Babičku po odsunu Němců přestěhovali do Česka, nikdy se s tím nesmířila. Rodinné trauma v rodině přežívá dodnes

Janina německy mluvící matka se po válce v rámci dosídlování ocitla v českém pohraničí, kam nikdy nechtěla jít, a trauma vykořenění a nepřijetí poznamenalo celou rodinu. „Máma neměla traumatické zážitky z války. Měla až poválečné trauma,“ říká Jana a popisuje prostředí, v němž se bolest spíše přežívala a zapíjela, než pojmenovávala.

Jana ale v rozhovoru pro Heroine.cz líčí, jak postupně dokázala mnohé vzorce přehodnotit, mimo jiné i díky své dceři Lucii, která vystudovala psychologii. Lucie k tomu s lehkou sebeironií dodává: „Nastoupila jsem do terapeutického výcviku, jezdila jsem domů a tam jsem jim to solila, vůbec jsem se s nima nemazlila. Zpětně si říkám, že jsou dobří, že to ustáli, že mě nestopli.“ Ale právě schopnost mluvit o minulosti a o těžkých tématech se ukazuje jako jeden z klíčů k tomu, aby se staré rány zahojily.

Jana reprezentuje generaci, v níž bylo zvykem vést děti k poslušnosti a klást důraz na výkon, Lucie volí naopak respektující přístup k dětem. Přesto mezi nimi nevzniká generační válka, ale dialog. „Autoritativní výchova je v něčem snazší,“ přiznává překvapivě i Lucie, která sama někdy naráží na limity ideálů moderního rodičovství.

Se svou partnerkou vychovává Lucie dvě dcery – jednu porodila ona, druhou její partnerka. V rozhovoru tak sdílí i bolestnou zkušenost člověka, který od narození pečuje o dítě, ale zákon jeho rodičovství neuznává. „Já jsem stříhala pupeční šňůru. Já jsem byla u každýho ultrazvuku. Já jsem obě děti kojila. Ale systém to nerozezná,“ říká.

A jak se Jana, jejíž manželství je velmi tradiční, vyrovnala s tím, že její dcera žije v partnerství se ženou? Celý rozhovor, který je vedle velkých a těžkých témat plný humoru, něhy i obyčejných životních paradoxů, čtěte na Heroine.cz.