa“, nebo „hrozba pro důchodový systém“.
Přečtěte si texty, které jdou do hloubky
Heroine se dlouhodobě věnuje tématům, která společnost často přehlíží. Jdeme do hloubky, nebojíme se složitých otázek, otevíráme důležité debaty a dáváme prostor silným osobním příběhům.
👉🏻 Díky předplatnému můžeme tuto práci dělat poctivě a dlouhodobě. Neplatíte jen za obsah, ale podporujete samotnou redakční práci.
⚠️ Odemkněte si celý web a podpořte nezávislou redakci.
Buďte u textů, které mají smysl.
🔗 Předplatné začíná už od 149 Kč měsíčně.
Z dětí se stávají budoucí daňoví poplatníci*ce a z žen „jednotky, které neplní plán“. Muži mizí ze scény, jsou to maximálně gynekologové-porodníci či jiní odborníci komentující většinou neurvale situaci či absolventi vysoké školy života. Ti pak ženám capslockem na sociálních sítích vyčítají, že kvůli kariéře „odkládají“ mateřství a stát potřebuje mláďata.
Přitom mít dítě neznamená jen „mít dítě“ – je to totální změna trajektorie života, která vás obšťastní, ale také mentálně, ekonomicky i sociálně zcela vyčerpá (dodejme, že právě ve věku dítěte 3 až 6 let dochází nejčastěji k rozpadům vztahu, protože rodina musí změnit celý svůj režim).
Pro úplnost dodám, že v tomto textu budu vycházet z diskurzu uvězněném v zastaralých společenských normách vycházejících z představy, že rodina je muž, žena a dítě/děti, přitom konceptů rodiny je dnes mnohem více.
Kromě toho dítě není něco, na co máte právo a co se přihodí každému. „Narození dítěte máme tendenci vnímat jako důsledek racionálního rozhodnutí. Jenže máte řadu žen, které by dítě chtěly a nemůžou mít. Dvacet procent žen v našem průzkumu uvedlo, že se někdy v životě snažily s partnerem otěhotnět a za dvanáct měsíců neuspěly. Překvapilo mě to, pětina populace je strašně moc,“ konstatuje profesor Martin Kreidl zabývající se sociologií rodiny.
Žena „odkládá“, muž „dozrává“
„Tehdy jsem pomalu začala chápat, že naše kolektivní chápání mateřství je natolik soustředěno na romantizovanou biologii, na lyrický obraz obětující se matky, že se v nich rozplývá velmi neromantická realita. Ne všechny ženy, které mohou rodit, to chtějí, a ne všechny, které chtějí, mohou nejen porodit, ale i vychovat. Ale tyto otázky se, zdá se, stávají aktuálními až tehdy, když se promění v tklivé novinové titulky,“ píše Gražina Bielousova ve svém textu „Mít je nemůžu, nemít je můžu: o dětech a bezdětnosti“ (Negaliu turėti, galiu neturėti: apie vaikus ir bevaikystę) pro litevský online magazín NARA.
Čtěte dál a dozvíte se:
- nakolik se dodnes nízká porodnost dává za vinu pouze ženám
- jaké modely podpory porodnosti se ve světě zkouší
- proč nejde o krizi porodnosti, ale samotné péče
Odkládání se vyčítá hlavně ženám. Proč jsou z toho muži vylučovaní? Je to biologický mýtus, který nám vyhovuje: žena „odkládá“, muž „dozrává“. Jenže realita je taková, že k tomu odkládání jsou potřeba dva. Často je to právě muž, kdo se „necítí připraven“, zatímco diktát společnosti míří na ženu a její tikající hodiny (což je společenský konstrukt, který ženu snižuje na jakousi samici vybuzující muže k oplodnění). Jako by se zapomínalo, že i mužská plodnost má své datum spotřeby a že strach z odpovědnosti není ženský rozmar.
