Přechválená generace. Přestaňte děti chválit a začněte oceňovat

PsychologieVýchova
Monika Čuhelová
| 27. 6. 2022 | 20 komentářů | 85 864
Přechválená generace. Přestaňte děti chválit a začněte oceňovat
Zdroj: Shutterstock

Za pár dní děti přinesou vysvědčení. A my budeme hledat slova, jak ocenit jejich práci. Pochválit je za to, co se povedlo, se může zdát jednoduché. Ale můžeme tím napáchat škody na dětském sebevědomí. Jako psycholožka kolem sebe vidím mnoho dětí, které rodiče chválou oslabili až k neschopnosti selhávat. Jsou to děti, co se hroutí, když dostanou dvojku. Celá přechválená generace. Jak z toho ven?

Setkávám se ve své psychologické praxi s dětmi, co raději nebudou jezdit na skateboardu nebo hrát basket, protože „ono by mi to nemuselo jít“. S dospívajícími dívkami, které za mnou přicházejí v krizi a se sebezničujícími tendencemi, protože si myslí, že možná nejsou tak chytré, jak jim doposud všichni říkali.

Proč vlastně mluvit o tom, co se daří?

Nejprve se zastavme u základu – proč se zabývat tím, že někomu něco jde? Spousta dospělých si stále myslí, že děti, dospívající, a vůbec my všichni, nepotřebujeme, aby se nám říkalo, že něco děláme dobře. Jsou to rodiče, kteří pouze kritizují, protože věří tomu, že kritikou dítě posílí. Šéfové držící styl „čím víc kritiky, tím víc motivace“. Podle toho starého hesla, které praví, že „dobré se pochválí samo“.

To je naprostý nesmysl. Pozitivní zpětnou vazbu potřebujeme ke svému životu. Tedy přežijeme i bez ní, ale budeme se mít hůř, budeme mít problémy se sebeláskou, sebevědomím, složitě budeme hledat to, co nám jde a co děláme dobře.

Když mluvíme o tom, co děláme dobře, co umíme, co se nám daří, co nám jde, vytváříme tím pozitivní spojení v mozku. A zaměříme pozornost tím správným směrem. Vaše děti uslyší, co mají dělat. Nejen to, co dělat nemají. A doma bude radostněji. Platí to i pro všechny další skupiny, firmy, školy, oddíly.

Rizika chvály

Rodičů, co stále jenom kritizují, ubývá. Naopak – přibývá rodičů, kteří se rozhodli jít do druhého extrému a chválí děti úplně za vše. A bohužel to dělají formou nálepek. Takže děti a dospívající stále jen slyší, jak jsou chytří, šikulky, úžasní, geniální. Samozřejmě že rodiče mají dobrý záměr. Chtějí děti podpořit, dodat jim odvahu a kuráž, zařídit, aby měly dostatečné sebevědomí.

A to jsou ty paradoxy. Záměr je dobrý, ale nástroje špatné. A už to jede. Máme tu děti, které, byť jsou chváleny od hlavy k patě, mají velmi nestabilní sebevědomí. Z neúspěchů se hroutí, nechtějí jít do žádných výzev, nezvládají prohry a mají spoustu velkých či malých strachů.

Ono je to vlastně naprosto logické. Představte si, že vám stále někdo říká: „Ty jsi moje chytrá holčička.“ „Ty jsi matematický génius.“ „Jsi nejlepší sportovkyně.“ „Velmi nadaný malíř.“ Co se stane, když budete postaveni před náročný úkol? Nebudete se náhodou bát, že o nálepku přijdete? A že máma, táta, učitel či trenérka zjistí, že zase tak šikovní nejste? A není tudíž lepší, když se náročnému úkolu vyhnete? A vyberete si snazší, kde je riziko selhání nižší? A co to udělá s vaším „já“, když opravdu selžete a o nálepku přijdete? Kdo potom zbude? Co vás bude definovat?

Často za mnou chodí rodiče a říkají: „Vždyť já ho stále chválím. Já jí pořád říkám, jak je chytrá. Nechápu, že si nevěří. Jak to, že nemá žádné sebevědomí? Proč se bojí, když jí říkám „neboj, jsi šikovná“?

Rodiče si myslí, že mohou předat dětem trvalou sebedůvěru jako dar – tím, že budou chválit jejich myšlení a talent. Nefunguje to a ve skutečnosti je výsledek přesně opačný.

