Mentální zátěž označuje nerovnost v rozložení činností v domácnosti, které zpravidla organizuje žena. Zatímco muži ve velké míře vládnou světu a řídí firmy, ženy jsou ve velkém ředitelky domácností. Jsou to velmi schopné manažerky. Má to jeden háček. Jejich management domácnosti je neviditelný a neplacený. Eve Rodsky se ve své knize Fair play zamýšlí, čím to je.
Podle Rodsky je čas a jeho hodnota u mužů a u žen viděn odlišně. Čas mužů bývá vnímán jako diamanty a něco ve své podstatě omezeného, zatímco čas žen je vnímán jako písek, tedy něco nekonečného. Spousta činností, které ženy dělají v domácnosti a ani si to často neuvědomují, lze označit jako „našla jsem si na to čas“. Často se totiž řekne, že „něco se musí udělat“, ale v praxi to prostě končí tak, že to nakonec tiše a nepostřehnutě udělá žena. Protože se to prostě udělat musí.
Rodsky rovněž vyvrací leckteré dezinformace, které se snaží současný stav popsat jako přirozený. Například že muži nedokážou dělat více činností naráz (protože se prý v pravěku museli soustředit především na lov) nebo že děvčata jsou méně nadaná na počty. Žádný neurologický ani jiný výzkum přitom tyto informace neprokázal (a ani s tím lovem to nebylo zase tak horké, muži v pravěku údajně stačilo ulovit jednoho mamuta ročně). Tyto dezinformace se ale tradují a podprahově nás ovlivňují.
Rodsky zároveň varuje, že pokud chcete princip „fair play“, zbavující ženy mentální zátěže koordinace chodu domácnosti a rodiny, uvést do praxe, musíte se připravit na celou řadu konfrontací se svým partnerem, které mohou nepříjemně prověřit nejen váš vztah, ale i hloubku vašeho i partnerova feministického smýšlení. Hrozbou současného feminismu přece jen zůstává, že ho jen hlásáme, ale nežijeme v praxi.
Co je to ta mentální zátěž? Jde nejen o úkoly a činnosti, které na ženy v péči o rodinu a domácnost spadají, ale také jejich organizace, koordinace a plánování. Představte si to zhruba takhle: žena je přetížená, dítě řve, ona ho utěšuje, zatímco muž si čte něco na telefonu, přičemž hned vedle něj stojí sušák s prádlem. „Mohl bys prosím tě poskládat a uklidit to prádlo? Já to prostě nestíhám, pračka doprala, nemám to prádlo kam pověsit.“ „Jasně, není problém, stačí říct.“ Jenže i myslet na to, že se musí vyprat a někoho tím zaúkolovat, je mentální zátěž. Velmi návodně to pojednává slavný komiks Mělas mi to říct francouzské kreslířky Emmy.
Jakou roli v tom všem hrají muži? Co oni na to? Rodsky vedla rozhovory se stovkami lidí o jejich partnerství a dělbě práce a ukázalo se, že muži v zásadě nejsou proti tomu, se v domácnosti více angažovat, jen jim hodně vadí sekýrování. Běžná dělba domácí práce na tohle tedy nestačí, protože za ní často stojí neviditelné organizování práce a rozdělování úkolů. Rodsky popisuje z vlastní zkušenosti, že pokud práci jenom delegujete a nenecháte partnera splnit daný úkol po svém, nebude ho dělat rád a nedojde ani k tolik kýženému aha-momentu, jak otravná péče o děti a domácnost vlastně je. A o ten jde především, protože právě na základě tohoto prozření vzniká empatie a touha se do činností v domácnosti víc zapojit.
Musím přiznat, že při čtení článků o mentální zátěži jsem se až zastyděla, jak málo v naší domácnosti v současnosti „pomáhám“ já. Od narození dítěte každou volnou chvíli pracuju, a tím pádem téměř nechodím nakupovat, téměř nevařím, ani neperu. Tím, že můj partner tohle všechno dělá zcela automaticky, přestala jsem na to myslet. A když mi jednoho dne řekl, jestli si můžu poskládat aspoň to svoje prádlo, co už dva dny visí na věšáku, otráveně jsem řekla, že „není problém, stačí říct“.