Zatímco ženy jsou bombardovány články o klesající plodnosti po třicítce, muži mají pocit, že mají nekonečně času. Tento „biologický alibismus“ jim dovoluje se cítit nepřipraveni klidně až do padesátky. Demograf Daniel Hůle si v tomto ohledu nebere servítky: „Vzdělanější a samostatnější ženy mají v partnerském výběru užší spektrum. Mnoho mužů totiž stále preferuje tradičnější role nebo se bojí ženy, která má vyšší příjmy a kariéru. Starší muži se navíc často rozhlížejí po výrazně mladších partnerkách. Výsledek? Rostoucí počet vzdělaných, finančně zajištěných žen po třicítce, které chtějí dítě nebo více dětí, ale nenacházejí vhodného otce ochotného sdílet rodičovství rovným dílem.“
Tvrdá data
„Celkem 77 600 živě narozených v Česku v roce 2025 představuje vůbec nejnižší hodnotu v historii statistického zjišťování od roku 1785,“ uvádí ČSÚ (Český statistický úřad). Oproti roku 2021 jde o pokles o 28 až 32 procent. „Kromě výrazného poklesu plodnosti stojí za úbytkem narozených v posledních letech částečně i věková skladba současných rodiček, mezi které patří i ženy ze slabých populačních ročníků narozených ve druhé polovině 90. let a na začátku nultých let nového století,“ vysvětluje Terezie Štyglerová, vedoucí oddělení demografické statistiky ČSÚ. Čili ve zkratce: momentálně je málo žen ve věku, kdy obvykle rodí děti.
Foto: Beata Zummerova
„Co jsme ale nečekali, je to, že tyto ženy, které jsou teď v tom věku, kdy by potenciálně mohly mít děti, často to rozhodnutí mít dítě odkládají,“ vysvětluje demografka Eva Waldaufová. A to je ten problém. Přesto v něčem je u nás situace opravdu alarmující: „Přestože podobný trend se dá sledovat v ostatních bohatých zemích Evropy, v Česku je propad třetí nejvýraznější na kontinentě a pátý na světě.“
Waldaufová je poměrně kritická i k nastavení společnosti, která ženám, v lepším případě mladé generaci vyčítá již zmíněné odkládání: „Populační klima není tak příznivé, abychom děti měli. Přijde mi škoda, že to společnost nepodporuje. Myslím si, že mladý člověk necítí, že je tu vítaný jako rodič. Zároveň po něm chceme, aby děti měl, ale nic pro to neuděláme a nepodpoříme ho.“
Průzkum organizace Marter zároveň ukazuje, že v Česku je častá neochota rodin mít více než jedno dítě: „U prvního dítěte si lidé ještě zachovávají relativně vysokou ochotu ‚to zkusit‘. Skutečný prudký pokles zájmu o další dítě nastupuje po prvním dítěti u žen a u mužů o něco později, přibližně po třicátém pátém roce věku. Demografický propad tedy nenastává u bezdětných, jak by se mohlo zdát. Nastává mezi prvním a druhým dítětem.“
Ve střední Evropě totiž stát jede patriarchální prorodinnou politiku, kterou lze označit za institucionální propast: veřejný muž, soukromá žena.
Přímo proti vám
Naopak Skandinávský model neřeší porodnost jako problém žen, ale problém páru. Švédsko bylo první, kdo zavedl „otcovskou kvótu“. Pokud otec nejde alespoň na 3 měsíce na rodičovskou, rodina o část peněz přijde. Výsledek? Otcové s kočárky v parku jsou standard, ne rarita. Místo v jeslích je na Severu garantované prakticky od jednoho roku dítěte.
Co najdete v novém čísle
- Ani lenoši, ani sněhové vločky… O generaci Z koluje řada stereotypních představ, leckdy úplně protichůdných. Dá se ale vůbec dnes mluvit o jediné generační zkušenosti, existuje něco, co mladé lidi propojuje? Přečtěte si osm otevřených rozhovorů o světě, který si mladí nevybrali, ale musí v něm žít.
- Domov jako luxus. Mladí lidé kvůli drahým nájmům a nejistým smlouvám odkládají studium, vztahy, děti i práci, kterou by opravdu chtěli dělat.