Velmi hezky s tímto tématem pracuje Carol Dweck, autorka konceptu růstového a fixního nastavení mysli. Ve své knize Nastavení mysli mimo jiné píše: „Rodiče si myslí, že mohou předat dětem trvalou sebedůvěru jako dar – tím, že budou chválit jejich myšlení a talent. Nefunguje to a ve skutečnosti je výsledek přesně opačný. Děti pak o sobě pochybují, jakmile se objeví něco náročného nebo něco nevyjde. Chtějí-li rodiče opravdu věnovat dětem nějaký dar, ať je naučí milovat výzvy, nechat se fascinovat chybami, mít radost ze snažení a neustále se učit. Potom se nemusejí stát otroky chvály. Naučí se, jak si celý život budovat a napravovat sebevědomí.“

Chvála má mnoho rizik a způsobuje výchovné paradoxy. Pro dítě je velmi těžké čelit definujícím hodnocením. Když vám rodič, který je pro vás stěžejním člověkem při tvorbě vaší identity, říká, že jste chytrá a šikovný, tak o to určitě nechcete přijít. A na chvále se můžeme stát i závislými. Jsme nešťastní, když nás někdo nepochválí. Čekáme na vnější motivaci. Prostřednictvím chvály od druhých měříme sami sebe a svůj úspěch a to nás oslabuje i v dospělosti. V dětství obzvlášť.

Dokážete dávat zdravou zpětnou vazbu?

Umění selhat

Příběhů, které se točí kolem přechválené generace a umění selhávat, mám ve své praxi mnoho. Znám děti, které nedovedou prohrát, a proto si vždy vybírají někoho slabšího. Vídám prvňáčky, kteří se válejí na zemi a křičí, že nechtějí dvojku. Setkala jsem se i s šestnáctiletými sebepoškozujícími se premiantkami. Pracovala jsem s desetiletým klukem, který byl poměrně silné postavy a vždy, když dostal známku horší než jedničku, tak se ve třídě rozplakal. Neměl žádné kamarády. Jeho vnímání sebe samého? „Já vím, že jsem hodně chytrý. Vím, že mám hodně kamarádů a všichni mě mají rádi. Jsem talentovaný sportovec.“ Přesně tohle o něm říkala jeho maminka. Pro přechválené dítě typické fasádní sebevědomí a velmi křehké jádro.

Moje poradna se v říjnu zaplní dívkami, které přešly ze základní na střední školu, a najednou už nejsou ty „chytré a šikovné“. V silnější konkurenci a náročnějších podmínkách začnou selhávat, ztratí své nálepky, které je doposud definovaly. Následně upadají do krize a jsou hluboce nešťastné.

Jak chválit správně?

Jak tedy chválit tak, abychom sebevědomí skutečně posílili? Můžeme hovořit o pozitivní zpětné vazbě. V literatuře, která se zabývá respektující výchovou, se rozlišuje chvála a ocenění. Chvála je nálepkování a hodnocení vlastností a osoby, tedy něco, co ovlivnit nemůžeme nebo jen hodně těžce. Ale ocenění je sdělení zaměřené na proces, činnosti. Tedy něco, co člověk může ovlivnit a má ve své moci.

Jaké poselství dětem chceme dávat a dáváme z pozice rodiče, učitele nebo trenérky?

Jak říká Carol Dwec, můžeme si vybrat:

„Máš jednou dané vlastnosti a já je hodnotím.“

„Jsi člověk, který se vyvíjí a já mám na tvém rozvoji zájem.“

Dávat zpětnou vazbu správně, tak aby dítě skutečně posilovala, je možné se naučit. Dítě díky tomu uvidí, že to má ve svých rukou. Buď se bude snažit, nebo na to bude kašlat. Ale bude to na něm.

Jednoduše se zaměřte na proces. Namísto nálepky a hodnocení dítěte ve formě „jsi taková a makový“ se zkoušejte dívat na činnosti. Co vaše dítě dobře dělá. O co se snažilo. V čem se zlepšilo. Jaké zvolilo techniky a strategie. Čím vám udělalo radost.

