O tom, jak zásadní roli hraje v životě duševní zdraví, ví dvojice matky a dcery, kterou jsem nedávno zpovídala, svoje. Mirka (1972) se s problémy s duševním zdravím potýká celý svůj život, její dceru Kláru (1997) dohnaly až k pokusu o sebevraždu. Zdá se, že prostupují celou jejich rodinnou historii. Obě se ale díky svým zkušenostem v oblasti duševního zdraví angažují – Klára pracuje s mladými lidmi v neziskovém sektoru, Mirka se vzdělává a snaží se spolu s dcerou generační kletbu zlomit. Jak ale boj s duševním zdravím ovlivnil jejich vztah matky a dcery?

Jak velkou roli pro vás hraje téma duševního zdraví – s ohledem na Klářinu historii a pokusy o sebevraždu? Je to pro vás už uzavřené téma?
Mirka: Asi každý rodič, jehož dítě se v 15 letech pokusí o sebevraždu, chce zjistit, kde to v rodině nefungovalo. Trpěla jsem velkými výčitkami a dlouho jsme se věnovaly tomu, kde jsem já jako rodič udělala chybu. Až v posledních letech se snažím tento model opustit, protože „matka = viník“ vás napadne hned, ale čím dál víc si uvědomuju i jiné vlivy. Maminky nemají podporu a ochranu, a nejen že na ně vyvíjí tlak společnost, i ony samy se viní za všechno a zveličujou svoji roli.
Klára: Není to jen vina rodičů. Ty věci se sice přenášejí z rodičů na dítě, ale ne úmyslně. Já už o tom taky přemýšlím úplně jinak než před sedmi lety, kdy jsem vyčítala a řvala, že měla jít máma na potrat a tak. I u klientů vnímám, že často viní rodiče. Teď už to ale vidím tak, že rodiče potřebujou ve výchově podporu.
M: Já sama jsem hledala vinu u svých rodičů, pořád jsem si říkala, čeho se mi v dětství dostalo a nedostalo. Jenže se to nadužívá. Spousta lidí vám ve 30, ve 40 i v 50 řekne, že jejich rodiče něco udělali nebo neudělali, ale nakonec je to v našich rukou. Mě a Klárku spojuje zájem o duševní zdraví a šly jsme opravdu do hloubky, abychom pochopily, co se stalo.
K: My se v sobě obecně hodně šťouráme, až to může být i problém.
M: To je dáno i tím, že jsem hluboce věřící, ale nepraktikuju, protože jsem rozvedená a katolíci mě nechtějí. Musela bych procházet nějakými speciálními rituály. Mám víru víc spojenou s přírodou a tíhnu ke křesťanskému mysticismu. Říkala jsem si čarodějka v Kristu.
K: V něčem jsi dost konzervativní, třeba pokud jde o piercingy a tetování, ale v něčem extrémně liberální, jako v případě psychedelik a jejich výzkumu.
M: Já o tom otevřeně mluvím. Psychedelika se už dneska používají při léčbě depresí.
V rozhovoru mezi matkou a dcerou se dále dočtete:
Chcete si přečíst celý text a mít přístup k dalším textům Heroine? Odemkněte si celý web a podpořte nezávislou redakci.
Předplatné začíná už od 149 Kč měsíčně a můžete ho i darovat.
Mirko, víru si nesete z rodiny, nebo jste ji našla později?
M: Já říkám, že jsem mystik od narození. Moje terapeutka tvrdí, že to je kompenzační mechanismus dětí, které nezažily to, co potřebovaly – pak třeba hledají nebeského otce. S mámou jsem měla strašně náročný vztah, protože měla deprese, ale nikdy se neléčila. Byla to úžasně silná bytost, obětavá, žila ekologicky a udržitelně už v době, kdy to nebyla móda. Dala mi spoustu skvělých věcí a mezi nimi bohužel i obrovskou sílu, se kterou jsem se pak snažila vyléčit svoje vlastní deprese. Kdybych nebyla tak silná, možná jsem si mohla nechat pomoct a nebylo by to tak bolestný.
Přidejte se k Heroine za 149 Kč měsíčně a získejte neomezený přístup.