Krátké vlasy jsou síla. Ostříhaná hlava dřív pro ženy znamenala potupu, dnes je to radikální projev svobody. Buzz cut ženám, které ho vyzkoušely, expresně dodal sebevědomí. Co se stane, když vezmete do ruky strojek a ukáže se, že už se nemáte za co schovat?
Francie si dlouhodobě udržuje dobrou porodnost ve srovnání zemí EU. Proč? Dítě má jako národní zájem. Francie má extrémně silný systém státních školek, které jsou vnímány jako součást vzdělávání, ne jen „hlídání“. Matky se vrací do práce velmi brzy a společnost na ně nekouká skrz prsty. Máte chuť říct, že umístit dítě moc brzy do instituce je pro ně traumatizující až nebezpečné? OK, je to váš názor, individuálně se to může dít, ale studie to nepotvrzují. Spíše z vás hovoří české patriarchální nastavení spočívající v tom, že matka musí být doma s dítětem nejméně tři roky. Osvětu se v tomto duchu snažila udělat mimo jiné kniha Péče o nejmenší. Boření mýtů, ale bohužel společenský diskurz v tomto ohledu na obrodu teprve čeká.
Ve střední Evropě totiž stát jede patriarchální prorodinnou politiku, kterou lze označit za institucionální propast: veřejný muž, soukromá žena. Jde přesně o ten moment, kdy vzniká odloučení mužů od tématu – žena je doma, muž „loví mamuty“. Několik (spíše mužských) expertů si tu udělalo jméno na tom, že v médiích donekonečna omílají, že dítě potřebuje do tří let života být co nejvíce s matkou. U některých dětí tomu tak vskutku může být, ovšem co mají dělat rodiče těch, kteří na to být tak dlouho doma s dítětem nemají peníze, nervy nebo obojí? Argumentují tím, že matky se přece „v historii nikdy nevzdalovaly od svého dítěte“, což již úspěšně vyvrátily vědkyně Elisabeth Badinter nebo Margaret Mead – skvěle o tom píše například Lucie Jarkovská ve svém článku „“ „Staré dobré časy mateřství?“.
Kromě toho hovoří-li se o prorodinné politice, zaznívají často pouze opatření týkající se velmi malých dětí – ale projekt dítě nekončí tím, že dítě jde do školky. Děti tam musíte vodit a vyzvedávat, jsou často nemocné. Ani po magickém dosažení třech let dítěte ale nemáte vyhráno, v některých částech Česka navíc získat místo ve školce je téměř bojová hra. Málokteré zaměstnání vám umožňuje flexibilitu, takže ženy po návratu z rodičáku nevolí seberealizaci a kariéru, ale často prostě práci, díky které se rodinný management dá vůbec nějak zvládat. Nemluvě o tom, jaká kovbojka dnes je dostat dítě na základní, střední a vysokou školu.
Například v Německu každé dítě bez ohledu na příjem dostává tzv. Kindergeld a v případě nízkého příjmu také příplatek na dítě – až do 18 let věku dítěte. Stát dále podporuje i bydlení a skýtá daňové úlevy pro bohaté. Stát tím vysílá rodičům jasný signál: Každé dítě je pro nás důležité, bez ohledu na to, jak bohaté má rodiče.
Na Severu vykoumali ještě lepší nástroje: Ve Švédsku mají například zavedenou takzvanou maxtaxu – zastropování poplatku za školky. V Norsku a Švédsku není flexibilní práce „benefitem“ pro vyvolené, ale hluboce zakořeněnou normou. Stát to podporuje legislativou, která zaměstnavateli prakticky znemožňuje takovou žádost odmítnout.
Španělský paradox
Tyto nástroje však mají evidentně omezený dopad, čteme-li, že všude po světě porodnost klesá. V Evropě lze pozorovat v tomto ohledu dva paradoxy – španělský a skandinávský.
Ve Španělsku existuje hluboká tradice velkých rodin, matky tu jsou uctívány a děti se tu ve veřejném prostoru adorují. V posledních letech byla zavedena progresivní rodičovská „dovolená“, inspirovaná právě skandinávskými prorodinnými modely podpory v rodičovství: 16 týdnů dovolené pro otce, plně placené a nepřenosné. Funguje to? Statisticky ano, muži s kočárky zaplnili parky. Jenže...
