Vytvořte dětem prostor pro pláč i výbuchy zlosti. Zklamání z přijímaček je potřeba ošetřit

„A jak se má Matyáš?“ ptala jsem se před pár dny kamarádky Renaty na jejího syna. „Těší se do té nové školy?“ „Já ani nevím,“ pokrčila rameny. „Nemluví o tom. Pořád je ve svém pokoji. Nejsem si ani jistá, jestli se těší na prázdniny.“ Pro Matyáše, stejně jako pro tisíce dalších deváťáků, skončilo dlouhé období vysilujícího stresu. 

Celý rok driloval přijímačkové testy Cermatu doma i v přípravných kurzech. Protože se chce stát veterinářem, dal si přihlášku na jedno pražské gymnázium a jako záložní variantu zvolil přírodovědné lyceum. Pak přišly samotné přijímací zkoušky, napjaté čekání na výsledek, a potom jedna špatná zpráva za druhou. „Nepřijat pro nedostatečnou kapacitu.“ „Odvolání? A kolikátý je pod čarou? Zkusit to můžete, ale šance je mizivá.“ Matyášovi se přijímačky docela povedly. Ukázalo se ale, že na lyceu byl ještě větší nával než na gymnáziu, protože mnoho vynikajících žáků, stejně jako on, podávalo druhou přihlášku „pro jistotu“ na méně atraktivní školy.

První emocionální smršť mají v této chvíli rodiny už za sebou. Některé děti mohly reagovat uzavřením se do sebe, jiné naopak výbuchem pláče nebo zlosti. Psychologové pro tyto situace doporučovali dát emocím prostor: „Dovolte dítěti tyto pocity prožít, nechte ho smutnit, nesnažte se ho hned za každou cenu rozveselit a nepřepínejte okamžitě do ,zařizovacího módu‘,“ doporučuje pro tyto situace psycholožka Jennifer Ann Aquino, která se zabývá poradenstvím v přijímacím řízení na americké univerzity. Právě tohle bylo pro některé rodiče možná nejtěžší. Přijmout vědomí, že v danou chvíli nemohou pro svoje děti udělat nic kromě toho, že přijmou jejich pocity. Ale právě ono „nic“ bylo velice důležité. „Nezapomeňte, že to není o vás. Citová reakce vašeho dítěte může být jiná než ta vaše, a úplně jiná, než byste čekali,“ upozorňuje Jennifer Ann Aquino.

Je namístě si také připomenout, že nepřijetí na střední školu v Česku roku 2023 není individuální selhání, je to v první řadě selhání celého po léta zanedbávaného systému. Šance na přijetí na střední školu se navíc v různých regionech propastně liší. Například poslední přijatý na chomutovské gymnázium měl letos z cermatovských testů 41 ze sta bodů. Zatímco na pražském Gymnáziu Karla Sladkovského (které nepatří k nejznámnějším a nejprestižnějším) měl poslední uchazeč „nad čarou“ 83 bodů. Studium tak zejména v Praze zůstalo nedostupné pro mnoho dětí, které pro něj mají veškeré předpoklady.

Vědomí, že se staly obětí systémového průšvihu, může z dětí sejmout určitou část negativních pocitů, ale na jejich situaci to v tuto chvíli nic nemění. Připočtěme k tomu fakt, že stresová zátěž přijímaček a nepřijetí na školu přichází v době, kdy se celá generace náctiletých potýká s nebývalou krizí duševního zdraví. Více než kdy v minulosti teenageři trpí depresemi, úzkostmi, poruchami příjmu potravy a sebepoškozováním. Nietzscheho „co mě nezabije, to mě posílí“ pro ně nemusí platit. První velký neúspěch může výrazně zhoršit již existující problémy.

Asi častější variantou je, že dítě již je v druhém kole někam přijato, ale škola, kam má od září nastoupit, ho moc neláká. Její obor je mimo sféru jeho zájmů, bude muset daleko dojíždět, možná dokonce bydlet na internátu. Možná že rodiče v druhém kole zvolili soukromou školu a dítě má nyní výčitky, že školné bude pro rodinu finanční zátěží.

A jak to bude dál? „Nezapomínejte, že úspěch každého studenta je z největší části dán jeho vlastním přístupem. Rozsáhlé studie prokazují, že píle, kreativita, motivace a schopnost využívat příležitosti hrají mnohem větší roli než absolvování nějaké konkrétní školy,“ upozorňuje Jennifer Ann Aquino.

V ideálním případě vaše dítě v průběhu prvního pololetí zjistí, že se mu ve škole líbí víc, než původně předpokládalo. Obor studia, který by si samo od sebe nevybralo, mu pomůže nahlédnout za hranice dosavadních zájmů, rozšířit si rozhled a objevit témata, s nimiž by se jinak nesetkalo.

Mějme také na paměti, že to, co náš syn nebo dcera nyní v patnácti letech studují, není žádná definitivní jednosměrka pro jejich budoucnost. Náš svět se mění rychleji než kdykoli dřív a velká část patnáctiletých se bude patrně věnovat oborům, které dnes ještě ani neexistují. To, co se nyní jeví jako nevítaná odbočka na cestě, může být jednou cennou součástí jeho profesního i životního příběhu.