Heroine do schránkyPředplatit časopis 
Předplatné časopisu

Prdíky a posměšky z maminkovských fór. V debatě o rodičovství chybějí protivní sprostí otcové

Duševní zdraví
Internet
Mateřství
Otcovství
RodičovstvíRodinaVýchova
Tereza Semotamová
| 16. 9. 2022 | 13 komentářů | 13 152
Prdíky a posměšky z maminkovských fór. V debatě o rodičovství chybějí protivní sprostí otcové
Zdroj: Shutterstock

Jak respektovat své dítě a nezbláznit se, když jste na ně celý den sama? Jak zjistit tipy a triky na spánek, prdíky a další útrapy prvních měsíců života? Snadné řešení nabízí internet a sociální sítě, jenže kritické posměšky na adresu mateřských fór a skupin se bohužel často zakládají na pravdě. A opravdu jsou všechny matky „protivný a sprostý“? A proč ve světě pokakaných plín a špatného odříhání nejsou i otcové?

Mateřství pro mnoho žen znamená proměnu identity. Často se v jediné matce smíchá celý koktejl protichůdných emocí. Porodem žena může získat jistý pocit sebevědomí, tělesného i psychického, ale také děsivou porci zodpovědnosti za jiného člověka, který je na světě takříkajíc její vinou a sám se o sebe nepostará.

Anebo to může být úplně jinak. Co žena, to jiný příběh mateřství. Nicméně jsou ženy, u kterých se pocit vlastní autority probouzí právě přes roli matky, jak popsala digitální antropoložka Marie Heřmanová. Je to mimo jiné tím, že matky někdy získají pocit jisté nenahraditelnosti. Pro některé ženy představuje mateřství nabytí neotřesitelné životní role, díky které poznají svoje místo na světě a v níž „se najdou“. Na tom nevidím nic špatného. Problém to začne být v případech, kdy si takové ženy myslí, že mají patent na pravdu, a vůči matkám s jiným životním stylem se chovají toxicky.

Smečka jménem Modrý koník

Výsledkem celodenní samoty s dítětem a izolace od světa dospělých je frustrovaná žena s touhou po lidském kontaktu, mimo jiné kvůli sdílení každodenních strastí. A to funguje nejlépe s lidmi, kteří zažívají totéž. Proto se ženy přesouvají na internet – jednou rukou přidržují dítě a druhou „šmrdlají“ po displeji mobilu. Proto se stávají členkami všelijakých fór a skupin na sociálních sítích, kde zjišťují, jestli něco nedělají špatně. Svou novodobou smečku prostě nyní hledáme virtuálně.

Myslela jsem si, že jako matka budu jiná. Že nebudu kupovat příkrmy ve skleničkách, nebudu říkat „už sedíme“, „už broukáme“, že se vyhnu eMiminu, Modrému koníkovi i ostatním vysmívaným průvodcům v mateřství. Opak je pravdou. Potřeba sdílet a najít informace, které mě aspoň trochu uklidní, když pociťuju totální bezmoc tváří v tvář dětskému pláči, mě převálcovala a stala jsem se členkou hned několika maminkovských skupin. Díky tomu vím, že tyto ženské kruhy nejsou jen oázou sdílení, ale mohou se projevit i značně toxicky.

Maminkovské skupiny lze dělit do různých kategorií. Nejjednodušší rozdělení vypadá následovně: v některých matky řeší specializovaný problém (spaní, kojení, nošení, alergie, astma atd.), jinde si jen tak dávají tipy na to, jak zdravě vařit či jak ratolesti všestranně rozvíjet. Obvykle čím specializovanější skupina je, tím větší se klade důraz na sdílení konkrétních informací. V takových úzce tematicky vymezených skupinách pak dochází i k poskytnutí skutečné podpory, kterou bezradná matka v danou chvíli potřebuje; ani tento prostor ale není zcela prostý toxických výpadů. My matky spolu soucítíme, na důkaz vzájemného pochopení klikáme na uplakaného smajlíka, ale tím to hasne.

Kolik cibule do guláše? A jak vychovat psychicky vyrovnaného člověka?

