Promluvme si o toxické feminitě
Samozřejmě že jsem feministka, o tom se ani nehodlám bavit. Zmiňuju to hned na začátek, aby nedošlo k omylu. Moje současná zkušenost s těhotenstvím, porodem a mateřstvím mě vyděsila v jednom ohledu: čekala jsem leccos, ale míra toxické feminity, s níž jsem se setkala, mě překvapila. Vedla mě k přehodnocení toho, jak nahlížím feminismus, maskulinismus i svůj celoživotní boj se systémem světa. Stejně jako si stěžujeme na krizi maskulinity a nedostatek feministů v české společnosti, měli bychom si všímat i toxické feminity. Jedině tak se současný feminismus může posunout dál.
Co jsou příklady toxické feminity? Běžně se uvádí například využívání tzv. ženských zbraní nebo manipulace a zneužívání postavení na základě patriarchátem vytvořené identity „slabšího“ pohlaví. Svádět na kojení či menstruaci to, že se ženy někdy chovají hloupě, zmateně a nepředvídatelně („sorry, jsem vykojená“ nebo „hrabalo mi z krámů“). Vyhýbat se (z pohodlnosti) zvládnutelným fyzickým pracem, protože „muži jsou na to přece líp stavění“. Spustit pláč a naoko projevit zranitelnost jen proto, aby protějšek sklapnul. Kromě toho známe ženy ve vysokých pozicích, které ženským podřízeným nic nedarují ve stylu „já si to taky musela vydřít“.
Patriarchát versus muži
Častěji než kdy dřív si dnes klademe otázku, co vlastně definuje pravého muže. Už sama taková otázka, která klade mužství jako problém a předmět debaty, do které lze vstoupit různými – dokonce i protichůdnými – názory, vede mnohé k přesvědčení, že toto „mužství“ se ocitá v krizi. Mluví-li se dnes tedy o „krizi mužství“, vstupujeme tím do historické epochy, která upírá svůj pohled na mužský gender. A reakce nás mužů, na které je pohlíženo, se různí.
Toxická feminita bývá zmiňována většinou především jako reakce na patriarchát – jenže, ruku na srdce, může patriarchát opravdu za všechno? Jako by se v posledních letech pod vlivem hnutí #metoo vycházelo z toho, že ženy jsou nějaká homogenní skupina, která zaujímá výhradně roli oběti. Zároveň jsou ženy považovány za tak nějak morálnější a nevinnější. Pokud tomu věříte, chápu, já občas taky. Otázka je, proč si to potřebujeme myslet a do jaké míry je to skutečně pravda. Nezapomínejme, že i ženy jsou především lidi. Lidstvo není černobílé stádo ovcí, ale rozmanitá smečka.
O mužích se tvrdí, že si porovnávají pindíky. Ženy si porovnávají všechno ostatní. Kromě práce, majetku a zevnějšku především domácnost a plodnost, tedy výkonnost dělohy, váha dítěte, vyplandaná břicha, naklizené byty a napečené buchty. Někdy i velikost zásnubního prstenu. Sama jsem se přistihla, že mám tendence se v duchu povyšovat nad ženy, co neabsolvovaly přirozený porod, nechaly si píchnout epidurál, mají po porodu velmi žluté dítě. Ano, protože jsem kráva. Vyrostla jsem v systému založeném na výkonnosti, vykazování výsledků, přeměřování a poměřování. Takže když úplně náhodou v něčem můžu topovat, topuju. A vzápětí se stydím.
Naslouchání, empatie, vývar
To, že se ženy staletí nemohly realizovat, vedlo k tomu, že rodit a vychovávat děti je taková ženská vysoká škola života. Ženský svět je přes všechen feminismus stále světem rigidních sociálních norem. Není tedy neobvyklé, když se ženy s dětmi povyšují na ženy bezdětné, když se ženy, které rodily doma, povyšují nad ženy, které rodily v systému či císařským řezem („neodpracovala sis to“), ženy kojící na ženy nekojící. Vznikají tak zbytečná stigmata, pocity ponížení a vyloučení.
Smiřme se s tím, že to, jak feminismus vnímáme, vychází vždy i z našich individuálních ekonomických a intelektuálních možností. A že soudit někoho za to, že nespadá do mojí představy žitého feminismu, je toxické.
