Ženy můžou dělat cokoliv. Dokud nemají děti. Od matek společnost očekává hlavně péči

Ano, máme feministické partnery, se kterými se v péči střídáme, ale hlavní břemeno péče zůstává na nás. Je hezké poslouchat levičácké podcasty o dedomestikaci péče a krásné budoucnosti plné kolektivní péče, ale tohle je naše realita. Systém, ve kterém žijeme, je nastavený ekonomicky i sociálně tak, že muž vydělává a žena pečuje. Jakmile chce někdo tuto rovnici narušit, buď musí mít štěstí na časově flexibilní práci, mít k dispozici další pečující, nebo mít kapitál na to, si péči o potomka zaplatit.

Český sociální systém není navržen tak, aby matky byly motivované k tomu, se po porodu věnovat práci. V naší společnosti totiž stále vládne přesvědčení, že velmi malé dítě je extrémně vázané na matku. Přestože toto tvrzení není nijak podložené vědeckými daty. Možná vaše dítě ano, co když ale jiné dítě tolik ne a není na tom nic špatného? Každé dítě je totiž jiné.

Ambice nejsou toxické

Napříč politickým i kulturním spektrem, od samozvaného experta na výchovu a mateřstvíMarka Hermana, politika na baterky Aleše Juchelky nebo spisovatele Miloše Urbana, slýcháme, že žena by měla být s dítětem do tří let doma, protože jsou s dítětem jedna bytost a mohla by jednoho dne litovat. Vždycky když tyhle bludy slyším, obracím ty výroky na tatínky: Otec a dítě jsou do tří let života dítěte jedna bytost. Malinké robě potřebuje být co nejvíc s otcem, jednou se to otočí a on bude ještě rád na tuhle dobu vzpomínat.

Je tedy pochopitelné, že každá žena, která se chce při péči o dítě dál věnovat práci, čelí tlaku. Běda, pokud se chce hned po porodu „realizovat“. Ambice se jí mnohdy vyčítají, a tak cítí vinu za to, že „nesedí doma na zadku“. Dříve jsem slýchala, že to ještě netuším, ale porodem se mi totálně změní priority a práce mi najednou nebude připadat důležitá. Není to tak. A to neznamená, že bych čas trávený s dítětem považovala za promarněný. Jen prostě mám ambice a neumím je z hlavy odinstalovat. A vlastně ani nechci.

Kolikrát se mi stalo, že když někam jdu bez dítěte, dostávám dotazy, kdo mi je hlídá. Mužům se taková otázka samozřejmě nepokládá. Automaticky se očekává, že doma s dítětem zůstává matka. A podle Bazelon je třeba toto paradigma změnit: „Pro obětavé matky v současnosti neexistuje recept na work life balance, který by vedl k nirváně. Místo toho prožíváme směsici všednosti, krásy a zmatku. Americké ženy jsou dnes samostatné a silné, stejně jako křehké a oslabené, je potřeba říct nahlas tuto pravdu. Existuje síla v ženách, které se kolektivně brání a říkají: ‚Už ne – tohle paradigma musíme změnit.‘ “

Kniha Lary Bazelon a příběhy v ní obsažené totiž ukazují, že mladší muži se považují za feministy a počítají s větším zapojením do péče o dítě a domácnost, ale ve skutečnosti se tak příliš neděje. Nakonec se stejně očekává, že většina rodinného managementu bude na ženách. Bazelon tento fenomén nazývá „pasivní zodpovědností“ – muži už tedy vědí, co všechno je potřeba dělat, ale nedělají to.