Fenoménem maminkovských webů se zabývala Eva Mészárosová v trefném článku S matkami na internete publikovaném ve slovenském feministickém internetovém plátku Naskurnik.sk. Popisuje v něm, jaké agrese jsou schopné „mamičky“ poháněné toxickou feminitou a pocitem mateřské vševědoucnosti, a dochází k závěru, že je vlastně zvrácené, že tak zásadní a existenciální otázky jako výchovu dítěte řešíme ve virtuálním prostoru s de facto úplně cizími lidmi: „Nebavíme sa o politickej situácii ani o recepte na guláš, riešime tu otázky a odpovede na ne, ktoré môžu mať priamy vplyv na pohodu, fyzické či psychické zdravie nás, našich detí a zvyšku našej rodiny. Sú to pre mňa preto témy omnoho citlivejšie, osobnejšie, s potenciálom ovplyvňovať životy a vzťahy diskutujúcich žien a ich okolia omnoho hlbšie než napríklad témy o permakultúre, turistike či háčkovaní.“ Sama usoudila, že je lepší členkou těchto skupin nebýt: „Tá pozoruhodná zbierka všetkých, v reálnom svete omnoho dôslednejšie skrývaných frustrácií, vybublávajúcich na povrch v podobe vzájomného spochybňovania sa, mudrovania, zosmiešňovania až osočovania je niečo, čo dnes už rada oželiem.“

Sama jsem členkou facebookové skupiny Miminka a spánek, která funguje specializovaně a jako lidová poradna. Členkami a aktivními diskutujícími jsou převážně matky, jejichž děti mají problémy se spánkem. (Zatím jsem se setkala pouze s jedním dotazem od otce dítěte. Přitom hlučné projevy nespícího potomka musejí poslouchat i oni. Nebo spí všichni jak zabití?) Přestože všechny v této skupině přemáhají stejné problémy a často trpí značnou spánkovou deprivací, nedá se říct, že by zde panovala jen solidarita. Přítomné maminky se tu často hádají. Zažila jsem, že se tu ženy zhádaly kvůli plačícímu smajlíku, který žena uštědřila jiné za její odpověď, že dítě nechává takzvaně vyplakat, protože s ní to tak v dětství dělali taky a nijak traumatizovaná si tím nepřipadá.

Díky skupině ale vím, že nejsem jediná, kdo má dítě, které špatně spí. Mnohdy mám dokonce pocit, že moje dítě spí báječně – to když nějaká žena popisuje ještě mnohem horší průběh noci. Skupina funguje částečně na principu skupinové terapie. Člověk zjistí, že nejen on či ona v noci počítá, kolik hodin ještě zbývá do rána. Navíc velká část matek se opravdu snaží pomoci, na dotazy odpovídají slušně, popisují vlastní zkušenost a sdílejí tipy na zlepšení. Nervozitu prostupující skupinou způsobuje silný pocit ohrožení, který doprovází snad každou matku. Pocit zoufalství, že něco děláte špatně, když dítě po obědě doma neumíte uspat, a jiní ano, že jiní prospí v klidu noc, a vy ne, je šílený. V poslední době se v maminkovských kruzích neustále hovoří o dětském traumatu, takže matky navíc svírá hrůza, co dítěti svým počínáním způsobují, a už vidí ty účty za psychoterapii sebe i svých dětí. Přitom každá matka nejspíš dělá, co může.

Diskuse a „diskuse“

Druhá skupina, jíž jsem členkou, je facebooková sdílecí skupina pořadu České televize Protivný sprostý matky. Funguje tak, že se správkyně nebo členka na něco zeptá a matky „diskutují“. Proč se diskutuje v uvozovkách? Protože k žádné skutečné diskusi nedochází. Zarazilo mě, že zatímco pořad se snaží být „jiný“ a řekněme „alternativní“, diskuse přitahuje štěbetalky, které si buď stěžují na svého partnera, nebo na mateřství obecně.

