Až do totálního vyčerpání. Stěžovat si na mateřství se stále bojíme. Ztratit samy sebe je nejhorší
Říká se, že s narozením dítěte se narodí i matka. Ale jak se s tou novou identitou ztotožnit, a nepřijít o sebe samu? Mateřská role není tak přirozená, jak si většina společnosti myslí. A je v pořádku, když nám nějakou dobu trvá, než zjistíme, jakou mámou vlastně jsme. Je v pořádku i to, když se rozhodneme, že se matkou stát nechceme. Připomínáme článek Terezy Semotamové.
Tlačíme s kamarádkou kočárky ulicí. Vypráví mi, že její syn půjde ve 14 měsících do jeslí, aby ona mohla chodit na pár hodin denně do práce. Přiznává, že ji to naplňuje velkým štěstím. „Já se s tou identitou matky vlastně nikdy nedovedla moc ztotožnit,“ říká. Ta věta mi zní hlavou ještě několik dní. Spolu s oslovením „maminko“, které mi bylo nepříjemné v šestinedělí, či „mamino“, jak mi říkali někteří známí v době velkého břicha. Ztotožnila jsem se já se svou identitou matky?
Populární maminkovské instagramové profily ukazují jak maminky-chlubilky, tak „trochu jiné mámy“, které se různě vymezují. Chlubilky většinou hlavně fotí – buď kompletně růžové či kompletně modré pokojíčky, včetně postýlky zahlušené hnízdečky, polštářky a jinými serepetičkami. A u toho bývá napsáno „připravuji se na tu nejdůležitější roli v životě ženy“. Tahle věta se mi v hlavě promíchává s tím výrokem o identitě.
A co ta role vlastně obnáší? Strhat se do totálního vyčerpání? Dělat pro dítě vždy to nejlepší? Zapomenout na sebe? Znamená to, že dřív byl můj život krutě nezajímavý, a až s mateřstvím konečně nabyl smyslu, směru a důležitosti? Po porodu mi jedna známá napsala: „Jsem přesvědčena, že dítě nás dělá opravdovou ženou.“ Aha, tak konečně.
Mateřství je velké téma, ke kterému se každý z nás nějak vztahuje. Pro mě se vyznačuje obrovskou ambivalencí – představuje momenty obrovského štěstí a radosti, ale také únavu, strach, zoufalství, frustraci a lítost. Hodně témat spojených s mateřstvím je u nás stále tabu. Například mateřský vztek. Ten dost možná pociťuje leckdo a leckdo ho i ventiluje, a to řevem nebo i agresí. Proto je současná diskuse o pohlavcích tolik potřebná. Jen místo toho, abychom se bavili o tom, zda děti bít, či nebít, by bylo dobré řešit, jak si péči individuálně i systémově lépe nastavit, aby člověk neměl tendence vybíjet si frustrace na dítěti. Jenže současný „ministr rodiny“ má, zdá se, trochu jiné vize.
Zatím největším tabu, na které jsem narazila, jsou matky, které si na mateřství stěžují, nebo dokonce litují, že dítě měly. I jejich příběhům bychom ale měly věnovat pozornost. Myslím, že by se vyprávěly jinak, kdybychom nebyly tolik nuceny k tomu, abychom střihem změnily svou identitu na „maminu“ a užívaly si všechno, co se nám v mateřství děje.
Bezdětná a spokojená
Svůj příběh se rozhodla vyprávět i kanadská spisovatelka Sheila Heti. V roce 2018 vydala román Motherhood, v němž se sedmatřicetiletá vypravěčka zamýšlí nad tím, zda mít dítě. Ovšem její dumání nezůstává v rovině abstraktní. Heti popisuje vztah s partnerem Milesem, který už dítě má a další nechce. Hrdinka má pocit, že pokud s ní nechce mít dítě, je to znak toho, že ji dostatečně nemiluje.
Jenže pak si uvědomí, že to může být naopak. Vztah s ní mu připadá dostatečný, což začne chápat jako vyznání skutečné lásky: „Říkala jsem si, že to, že nechce, abych se stala matkou, ukazuje na mnohem hlubší respekt ke mně a k ženám, než jaký jsem sama kdy měla.“ V tu chvíli jí čtenář/ka rozumí. Ona opravdu dítě mít nemusí. Ambivalence, s jakou se na ploše celého románu o mateřství rozhoduje, je fascinující. Heti k tomu dodává: „Nechtít něco, co dává tolika jiným lidem smysl života, je zvláštním způsobem smutné. A je smutné nežít takový ten univerzální příběh – předpokládaný běh života.“
Poslouchat, jak matky litují toho, že měly děti, v nás může vyvolávat nejistotu a ohrožení. Připustit si, že dítě rodiče zaměstná natolik, že už nemá tolik času a prostoru řešit otázku vlastní identity, může být děsivé. Kým bych byla bez dítěte? Co bych dělala se vším tím časem a energií? Heti k tomu píše: „Osoba, která nedokáže pochopit, proč někdo nechce mít děti, si má místo svých citů k dětem představit, že se tato touha přesměruje někam jinam – do života, který je úplně stejně naplněn nadějí, smyslem, budoucností a péčí.“ Ona sama tuto touhu přesměruje do umění a svojí tvorby, výsledkem je mimo jiné tato kniha. Je to málo?