Studie ekonomek Lídie Farré a Libertad González popisuje i překvapivý vedlejší účinek této politiky, s nímž se nepočítalo: ti samí muži, kteří si péči o novorozence vyzkoušeli na plný úvazek, se mnohem méně hrnou do druhého dítěte. Jako by přímý kontakt s realitou rodičovství – tou odvrácenou stranou plnou nevyspání a ztráty kontroly nad vlastním časem – byl tou nejlepší antikoncepcí. Ukazuje se, že k vyšší porodnosti nestačí lidi jen „přinutit“, ale jako společnost musíme zařídit, aby se z rodičovství nestala pro oba jen vyčerpávající mentální válka. Jak to ale zařídit?
Španělský paradox je fascinující v tom, že tam stát v roce 2019 zavedl přesně to, co po něm odbornictvo roky chtělo (rovnost, peníze, čas pro otce), ale porodnost se přesto nezvýšila. Když byli muži donuceni převzít 100 procent péče, zjistili, že je to brutální mentální i fyzická zátěž. Ale především největším háčkem španělského zákona je to, že otec sice má svých 16 týdnů, ale nařizuje, aby prvních 6 týdnů po porodu byl doma, tedy aby si je vybral ve stejnou dobu jako matka. Podíl otců, kteří se s matkou střídají, je u nízkopříjmových skupin pouhých 10 procent, zatímco u vysokopříjmových skupin stoupá na 32–34 procent, uvádí Adela Recio Alcaide ve svém článku věnovaném fenoménu otců jako „pomocníků“. U otců, kteří byli doma sami, došlo k trvalému nárůstu jejich podílu na domácích pracích o více než 30 procent.
Což mělo za důsledek to, že většina otců si je vybrala většinou krátce po porodu a vzhledem k povaze péče o dítě v tomto období nebyli samostatní pečující, ale spíše „asistenti matky“. V hlavě muže tedy nedošlo k žádné zásadní změně – nenaučí se nést plnou zodpovědnost a nepochopí mentální zátěž, kterou většinou nese žena. Dále se ukazuje, že sypat rodičům dávky po porodu neřeší socioekonomickou zátěž přítomnosti i budoucnosti, s níž se momentálně mnoho rodin potýká. Podpora v době, kdy je dítě malé, nestačí.
Ale není to jen jejich mužská lenost – je to past identity. Stát po mužích stále vyžaduje, aby byli neúnavnými stroji na peníze, zatímco jim do cesty k péči staví ekonomické i společenské bariéry. Už jenom dvakrát si dohodnout se zaměstnavatelem, že muž vypadne z pracovního procesu, představuje náročný závazek. Muž, který chce pečovat, je dnes podobným rebelem jako žena, která chtěla před sto lety studovat.
Dítě jako extrémně náročný projekt
A jak vnímat skandinávský paradox? Jak je možné, že v zemích, které mají nejlepší školky, nejštědřejší rodičovskou a největší rovnost mezi muži a ženami, klesá porodnost na historická minima? Demografická zpráva State of the Nordic Region 2026 konstatuje, že je to způsobeno stejně jako jinde v Evropě momentálně demograficky slabšími ročníky a odkládáním prvního dítěte: „Prudký nárůst průměrného věku matek při prvním porodu v posledních několika desetiletích snižuje potenciál pro pozdější ‚dohánění‘ odložené plodnosti, protože porodnost ve vyšším věku nedokáže plně kompenzovat dřívější odklady.“
Dále se ve zprávě dozvídáme, že výrazně roste podíl bezdětných mužů ve věku 45 let, zejména u těch s nejnižším dosaženým vzděláním. Ve Finsku a Norsku dosahuje tato skupina až 25–30 procent. Zatímco u žen je bezdětnost často věcí volby nebo odkládání, u mužů s nízkým socioekonomickým statusem jde o tzv. nedobrovolnou bezdětnost. Na tento fenomén jsou však zatím státní nástroje krátké, protože nedokážou nahradit chybějící stabilitu a důstojnost, bez nichž se nikdo – ať už muž, nebo žena – neodváží do budoucna investovat to nejcennější: nový život.
