Ženy můžou dělat cokoliv. Dokud nemají děti. Od matek společnost očekává hlavně péči

Sedíme s kamarádkou na pískovišti. Naše děti se batolí okolo. Bude pět odpoledne a obě umíráme únavou. Doma na nás čeká večerní bitva a druhá šichta. Obě jsme se totiž rozhodly nevzdat se své práce. A tak sbalíme svoje děti a ambice a odcházíme se domů „realizovat“. Jak řekla kamarádka mojí známé: „Je jedno, jestli máš červený diplom, stejně na mateřské skončíš s rukama ve dřezu.“

Ano, máme feministické partnery, se kterými se v péči střídáme, ale hlavní břemeno péče zůstává na nás. Je hezké poslouchat levičácké podcasty o dedomestikaci péče a krásné budoucnosti plné kolektivní péče, ale tohle je naše realita. Systém, ve kterém žijeme, je nastavený ekonomicky i sociálně tak, že muž vydělává a žena pečuje. Jakmile chce někdo tuto rovnici narušit, buď musí mít štěstí na časově flexibilní práci, mít k dispozici další pečující, nebo mít kapitál na to, si péči o potomka zaplatit.

Český sociální systém není navržen tak, aby matky byly motivované k tomu, se po porodu věnovat práci. V naší společnosti totiž stále vládne přesvědčení, že velmi malé dítě je extrémně vázané na matku. Přestože toto tvrzení není nijak podložené vědeckými daty. Možná vaše dítě ano, co když ale jiné dítě tolik ne a není na tom nic špatného? Každé dítě je totiž jiné.

Ambice nejsou toxické

Napříč politickým i kulturním spektrem, od samozvaného experta na výchovu a mateřství Marka Hermana, politika na baterky Aleše Juchelky nebo spisovatele Miloše Urbana, slýcháme, že žena by měla být s dítětem do tří let doma, protože jsou s dítětem jedna bytost a mohla by jednoho dne litovat. Vždycky když tyhle bludy slyším, obracím ty výroky na tatínky: Otec a dítě jsou do tří let života dítěte jedna bytost. Malinké robě potřebuje být co nejvíc s otcem, jednou se to otočí a on bude ještě rád na tuhle dobu vzpomínat.

Je tedy pochopitelné, že každá žena, která se chce při péči o dítě dál věnovat práci, čelí tlaku. Běda, pokud se chce hned po porodu „realizovat“. Ambice se jí mnohdy vyčítají, a tak cítí vinu za to, že „nesedí doma na zadku“. Dříve jsem slýchala, že to ještě netuším, ale porodem se mi totálně změní priority a práce mi najednou nebude připadat důležitá. Není to tak. A to neznamená, že bych čas trávený s dítětem považovala za promarněný. Jen prostě mám ambice a neumím je z hlavy odinstalovat. A vlastně ani nechci.

Pasivní zodpovědnost současných mužů

Právnička Lara Bazelon se svojí knihou Ambitious Like a Mother: Why Prioritizing Your Career Is Good for Your Kids snaží normalizovat ženské ambice. A jde ještě dál. Tvrdí, že pokud matka zůstává pracovně aktivní, má to na její dítě dokonce pozitivní dopad: „Profesní úspěch přináší pocit uspokojení. Je to rovněž osvobozující. Umožňuje nám to být životními vzory, ukázat našim dětem, že usilováním o splnění našich snů a ambic jsme silné, nezávislé a nesmírně schopné. Pomyslete jen na to, o kolik svobodnější a radostnější by životy žen mohly být, kdyby přijaly tuto pravdu: jejich práce jim a jejich dětem prospívá. Ale jedná se o těžko stravitelnou pravdu, která odporuje tomu, jakým způsobem jsme vykonstruovali a prosadili genderové normy, zejména co se výchovy dětí týká. Je zásadní tuto pravdu nyní přijmout a opakovat.“

Kolikrát se mi stalo, že když někam jdu bez dítěte, dostávám dotazy, kdo mi je hlídá. Mužům se taková otázka samozřejmě nepokládá. Automaticky se očekává, že doma s dítětem zůstává matka. A podle Bazelon je třeba toto paradigma změnit: „Pro obětavé matky v současnosti neexistuje recept na work life balance, který by vedl k nirváně. Místo toho prožíváme směsici všednosti, krásy a zmatku. Americké ženy jsou dnes samostatné a silné, stejně jako křehké a oslabené, je potřeba říct nahlas tuto pravdu. Existuje síla v ženách, které se kolektivně brání a říkají: ‚Už ne – tohle paradigma musíme změnit.‘ “

Kniha Lary Bazelon a příběhy v ní obsažené totiž ukazují, že mladší muži se považují za feministy a počítají s větším zapojením do péče o dítě a domácnost, ale ve skutečnosti se tak příliš neděje. Nakonec se stejně očekává, že většina rodinného managementu bude na ženách. Bazelon tento fenomén nazývá „pasivní zodpovědností“ – muži už tedy vědí, co všechno je potřeba dělat, ale nedělají to.

