Nejde o to, kdo vynese koš, ale kdo na to myslí. Mentální zátěž je neviditelná domácí práce

Měla sis říct

Co je to ta mentální zátěž? Jde nejen o úkoly a činnosti, které na ženy v péči o rodinu a domácnost spadají, ale také jejich organizace, koordinace a plánování. Představte si to zhruba takhle: žena je přetížená, dítě řve, ona ho utěšuje, zatímco muž si čte něco na telefonu, přičemž hned vedle něj stojí sušák s prádlem. „Mohl bys prosím tě poskládat a uklidit to prádlo? Já to prostě nestíhám, pračka doprala, nemám to prádlo kam pověsit.“ „Jasně, není problém, stačí říct.“ Jenže i myslet na to, že se musí vyprat a někoho tím zaúkolovat, je mentální zátěž. Velmi návodně to pojednává slavný komiks Mělas mi to říct francouzské kreslířky Emmy.

Jakou roli v tom všem hrají muži? Co oni na to? Rodsky vedla rozhovory se stovkami lidí o jejich partnerství a dělbě práce a ukázalo se, že muži v zásadě nejsou proti tomu, se v domácnosti více angažovat, jen jim hodně vadí sekýrování. Běžná dělba domácí práce na tohle tedy nestačí, protože za ní často stojí neviditelné organizování práce a rozdělování úkolů. Rodsky popisuje z vlastní zkušenosti, že pokud práci jenom delegujete a nenecháte partnera splnit daný úkol po svém, nebude ho dělat rád a nedojde ani k tolik kýženému aha-momentu, jak otravná péče o děti a domácnost vlastně je. A o ten jde především, protože právě na základě tohoto prozření vzniká empatie a touha se do činností v domácnosti víc zapojit. 

Musím přiznat, že při čtení článků o mentální zátěži jsem se až zastyděla, jak málo v naší domácnosti v současnosti „pomáhám“ já. Od narození dítěte každou volnou chvíli pracuju, a tím pádem téměř nechodím nakupovat, téměř nevařím, ani neperu. Tím, že můj partner tohle všechno dělá zcela automaticky, přestala jsem na to myslet. A když mi jednoho dne řekl, jestli si můžu poskládat aspoň to svoje prádlo, co už dva dny visí na věšáku, otráveně jsem řekla, že „není problém, stačí říct“. 

Později následovala konverzace, z níž vyplynulo, že partner se momentálně cítí pod tlakem a má pocit, že mu celá domácnost padá na hlavu, tak si ulevil tím, že mě požádal, ať si poskládám aspoň svoje prádlo. Domluvili jsme se, že si musíme víc říkat, co kdo zrovna nestíhá a v čem potřebuje ulevit. Protože jsme tým.

Pro začátek Rodsky doporučuje, ať ženy muže vyzvou k tomu, ať si vybere jednu kartu, tedy ať si jednu neviditelnou činnost v domácnosti vezme za svou a dělá ji, aniž by mu o to žena musela říct. V její domácnosti to bylo vynášení odpadků. Podle Rodsky si díky rostoucí empatii pak muž sám od sebe bude brát další karty, protože pochopí, že „stokrát nic umořilo vola“. Specifickou pobídkou, jíž muže k většímu zapojení do prací kolem domácnosti motivovat, můžou být závěry studie z roku 2015. Rodičovské páry malých dětí se spravedlivěji rozdělenou péčí o domácnost měly uspokojivější sexuální život. 

Pro zvýšení partnerské empatie by určitě fungovalo širší uplatnění rodičovské dovolené pro muže, kde by partnerku alespoň na několik týdnů vystřídal v péči o dítě. S výjimkou Švédska této možnosti muži doposud využívají minimálně (u nás jen asi 2%). Na vině jsou údajně hrozba posměchu nebo ztráty pozice v zaměstnání a také genderové stereotypy. A mylný předpoklad, že ženy prostě péči mají „tak nějak v krvi“. Takže zase jenom výmluvy. (Stejnopohlavní partnerství mají mimochodem mnohem rovnocennější rozdělení prací v domácnosti, neboť méně podléhají tomu, co má v domácnosti dělat žena a co muž.)

Emoční práce je taky práce

Vykonavatelkami emoční práce jsou stereotypně ženy. Patří pod ni péče o partnerský vztah, zodpovědnost za řešení konfliktů mezi členy rodiny a za harmonické domácí prostředí. Je neviditelná, nevděčná a často vyčerpávající. Muži si v domácnostech s tradičním rozdělením rolí také svoji emoční zátěž nesou: mají roli živitele rodiny, tedy toho, kdo se stará o finanční chod celé rodiny a různé opravy od auta až po vrtačku. I to se pojí se zvládáním emocionálních situací. Například když rodině hrozí výpadek příjmů, výpověď z nájmu nebo nečekané výdaje. Muži, jak se v takové roli cítíte? Proč se o něčem takovém nemluví?