Zde se žádná „alternativa“ nekoná. Ani emancipace či edukace, jak si domácí práce a péči o dítě férově rozdělit. Matky se v této skupině utvrzují o tom, jaké je mateřství otročina a jak se to vlastně nedá zvládnout. S tím souhlasím, sama si na to někdy postěžuju, ovšem vím, že to samo o sobě nestačí, že je potřeba s tím eventuálně i něco dělat. Například sdělit partnerovi, že jsem nespokojená, a zapracovat na změně. Otec vašeho dítěte a váš partner totiž vašim rodičovským problémům ne vždy zcela rozumí. Není divu, celý den se v práci věnoval činnostem, které většinou lze mít nějakým způsobem pod kontrolou. Zatímco žena často nemá potuchu, proč její dítě už několik dní nekadí, proč má vyrážku nebo proč zase nic nesnědlo. I velmi stresující zaměstnání je méně stresující než výchova dítěte prováděná převážně v jednom člověku.

Není divu, příroda totiž nepočítala s tím, že dítě bude dlouhodobě „viset na krku“ jediné osobě. I když od samozvaných zastánců tzv. přirozeného rozdělení rolí a mytických starých pořádků slýcháme, že dítě má být první roky s matkou. „Malinké robě potřebuje být co nejvíc s matkou, jednou se to otočí a ona bude ještě ráda na tuhle dobu vzpomínat,“ podotkl nedávno spisovatel Miloš Urban ve svém článku Proč nejsem feministou na serveru iliteratura.cz. Také se obecně soudí, že ženy mají přirozené tendence pečovat, zatímco muži přirozeně loví mamuty (rozuměj vysedávají v korporátu na zbytečné poradě). Samé bludy. Mimochodem, když jsem jedné mamince z Facebooku doporučila, ať manželovi prostě koupí knihu Fair play od Eve Rodsky, bibli férového rozdělení činností v domácnosti a péči o dítě, dozvěděla jsem se, že „to by ji manžel hnal“. Jako by většině z nás stačilo, že se vypovídáme, postěžujeme si, zabijeme čas, potvrdíme si, že všechno děláme dobře. A to je asi tak všechno.

Protivnost a nevyspání jako hrdá identita?

Publicistka Irena Hejdová ve svém článku Matky jako cílová skupina. Protivný, sprostý a nedokonalý o tom píše podobně: „Máme tendenci hledět s opovržením na mateřská fóra, v nichž se to hemží prapodivnými zdrobnělinami, přesto v nich často ve chvílích krize samy vyhledáváme ty nejnepravděpodobnější informace o projevech nemocí, vyrážkách či střevních potížích našich dětí.“ Hejdová svůj článek pojmenovala podle pořadu Protivný sprostý matky vysílaného v České televizi od ledna 2022. Stojí za ním kreativní producentka Lucie Macháčková a ryze ženský tvůrčí tým. Sice se jim povedlo do televize dostat inteligentní maminkovský pořad, ovšem při bližším průzkumu zjistíte, že je dostupný pouze v rámci internetového vysílání. Člověka hned napadá mnoho otázek: Pokud má ČT kapacitu natočit něco tak zajímavého, jako jsou Protivný sprostý matky, proč to můžeme sledovat jen na internetu? Proč nemůžeme debaty nabourávající stereotypy o mateřství pustit i běžným divákům České televize, kteří ji sledují klasickým způsobem na televizní obrazovce a v nových formátech se tolik neorientují?

Podle Macháčkové je pak každá matka protivná a sprostá, „i když nechce“, jak prozradila v DVTV. Může to celé znít feministicky, pokrokově a sebevědomě a některé díly jsou opravdu – použijme to klišé – zajímavé a inspirativní, ale na druhou stranu se ani tomuto pořadu stále nedaří vymanit z mantinelů, které současná společnost ženě diktuje. Pořád jsme „sama doma“ a zůstáváme v zakletí typicky české emancipace žen spočívající v tom, že se klidně udřeme k smrti, ale nakonec všechno nějak zvládneme. Už umíme ventilovat a navzájem spolu soucítit, ale proč se s tím spokojíme? Proč nechceme víc? Proč nechceme být opravdu rovnoprávné a skutečně šťastné?

