Samoživitelky za socialismu. Neviditelná chudoba ve světě, který rovnost jen předstíral
Socialistická propaganda hovořila o vymýcení chudoby. Ve skutečnosti i před rokem 1989 u nás existovaly skupiny obyvatel žijících v tísnivých materiálních podmínkách, o kterých se oficiálně mlčelo. Patřily k nim i matky samoživitelky. „Musela jsem za děti bojovat zuby nehty, abych pro ně vůbec dostala ovoce. Abych pro ně získala bydlení a topení. Abych pro ně měla kvalitní jídlo. Abychom nemuseli jíst jenom játra, abychom měli i normální maso,“ popsala Lenka Honnerová pro Paměť národa svůj každodenní život se třemi dětmi v 70. a 80. letech minulého století.
„Musíš počítat s každou korunou. Od rodičů jsem neměla žádnou finanční pomoc. Otec mi nanejvýš půjčil, ale nedal. Žili jsme opravdu velice skromně. Nestěžuju si, nicméně byl to dennodenní boj,“ vzpomíná Lenka Honnerová z Českých Budějovic na svůj život samoživitelky.
Svobodných matek u nás bylo před rokem 1989 poměrně málo. Mimo manželství se až do osmdesátých let rodilo jen 5–6 procent dětí. Zato začalo valem přibývat rozvedených žen s dětmi. Vyvinul se model takzvaného východoevropského demografického chování: ženili a vdávali se skoro všichni (95–97 % žen) a to ve velmi mladém věku – nevěstám bylo v průměru 21–22 let, ženichům 24–25 let. Lidé se brali po krátkých známostech, záhy měli děti a kvůli nedostatku bytů pak často žili u rodičů jednoho z nich. To vedlo k rychlému vzestupu rozvodovosti.