I v této zprávě zaznívá, že dopad politických opatření má „spíše omezené nebo dočasné účinky“ a že „současné trendy v plodnosti úzce souvisejí s obecnější společenskou nejistotou“.
Skandinávie je důkazem, že muže lze „donutit“ k péči pomocí chytrých zákonů a že to prospívá stabilitě rodiny i kariéře žen. Ale je to také varování, že ani stoprocentně zapojený otec nevyřeší demografickou krizi, pokud je moderní život nastaven tak, že mít dítě je vnímáno jako extrémně náročný „projekt“, na který už lidé nemají psychickou kapacitu.
Mentální válka
Část rodičů v současnosti praktikuje takzvané intenzivní rodičovství. Rodiče jsou pod drobnohledem společnosti a jejich výchova je neustále hodnocena. Snaží se zorientovat v nezměrném množství rad a poznatků všelijakého expertstva na výchovu, psychologii, výživu a neurologii. To vytváří pocit, že pokud neuděláte vše „správně“, nevratně své dítě poškodíte či dokonce traumatizujete. Dříve se věřilo, že dítě „prostě vyroste“. Dnes převládá přesvědčení, že budoucnost dítěte závisí na respektující péči. Peníze od státu (přídavky) nepomáhají, protože neřeší pocit totálního pohlcení a zodpovědnosti, který z intenzivní péče vzniká – a to u obou rodičů.
Foto: Shutterstock
Možná je prostě potřeba změnit diskurz týkající se demografického vývoje. Dítě není číslem v tabulce, ale živá bytost, která má přijít na svět i z jiných než racionálních důvodů. Člověk na ně má mít čas, energii a peníze – a u toho se neřídit primárně tím, že je třeba zachránit důchodový systém v ČR. O tom, zda je dobrý nápad mít dítě proto, aby zvedlo porodnost, ostatně píše Ján Markoš ve svém textu „Neexistuje veľa dobrých dôvodov mať deti“: „Vlastne si viem predstaviť len jeden dôvod, ktorý si dieťa od svojich rodičov vypočuje s hrdosťou: „Mali sme ťa preto, lebo sme ťa veľmi chceli.“
Markoš se odvolává na to, že stát je tu pro lidi, a ne lidé pro stát. Na to často zapomínáme. Jak přenastavit to, že „mladí platí na starší,“ je zásadní otázka. Mohu se tu pustit do líčení utopických projektů jako danění bohatých či masivní výstavbě regulovaného nájemního bydlení, ale začnu něčím banálním: uznání péče jako práce.
To, o čem se nyní píše jako o demografické krizi, je ve skutečnosti krize nerovnosti a péče. Ženy doma léta vykonávaly práci, která se v žádných tabulkách neobjevovala a nikdo ji neoceňoval. A odměnou za to jim byl nízký důchod. Ženy už vstoupily do světa mužů (práce, vzdělání, ambice), ale muži (a stát) ještě plně nevstoupili do světa, který považují za ženský (péče, domácnost, emoční práce). Proč by náklady na stárnoucí společnost měly nést jen bedra žen, zatímco kapitál a technologie, které z jejich práce těží, zůstávají stranou?
Ze všeho nejdříve opusťme zastaralé heteronormativní vnímání rodiny a začněme konečně zavádět v praxi revoluční myšlenku, že svět péče není pro ženy. Je pro lidi, protože se týká všech. Je potřeba změnit diskurz o péči, porodnosti a o tom, kdo zaplatí společnost, která bude stárnout a stárnout.
Tento článek byl zveřejněn jako součást PERSPECTIVES – nového labelu pro nezávislou, konstruktivní a multiperspektivní žurnalistiku. Tento projekt, který je spolufinancovaný EU, realizuje JÁDU spolu se šesti dalšími redakčními týmy ze středovýchodní Evropy pod vedením Goethe-Institutu, na jehož stránkách byl tento text původně publikován. Pro Heroine byl redakčně krácen.
