Jako miminku jí do mléka drtila prášky. Matka a dcera mluví o tom, jak chronická nemoc ovlivnila jejich vztah

Obě žijí na Českotřebovsku, obě působí v oblasti péče o životní prostředí. Ivana a Alice si jsou blízké jako málokterá máma s dcerou. Během společného života si prošly mnoha bolestnými zkušenostmi, a začalo to už v kojeneckém období. „Hospitalizovali ji a já jsem se na ni dvakrát v týdnu mohla jít na půl hodiny podívat. To byl nejhorší pocit bezmoci. Po měsíci, kdy ležela na izolaci sama, nikdo si jí nevšímal, mi vrátili dítě, které se ani nehnulo,“ vzpomíná Ivana.

Alice dodává: „V prvních měsících života, kdy dítě ještě nemá dovyvinutý nervový systém a umí na věci reagovat jen pláčem, má přijít matka a dítě vzít, pochovat a uklidnit… ale v té době u mě nikdo nebyl. Asi to mělo zásadní vliv na to, jak se moje tělo naučilo zpracovávat emoce a stresové situace. I na moje následné zdraví. Ale to není výtka vůči mamce. Tak se to holt systémově řešilo.“

Od čtyř let Alice bojuje se zákeřnými migrénami. Na počátku 90. let pediatr ani nevěřil, že by vůbec u tak malého dítěte mohlo jít o něco vážného. „Dneska už je na to špičková cílená medikace, ale tehdy doktoři neuměli nic jiného, než předepsat kapky nebo prášek a říct: Tak s ní na to slunce nechoďte, když ji z toho bolí hlava. Do toho mě odmalička bolelo břicho. Dvakrát do roka mě odvezla záchranka, protože jsem doma zvracela, měla jsem strašné bolesti a vždy mi řekli, že mi nic není,“ vypráví Alice, která kvůli svému zdravotnímu stavu skončila dokonce i na psychiatrii a dostala antidepresiva. „Až před dvěma roky mi na urgentu doktor udělal CT břicha, kde se ukázalo, že mám vrozenou anomálii slinivky.“

Kvůli migrénám a následnému úrazu hlavy a zad je Alice v invalidním důchodu, i když se snaží také pracovat. Jelikož se u nich v rodině migrény dědí, rozhodla se po konzultacích s lékaři a manželem pro dobrovolnou bezdětnost. „Vážím si toho, že manžel řekl: „Chci být s tebou a je to pro mě v životě důležitější než vlastní děti,“ oceňuje Alice postoj svého muže i respekt, se kterým jejich rozhodnutí přijaly rodiny.

O tom, že je mezi Alicí a Ivanou silné pouto, svědčí to, že společně rekonstruují dům, který si Alice koupila – a to převážně vlastníma rukama. „Panebože, my jsme udělaly tolik chyb! Tady se snad jediná věc nepovedla napoprvé," říká Alice. Ivana dodává: „Byly jsme dvě ženský a řemeslníci, samozřejmě chlapi, měli potřebu si na nás dovolovat. Jeden nám vykopal díru v zemi a pak přišel druhej a říkal, že je to blbě a udělal to jinak. Vystřídali jsme několik projektantů, protože když tu hrůzu viděli, raději utekli. Chodily jsme tady s čtverečkovaným papírem a vymýšlely, jak se z dispozic toho baráku vlastně vymotat.“ 

Jak to s domem nakonec dopadlo? Jak Ivana s Alicí vzpomínají každá na své dospívání, a proč měla Alice problémy ve škole? To se dočtete v rozhovoru ze série Mámy a dcery na webu Heroine.cz.