Později následovala konverzace, z níž vyplynulo, že partner se momentálně cítí pod tlakem a má pocit, že mu celá domácnost padá na hlavu, tak si ulevil tím, že mě požádal, ať si poskládám aspoň svoje prádlo. Domluvili jsme se, že si musíme víc říkat, co kdo zrovna nestíhá a v čem potřebuje ulevit. Protože jsme tým.
Rodsky strávila měsíce tím, že do tabulky zaznamenávala, co všechno v domácnosti dělá, načež tento dokument poslala manželovi emailem, v jehož předmětu stálo: „Nemůžu se dočkat, až to probereme“. Rodsky nešlo jenom o to brblat, ale hledala skutečné řešení situace, a to nejen ve svojí domácnosti, ale obecně ve světě plném neviditelné neplacené práce. Výsledkem je hra o 100 kartách, které zahrnují všechny možné domácí práce. Zároveň vyzvala ženy, ať rozhovory o domácnosti samy iniciují, byť často vedou k hádce, a nečekají s rukama v klíně, že se něco změní samo od sebe. Jenže spousta žen se takových konfrontací obává a raději žijí v modu „nějak se to zvládne“, což ve výsledku znamená, že se pár nestihne domluvit a nakonec to udělá žena.
Pro začátek Rodsky doporučuje, ať ženy muže vyzvou k tomu, ať si vybere jednu kartu, tedy ať si jednu neviditelnou činnost v domácnosti vezme za svou a dělá ji, aniž by mu o to žena musela říct. V její domácnosti to bylo vynášení odpadků. Podle Rodsky si díky rostoucí empatii pak muž sám od sebe bude brát další karty, protože pochopí, že „stokrát nic umořilo vola“. Specifickou pobídkou, jíž muže k většímu zapojení do prací kolem domácnosti motivovat, můžou být závěry studie z roku 2015. Rodičovské páry malých dětí se spravedlivěji rozdělenou péčí o domácnost měly uspokojivější sexuální život.
Pro zvýšení partnerské empatie by určitě fungovalo širší uplatnění rodičovské dovolené pro muže, kde by partnerku alespoň na několik týdnů vystřídal v péči o dítě. S výjimkou Švédska této možnosti muži doposud využívají minimálně (u nás jen asi 2%). Na vině jsou údajně hrozba posměchu nebo ztráty pozice v zaměstnání a také genderové stereotypy. A mylný předpoklad, že ženy prostě péči mají „tak nějak v krvi“. Takže zase jenom výmluvy. (Stejnopohlavní partnerství mají mimochodem mnohem rovnocennější rozdělení prací v domácnosti, neboť méně podléhají tomu, co má v domácnosti dělat žena a co muž.)
Vykonavatelkami emoční práce jsou stereotypně ženy. Patří pod ni péče o partnerský vztah, zodpovědnost za řešení konfliktů mezi členy rodiny a za harmonické domácí prostředí. Je neviditelná, nevděčná a často vyčerpávající. Muži si v domácnostech s tradičním rozdělením rolí také svoji emoční zátěž nesou: mají roli živitele rodiny, tedy toho, kdo se stará o finanční chod celé rodiny a různé opravy od auta až po vrtačku. I to se pojí se zvládáním emocionálních situací. Například když rodině hrozí výpadek příjmů, výpověď z nájmu nebo nečekané výdaje. Muži, jak se v takové roli cítíte? Proč se o něčem takovém nemluví?
Zarážející bývá v diskurzu o chodu domácnosti a rodičovství už používaná rétorika. „A co tvůj muž? Pomáhá doma? Pohlídá ti občas mrňouse?“
Možná vás zaráží slovo práce v termínu emoční práce. Ano, vynaložit energii k tomu, abychom zvládli emočně náročné situace a chovali se zdvořile navzdory vyčerpání, je práce. Něco o tom ví prodavači/ky, stevardi/ky nebo zdravotní sestry/bratři. A to stejné se děje v rodičovství. Snad všichni známe scénu z tramvaje, kdy matka uklidňuje neklidné dítě a zrovna se jí to nedaří, ostatní pasažéři na ni vrhají opovržlivé pohledy a ona tu situaci nějak musí zvládnout. To se neviditelně podepisuje na její psychické pohodě, protože energii vynaloženou na tuto emoční práci se odněkud musí brát.
