Dolly Parton pro mě byla, je a bude svatá. Proč mi bude chybět, i když jsem ji nikdy nepotkala

Když na konci července tragicky zemřel irský muzikant Glen Hansard, Bono v emotivní reakci řekl, že si není jistý, jestli Glen vůbec existoval. Pokud prý ano, tak jen tak přestat existovat nemůže. I já jsem měla pro Glena vždy slabost. Jeho hudba už léta provází mojí rodinu, mám ji spojenou s narozením naší dcery, před dvěma lety jsem ho dokonce přesvědčila, aby manželovi nazpíval vzkaz k narozeninám a poradil mu, jakou si má koupit kytaru. Vždy jsem si ale uvědomovala, že je Glen Hansard člověk jako každý jiný, že v životě chyboval, měl své hříchy, nebyl svatý. A trochu mi přišlo, že se na to v rámci šoku z jeho smrti zapomínalo. Teď o měsíc později ale Bona chápu o něco víc, protože se dopouštím něčeho podobného, když vzpomínám na můj druhý idol z hudebního světa - na Dolly Parton. Také přemýšlím nad tím, jestli někdy může přestat existovat a upřímně doufám, že ne. Protože pro mě byla, je a bude svatá. A mám potřebu o tom přesvědčit i ostatní, třeba tímto poněkud osobněji pojatým nekrologem.

Dolly nebyla moje ikona z dětství. Její jméno jsem poprvé zaregistrovala z laciných vtipů o jejím poprsí a pak ve spojitosti s klonovanou ovcí, kterou vědci pojmenovali po ní. Tehdy jsem nechápala proč a pamatuju si, že mi to ani rodiče neuměli vysvětlit. Zpětně tomu rozumím, taky bych dceři dnes nechtěla vysvětlovat, že klon vznikl z buněk mléčné žlázy a že vědce nenapadlo nic lepšího, než ho pojmenovat po mléčných žlázách, tedy prsech, Dolly. Haha. Vedlo to k tomu, že jsem ji poměrně dlouho vnímala tak jako v Česku mnozí ostatní - jako excentrickou, nejspíš trochu hloupou a naivní country zpěvačku s hlasem jako Mickey Mouse. (Promiň, Dolly).

S přesunem na univerzitu do Kanady jsem Dolly častěji vídala v televizních rozhovorech a zjistila jsem, jak moc je pohotová, talentovaná a jak osvěžující je její no-bullshit přístup. Oblíbila jsem si její starší hity, Jolene a 9 to 5 - jak písničku, tak film, přišly mi hezky feministické a absurdní. Dolly se mi do života začala dostávat i skrz mé nové přátele, kteří ji k mému překvapení uznávali, ať se jim její hudba líbila, nebo ne. V Kanadě a ve Spojených státech nebyla parodií, tam už v té době měla zcela zasloužený respekt. Lidé obdivovali její tvorbu, cílevědomost, charitativní činnost a jednoduše řečeno její neuvěřitelnou dobrotu. A mně došlo, že jsem jí léta křivdila. Začala jsem ji cíleně poslouchat, sledovat, co říká a dělá, pouštěla jsem si její tak trochu příšerné vánoční filmy a vysnila jsem si, že ji jednou uvidím naživo, nejlépe v jejím zábavním parku, v Dollywoodu, a že s ní udělám rozhovor. Ani jedno se mi bohužel nesplnilo.

Špinavá chudoba

Pro čtenáře, kteří ještě neprošli podobným vývojem jako já před dvaceti lety, nejdříve stručný průřez její 70letou kariérou.

Dolly o sobě často říkala, že vyrostla v chudé špíně. V roce 1946 se narodila jako čtvrtá z celkem 12 dětí do prosté rodiny v americkém státu Tennesee. Bydlela v chatě v horách bez tekoucí vody a bez elektřiny, se sourozenci spala na jedné posteli.