S tím souvisí mikroagrese v podobě nevyžádaných rad, ať už ze strany rodiny či okolí. Bývají to dobře míněná doporučení pronášená sebejistým tónem. Člověku se dokážou zažrat do hlavy a nadělat pořádnou paseku. Pár příkladů: V tom šátku se ti dítě udusí, nenos ho v tom pořád. Nezvykej ho na tu něhu, bude na tobě závislej. Rozmazlila sis ho. Měla bys kojit častěji/míň/víc/jinak. Brát si dítě do postele není dobrý. Když hned začneš pracovat a nedáš mu svoji plnou pozornost, utrpí tím. Zavinovačka je pro dítě dle výzkumů nebezpečná, může vést k syndromu náhlého úmrtí. A tak dále. Jako by toho stresu a úzkosti v době po porodu už nebylo dost.
Existuje samozřejmě i ženskost netoxická. Citovost, něha, hravost, spontánnost, křehkost, intuice, empatie... Týmový duch ženského kruhu mívá fascinující dynamiku. Měla jsem to štěstí, že jsem se s ní setkala, a také s velkou mírou podpory ze strany žen kolem mě. Jsem za ni vděčná. Mám jen potřebu artikulovat, jak toxické i my ženy umíme být. Pamatujte, nevyžádané rady nejsou koření života vašich příbuzných či kamarádek. Tím je podpora, naslouchání, empatie, vývar či nabídka hlídání.
Setkali jste se někdy s ženským chováním, které by se dalo označit za toxické?
Empatie vůči jinakosti
Nebetyčnými soudy a mikroagresí se to občas hemží i ve feministických kruzích: žena, která se rozhodne při mateřství nepracovat, je terčem posměchu. Přitom feminismus je i empatií vůči jinakosti. Feminismus přece může být i to, že se někdo rozhodne několik let nepracovat a soustředit se pouze na péči o dítě a domácnost. To, že někoho baví vařit a hrát si s dítětem, ještě neznamená, že není feminista/ka. Feminismus založený pouze na osobních rozhodnutích každého z nás jako by končil tam, kde začíná jinakost. Přitom tam by měl teprve začínat. Smiřme se s tím, že to, jak feminismus vnímáme, vychází vždy i z našich individuálních ekonomických a intelektuálních možností. A že soudit někoho za to, že nespadá do mojí představy žitého feminismu, je toxické.
Ano, muži s tichou podporou některých žen historicky do velké míry můžou za patriarchát. Ale můžou i za toxickou feminitu? Toť otázka stará jako lidstvo samo. Bylo dřív kuře, nebo vajíčko?
Dalším nešvarem je shaming mužů jakožto genderu a vinit za všechno šmahem patriarchát. Pokud jsou všechny ženy automaticky morálnější a nevinnější, pak viděno prismatem light feminismu jsou všichni muži násilná prasata a můžou za to, že svět je, jaký je, to znamená patriarchální. Ano, muži s tichou podporou některých žen historicky do velké míry můžou za patriarchát. Ale můžou i za toxickou feminitu? Toť otázka stará jako lidstvo samo. Bylo dřív kuře, nebo vajíčko? Někdy bývá toxická maskulinita pouze internalizovaná misogynie, jindy prostě jen obyčejná lidská neempatičnost, povyšování se a tak dále. Patriarchát nemůže za všechny naše blbý nálady.
My ženy, co si říkáme feministky, rády nadáváme na patriarchát a toxickou maskulinitu. Zkusme se ale v každodenním životě zamýšlet i nad toxickou feminitou a zpytovat svědomí. Výzvou budoucnosti bude zjistit a zakoušet, jak by mohla v praxi vypadat zdravá autentická feminita a zdravá autentická maskulinita. Obojí existuje. Pojďme to objevovat a žít.
Feministický slovník
Abychom mohli popisovat svět kolem sebe, je dobré mít spolehlivé nástroje v podobě sdíleného pojmového aparátu. O čem mluvíme, když mluvíme o toxické feminitě nebo maskulinitě? O internalizované misogynii? O pick-me girls?