Moje současná zkušenost s těhotenstvím, porodem a mateřstvím mě vyděsila v jednom ohledu: čekala jsem leccos, ale míra toxické feminity, s níž jsem se setkala, mě překvapila. Vedla mě k přehodnocení toho, jak nahlížím feminismus, maskulinismus i svůj celoživotní boj se systémem světa. Stejně jako si stěžujeme na krizi maskulinity a nedostatek feministů v české společnosti, měli bychom si všímat i toxické feminity. Jedině tak se současný feminismus může posunout dál.
Stereotypní rozdělení domácích povinností se ve vší své problematičnosti ukázalo během koronavirové krize. Ukázalo se, kolik neviditelné práce v domácnostech vykonávají ženy (čest všem výjimkám!) a jak moc si systém a politici něčeho takového (ne)cení. Ženy ze všech stran hlásaly, jak doslova padají na hubu, protože státní systém ani muži jim nijak zvlášť „nepomáhají“. Ve většině domácností více vydělává muž, takže jeho práce je „svatá“. Bylo jasné, kdo zatne zuby, s dětmi zůstane doma a bude kuchařkou, učitelkou i uklízečkou v jednom. A u toho všeho bůhvíjak zvládne i svoji vlastní práci. Zarážející bývá v diskurzu o chodu domácnosti a rodičovství už používaná rétorika. „A co tvůj muž? Pomáhá doma? Pohlídá ti občas mrňouse?“ – Jsou otcové dítěte snad nějací sousedé, kteří se občas mrknou, co žena uvařila, jak se jí povedlo vysát a s čím si hraje jejich dítě?
Věřím, že kdyby byznysmen Elon Musk byl otcem na rodičovské a dítěti 600x denně nandával do pusy vypadaný dudlík nebo s ním prožil střevní koliku, vynalezl a uvedl by zanedlouho na trh lecjaké zlepšováky. Jenže to se nestane, protože místo toho dělá ty důležité mužské věci – zachraňuje svět a užívá si svůj workoholismus. V rozhovoru pro New York Times Musk o dětech řekl, že jsou jen mašiny na papání a kakání a že „momentálně by byl u nich víceméně k ničemu“. Ano, to je princip péče, být u něčeho nekonečně dlouho a tak trochu k ničemu.
V tomto mě zaujala i zpověď „Šéfa se závazky“ aka Michala Vydržela, který se ve střídavé péči stará o dvě děti a třetí mívá o víkendech a glosuje to na svém instagramovém účtu. „V práci dokážu řídit transakce za desítky milionů, velké týmy lidí, ale tahle domácí logistika mě vyčerpávala mnohem víc než do té doby cokoliv. Ty první měsíce, kdy jsem byl s dětmi skutečně polovinu měsíce bez jakékoliv pomoci, byly dost chaos.“ Superotcové by nemuseli být šílení, kdyby péče o děti a vedení domácnosti ve srovnání s podnikovým managementem nebyla považována za promrhaný čas.
Podle Eve Rodsky pověst péče trpí proto, že světu vládne toxické heslo „čas jsou peníze“. Ano, děti jsou mašiny na papání a kakání a čas s nimi teče jinak než s desetimilionovými zakázkami. Naše společnost je posedlá hmatatelnými výsledky a dává důležitost činnostem, které generují peníze, zatímco péče je plná mnoha repetitivních činností, které lze jen těžko vykázat. Sama nevím, kolikrát jsem dnes dítě nakojila, utěšila, pohladila po hlavě a přebalila. Ten čas mi nepřipadal ztracený, ale z hlediska výkonností posedlé společnosti dneška jsem nedělala „nic moc“.
Kniha Fair play Eve Rodsky vyšla i v českém překladu pod poněkud šíleným názvem Supermatky nemusí být šílené (Pragma, 2020, překlad: Kateřina Knišová) a s šílenou obálkou připomínající klasické konzervativní příručky o vedení domácnosti. Zatímco všude ve světě kniha vzbudila rozruch a v mnoha domácnostech odstartovala proměnu k lepšímu, u nás opět ticho po pěšině.
Supermatky vskutku nemusí být šílené, ale za stávajících podmínek k šílenství logicky spějí. A tak je to možná u nás s péčí obecně. Vychází spousta knih a doporučení politikům, jak jinak organizovat sociální systém, jenže leží ladem. Přitom i když si člověk odkroutil péči o potomky, dost možná na něj čeká další péče – o prarodiče či rodiče. Někdy i paralelně. O tom zase jindy.
(Upraveno 11. 10. 2021)