Napadá mě, že mnohem větší šok by mohl být pořad „Sám doma“, ve kterém by své starosti ventilovali muži pečující o dítě. Možná že je potřeba do celého toho tématu hodit bombu tohoto typu, nachytat tatínky při tatínkovském plurálu a poslouchat je, jak líčí svoji úzkost, když jejich mimísek nemohl vykakat bobánek. Protože takové věci se opravdu stávají a nebývá to taková legrace, jak by se mohlo nezúčastněnému pozorovateli zdát. A existují vůbec tatínkovská fóra, kde se muži o něčem radí? Žádná jsem nenašla – třeba to ale způsobila spánková deprivace zmíněná výše.

Více mužů, více feminismu a více světla

Já vím. Sociální sítě jsou prostě shluk lidí a jejich projevů. Od mama-blogerek a maminkovského Instagramu nic nečekám, každý ať si ventiluje, co potřebuje. Kdo se propůjčí diskusi s lidmi, které nezná, nemůže očekávat zacházení v rukavičkách. Ovšem od pořadu vyráběného Českou televizí bych čekala něco opravdu pokrokového. Například nastavení diskuse, ve které feminismus není sprosté slovo, kde férové rozdělení prací v domácnosti a péči o dítě není tabu, ale téma, ve kterém se každý z nás může zdokonalovat. Do budoucna to chce víc otcovství, víc mužských hostů, víc feminismu a intenzivnější otevírání témat ohledně férové péče. Nechci se jen utvrzovat v tom, že být protivná a sprostá matka je v pořádku. Chci v médiích, na sociálních sítích a ve veřejné debatě víc aktivních tatínků, klidně i trochu (netoxicky) protivných a sprostých. Je potřeba vytáhnout mateřství a rodičovství z maminkovských fór na světlo světa.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Šťastné a veselé v posteli!
    Lidi s feministickým pohledem na svět si prý užívají lepší sex než ostatní. Dokážou se totiž vykašlat na představy o tom, co je a není normální, a je pro ně zásadní vzájemný respekt. Heroine představuje první vydání věnované sexu. Buďte bez obav, že bychom chtěli někoho nebo něco soudit. Ať vás tenhle dárek příjemně naladí…
  • „Bylo to jako šlápnout na minu“
    Tak začíná článek Pavlíny, která krátce po 40. narozeninách dala průchod své touze po sexu, po cizích mužských tělech, po potěšení bez závazků. Potřebovala zjistit, kdo vlastně je. Text, u kterého se možná budete červenat, protože naráží na představy o tom, co se může a sluší.
  • Máte rádi áčko?
    Chtějí ženy anální sex, nebo se jen přizpůsobují mužské touze a představám z porna? Na to se v článku ptá Zuzana Kašparová, spoluautorka podcastu Vyhonit ďábla. Vyzpovídala několik žen, pro které je tato praktika důležitým zdrojem slasti, a připomíná, že penetrace není všechno.
  • Komu vadí svobodné ženy
    Na rozdíl od doby před pár lety už dnes v Česku jen málokdo veřejně hlásá, že když žena říká ne, myslí tím ve skutečnosti ano. Ten posun ovšem nenastal sám od sebe. Obrovskou zásluhu na něm má naše cover star, zakladatelka organizace Konsent a neúnavná čeřitelka stojatých sexistických vod Johanna Nejedlová.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 13 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Martin | 16. 9. 2022 15:06

Umfa napsal: kde jsou feministky tam normální chlap nevleze.

Aneb řekni, že je tvé mužství křehké a nejisté, aniž bys řekl, že je tvé mužství křehké a nejisté. :-D

+6
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

umfa | 16. 9. 2022 7:12

Požadavky na více mužů a více feminismu si vzájemně odporují, kde jsou feministky tam normální chlap nevleze. Více světla lze ovšem jen doporučit, nevěřili byste v jakých tmavých špeluňkách lidé žijí. Dal bych nějakých 600 lx s výraznou modrou složkou, čili minimálně 5500 K, to pomáhá proti depresím a ženský pak nelezou na emimino.

-7
Reagovat