O svém přístupu k mateřství zajímavě napsala Kristýna Dobšínská pro časopis Sedmá generace. V článku Volím dobrovolnou bezdětnost píše o různých důvodech, které vedou k rozhodnutí nemít děti – nikoli pouze těch osobních, ale i těch společenských. Dobšínská svůj článek uzavírá slovy: „Stále mě fascinuje skutečnost, že dobrovolně bezdětní jsou všeobecně zpochybňováni a rodičovství je jim nuceno, ale na druhé straně nikdo nezpochybňuje ‚dětíchtivé‘ páry, zda jsou schopny se o budoucí děti postarat a zda nejsou jejich důvody sobecké. Nakonec jediné, co jako bezdětná chci, je respektování mé svobodné volby.“
Péče je těžká práce
Dlouho se schovávala za aspekt ekologičnosti, protože nechtěla přiznat, že děti prostě „nemusí“. Později vysvětlila, že představa mateřství na ni nikdy nepůsobila jako něco přirozeného. U tohoto výroku jsem se zarazila: proč by taky měla? Na současné podobě mateřství nic přirozeného nevidím: rovnoprávnost v oblasti péče je stále vzácností a systém matkám nevychází nijak zvlášť vstříc.
Představa, že mateřství je něco naprosto přirozeného, vychází z přesvědčení, že ženy od přírody rády pečují – jak často zaznívá ve veřejném prostoru. Nic takového ovšem není vědecky podloženo, jedná se o stereotyp, který vznikl tím, jakým způsobem jsou v naší kultuře konstruovány feminní a maskulinní identity a role pečovatele/ky obecně.
Je podle vás mateřství přirozený smysl života každé ženy?
Tématu péče jsem se celoživotně vyhýbala. Když děda onemocněl rakovinou a moje máma se o něj začala při práci starat, působila při tom zcela suverénně. Nevím, jak to tehdy prožívala. Asi to bylo těžké. Starat se o dítě a o seniora se samozřejmě v mnoha ohledech liší. Obojí je ale zápřah, ve kterém člověk může z různých důvodů ztratit sám sebe.
Psychiatrička Alexandra Sacks se ve svojí ordinaci potkávala se zmatenými matkami, jejichž poporodní realita hodně kolidovala s tím, co očekávaly, že se bude dít. Čekaly naplnění a absolutní štěstí, ale dostavila se především úzkost a nejistota. Svoje dítě milovaly nade vše, ale zároveň měly obrovskou touhu od něj občas utéct. A tak se Sacks ponořila do literatury. Ovšem v lékařských knihách nic nenašla, protože ty pojednávají o chorobách a transformace ženy v matku není diagnóza, ale přirozený vývoj. Nakonec v eseji z roku 1973 věnovaném kojení The tender gift: Breastfeeding antropoložky Dany Raphael, která zpopularizovala výraz „dula“, našla výraz „matrescence“. O této mateřské transformaci mluví ve svém TED talku.
Zatímco adolescence označuje proces, kdy se člověk stává dospělým, matrescence je proces, kdy se žena stává matkou. Obě proměny představují rychlé proměny těla i psychiky. A pojí se s jistou dávkou předstírání; adolescent/ka předstírá, že už je dospělá/ý, matka předstírá, že ví, co má s dítětem dělat. Ve skutečnosti obojí provází velká míra nejistoty, zmatku a někdy i úzkostí. Mediální obraz mateřství je navíc poměrně deformovaný; o tom se lze dočíst například ve studii Jak to mají mámy, která vznikla na Masarykově univerzitě.
Díky hormonu oxytocinu se dítě stává středem našeho vesmíru. Zároveň však hodně matek přepadá obava, že ztratí to, čím byly před porodem. A chtějí z domova vypadnout. Tento stav někdy mylně bývá diagnostikován jako poporodní deprese. Ale mít negativní emoce po porodu ještě automaticky neznamená mít deprese.
Stát se matkou tedy znamená znovu prožít něco jako pubertu – hormony se zblázní a vztah ke světu i sobě samé prochází transformací. Ostatně matkám i otcům se mění v důsledku rodičovství i mozek. (I muži se transformují; jejich přerodu se říká „patrescence“.) Protože matrescence je proces, nemusíme v mateřství excelovat od prvního momentu. Je normální to nezvládat, je normální nebýt šťastná ze všeho, co s péčí přichází. Proto se nemusím hned plně ztotožnit s identitou matky – teprve se transformuji. A s probíhající matrescencí se ztotožním ráda.
Článek vyšel na Heroine.cz poprvé 28. 2. 2022.
Aktuální číslo
- Kulturní války režisérky Barbary Herz
- Může být matka dobrý „vědec“?
- Jak vychovat odolné děti
- Rodičovská půl na půl