Jsou to věty typu: „Jo, vidím, že makáš.“ „Pěkné známky, věřím, že ses toho spoustu naučil.“ „Těší mě, že se ti daří, a vidím tu práci, kterou jsi odvedl.“ „Myslím, že sis vytvořila dobré návyky – pravidelně ses učila a používala jsi techniky pro zvládání stresu.“ „Mám radost, že se ti daří, a cením si toho, žes zabral.“

Formulujte tak, jak je vám to přirozené, jen se soustřeďte na proces, na činnosti, na to, co dítě dělá. To je přesně ta pozitivní zpětná vazba, ze které vaše dítě může růst. A díky ní bude mít potřebné sebevědomí. A když selže, tak se oklepe a zase zvedne. Protože naučit děti selhávat, a přitom neztrácet sebedůvěru – to je opravdový dar.

Když dětem práce jde i nejde, když se jim daří i nedaří:

  • Přestaňte hodnotit a nálepkovat – tj. vyvarujte se slov jsi šikulka, skvělý, geniální, chytrý, nadaná, takový a maková.
  • Naučte se používat věty, kterými mluvíte o procesu – tj. „povedlo se ti“, „vidím, že se snažíš“, „používáš nové strategie“, „dala sis s tím práci“, „soustředil ses“.
  • Zvyšte počet pozitivních sdělení – čím víc, tím líp.

Teď už zbývá jít přestat chválit vlastnosti a začít neomezeně oceňovat činnosti i ve své rodičovské a manažerské praxi. Určitě vám to zpočátku nepůjde snadno, než se naučíme nové věci a než začneme nové používat v komunikaci, tak to trvá. Nevadí. Jen si řekněte: „Ještě mi to nejde.“ Je to učení. A když budete trénovat, jednou to půjde.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Martina Benešová jede bomby
    Jaderná chemička Martina Benešová slaví obří úspěch – lék na rakovinu prostaty, na jehož vývoji se podílela, byl už schválen v USA. „Když chcete dělat vědu na vysoké úrovni, musíte být nejen šéf, ale i krysa v oficíně, entertainer, politik, ekonom a psycholog,“ říká vědkyně, která se letos vdávala v Las Vegas v šatech po Cate Blanchett a nejlíp se dokáže odreagovat při rychlé jízdě autem.
  • Děravé vědecké potrubí
    Čím dál postupujeme po vědecké dráze, tím méně žen potkáváme: říká se tomu „děravé potrubí“. Se sedmi českými vědkyněmi jsme se na ty díry podívali pěkně zblízka. Kudy nám odbornice z akademické sféry mizí? A stačí díry zalepit, nebo by bylo lepší celé potrubí rovnou přestavět?
  • Milujeme fotoromány
    Zavzpomínaly jsme na časy, kdy jsme v novém Bravíčku vždycky listovaly na stránky s fotorománem, a nechaly jsme se tímhle formátem inspirovat. Tentokrát ale nejde o žádnou lovestory, nýbrž o satirické obrazy z vysokoškolského života z pera Dua Docentky. Získá Lída postdoktorský grant, nebo se její naděje zadupe docent Kuneš a profesor Hrubeš?
  • Proč nosí Filip Titlbach perly
    Novinář Filip Titlbach letos vydal knihu rozhovorů s queer lidmi o tom, čemu musí čelit. V Heroine se ho v důvěrném rozhovoru na jeho vlastní zkušenosti ptá Jana Ciglerová: „Lidé nám často říkají – žijte si, jak chcete, ale ne nám na očích. Proč si myslíš, že se skoro neoutují sportovci? Protože spolu chodí do sprch a heterosexuální muži s tím mívají problém. Myslí si, že je gayové znásilní.“

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 20 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Jana | 28. 6. 2022 11:52

Sebevědomí lze získat pouze úspěchem v nějaké činnosti, to je známá věc. Kdyby psychologové desetiletí netvrdili, že je potřeba za každou maličkost chválit, nevyrostla by generace přechválených nesebevědomých dětí. Děti samy poznají, kdy si ocenění zaslouží a kdy ne a potom taky té pochvale buď věří nebo ne. A taky poznají, když provedou něco špatného a dobře vědí, že si zaslouží trest a ne, že se to přejde, aby náhodou neutrpěly újmu.

+7
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

Vagina Quest | 27. 6. 2022 13:00

Článek aktuální tak před 30 lety, nic nového. A teď jestli už autorka byla vůbec na světě.

-4
Reagovat