Jak donutit lidi mít děti? Ženy stávkují, muži otálejí a stát se dívá jinam
Mít dítě neznamená jen „mít dítě“ – je to totální změna trajektorie života, píše v komentáři Tereza Semotamová. Jak u nás zvýšit porodnost? A proč ve Skandinávii, kde mají ve srovnání s českou rodinnou politikou v podstatě ráj na zemi, porodnost přesto klesá?
Mám podivnou obsesi číst články na téma klesající porodnosti. Fascinuje mě ta odlidštěnost. Jako by šlo o tabulkovou hodnotu v excelové tabulce nějakého ministerstva nebo hlášení o stavu zásob v prázdném skladu. Je to buď „demografická katastrofa“, nebo „hrozba pro důchodový systém“.
Přečtěte si texty, které jdou do hloubky
Heroine se dlouhodobě věnuje tématům, která společnost často přehlíží. Jdeme do hloubky, nebojíme se složitých otázek, otevíráme důležité debaty a dáváme prostor silným osobním příběhům.
👉🏻 Díky předplatnému můžeme tuto práci dělat poctivě a dlouhodobě. Neplatíte jen za obsah, ale podporujete samotnou redakční práci.
⚠️ Odemkněte si celý web a podpořte nezávislou redakci.
Buďte u textů, které mají smysl.
🔗 Předplatné začíná už od 149 Kč měsíčně.
Z dětí se stávají budoucí daňoví poplatníci*ce a z žen „jednotky, které neplní plán“. Muži mizí ze scény, jsou to maximálně gynekologové-porodníci či jiní odborníci komentující většinou neurvale situaci či absolventi vysoké školy života. Ti pak ženám capslockem na sociálních sítích vyčítají, že kvůli kariéře „odkládají“ mateřství a stát potřebuje mláďata.
Přitom mít dítě neznamená jen „mít dítě“ – je to totální změna trajektorie života, která vás obšťastní, ale také mentálně, ekonomicky i sociálně zcela vyčerpá (dodejme, že právě ve věku dítěte 3 až 6 let dochází nejčastěji k rozpadům vztahu, protože rodina musí změnit celý svůj režim).
Pro úplnost dodám, že v tomto textu budu vycházet z diskurzu uvězněném v zastaralých společenských normách vycházejících z představy, že rodina je muž, žena a dítě/děti, přitom konceptů rodiny je dnes mnohem více.
Kromě toho dítě není něco, na co máte právo a co se přihodí každému. „Narození dítěte máme tendenci vnímat jako důsledek racionálního rozhodnutí. Jenže máte řadu žen, které by dítě chtěly a nemůžou mít. Dvacet procent žen v našem průzkumu uvedlo, že se někdy v životě snažily s partnerem otěhotnět a za dvanáct měsíců neuspěly. Překvapilo mě to, pětina populace je strašně moc,“ konstatuje profesor Martin Kreidl zabývající se sociologií rodiny.
Žena „odkládá“, muž „dozrává“
„Tehdy jsem pomalu začala chápat, že naše kolektivní chápání mateřství je natolik soustředěno na romantizovanou biologii, na lyrický obraz obětující se matky, že se v nich rozplývá velmi neromantická realita. Ne všechny ženy, které mohou rodit, to chtějí, a ne všechny, které chtějí, mohou nejen porodit, ale i vychovat. Ale tyto otázky se, zdá se, stávají aktuálními až tehdy, když se promění v tklivé novinové titulky,“ píše Gražina Bielousova ve svém textu „Mít je nemůžu, nemít je můžu: o dětech a bezdětnosti“ (Negaliu turėti, galiu neturėti: apie vaikus ir bevaikystę) pro litevský online magazín NARA.
Čtěte dál a dozvíte se:
- nakolik se dodnes nízká porodnost dává za vinu pouze ženám
- jaké modely podpory porodnosti se ve světě zkouší
- proč nejde o krizi porodnosti, ale samotné péče
Odkládání se vyčítá hlavně ženám. Proč jsou z toho muži vylučovaní? Je to biologický mýtus, který nám vyhovuje: žena „odkládá“, muž „dozrává“. Jenže realita je taková, že k tomu odkládání jsou potřeba dva. Často je to právě muž, kdo se „necítí připraven“, zatímco diktát společnosti míří na ženu a její tikající hodiny (což je společenský konstrukt, který ženu snižuje na jakousi samici vybuzující muže k oplodnění). Jako by se zapomínalo, že i mužská plodnost má své datum spotřeby a že strach z odpovědnosti není ženský rozmar.