A jak si to doma zařídila Lara Bazelon? Rozvedla se. Zjistila totiž, že její práce je pro ni opravdu důležitá, nehodlá s ní přestat ani po narození dětí, a neměla pocit, že by ji partner v tomto ohledu podporoval. Střídavá péče jí poskytla konkrétní časové možnosti, jak být produktivní. Není to však instantní řešení pro každého, toho si je vědoma. Bazelon proto doporučuje již před plánováním rodičovství s partnerem detailně probrat, jak rodinný život zařídit tak, aby netrpěly ambice ani jednoho z partnerů.

Vzdělané ženy s rukama ve dřezu

Bazelon se svými tezemi vychází ze zcela jiných reálií, v Americe totiž doposud není uzákoněna státní podpora v rodičovství na národní úrovni. Pracovat v Americe po porodu tak nebývá otázka volby – pokud nejste privilegovaní a nemůžete si dovolit být několik let doma. Matky žijící v České republice mají jinou pozici, ovšem potýkají se se stejným problémem – se systémovými nedostatky a očekáváními, s konzervativně rozdělenými genderovými rolemi a tak dále.

Ekonom Daniel Münich nedávno sdílel zajímavý graf, ze kterého bylo jasné jedno: podíl vysokoškolsky vzdělaných žen poslední dobou extrémně narůstá. Zatímco ve věkové kategorii 45–54 let je to pouze 20 %, ve věkové kategorii 35–44 let už je to 32 % a ve věkové kategorii 25–34 dokonce 40 % (ve věkové kategorii 55–64 let přitom pouze 16 %). Také ČSÚ uvádí, že „počet absolventů všech typů vysokých škol se pohybuje od roku 2010 kolem hodnoty 90 tisíc osob. Ze šedesáti procent se jedná o ženy“.

Jeden by si řekl, že je to důvod k radosti. Jenže ženy stále mají o poznání nižší mzdy a Česko ve fenoménu pay gap Evropě dokonce vévodí. A není to jen tím, že jsou mnohem častěji zastoupeny v odvětvích, ve kterých je nižší úroveň mezd, ale také tím, že na vedoucích pozicích se objevují stále spíše zřídka.

Ostatně i tento fakt je spojen s rodičovstvím. Ve věku po třicítce, kdy se do vedoucích pozic nastupuje, ženy často nejsou pracovně produktivní a po rodičovské dovolené si vedoucí pozici málokdy mohou dovolit, aby stíhaly péči o dítě. Možná o ni ani nestojí, říkáte si. Je to možné a toto rozhodnutí respektuji, ale je třeba upozornit na to, že za podmínek, které na současném pracovním trhu ohledně slaďování pracovního a rodinného života panují, se jim ani nelze divit.

Pandemie změnu nepřinesla

Přitom pandemie nás naučila, že ženy jsou přetížené a že home office může velmi dobře fungovat i na pracovištích, kde dosud nebyl umožněn. Pokud jsme od pandemie v tomto směru čekali revoluci, nedostavila se – co se výrazně většího zapojení mužů do péče o děti a domácnost i radikální proměny pracovních podmínek týká. Pandemie byla TOU šancí něco změnit, to se ale bohužel nestalo. A Ministerstvo práce a sociálních věcí a jeho současné vedení nedává žádnou naději, že by se něco v blízké době mohlo výrazně změnit. Ostatně i pouhá debata ohledně zavedení takzvané Tagesmutter vyvolala povyk.

Podle průzkumu MDLIVE má 88 % amerických matek-mileniálek pocit, že by potřebovaly čtyři klony, aby doma všechno stihly. Cítíte se stejně? Pohovořte si doma o „pasivní zodpovědnosti“. Možná že se vás partner/ka občas zeptá, „s čím potřebujete pomoct“. Ale zůstává také doma s dítětem, když je nemocné? Zařizuje narozeninovou oslavu dítěte? Myslí na to, kdy má jít dítě k zubaři?

Dokud nebudou alespoň část rodičovské dovolené běžně čerpat otcové a nepochopíme, jak ohromnou hodnotou je péče, jsou na změnu ženu samy. Jako by toho už tak neměly na starosti dost.