Samoživitelky za socialismu. Neviditelná chudoba ve světě, který rovnost jen předstíral

„Musíš počítat s každou korunou. Od rodičů jsem neměla žádnou finanční pomoc. Otec mi nanejvýš půjčil, ale nedal. Žili jsme opravdu velice skromně. Nestěžuju si, nicméně byl to dennodenní boj,“ vzpomíná Lenka Honnerová z Českých Budějovic na svůj život samoživitelky. 

Svobodných matek u nás bylo před rokem 1989 poměrně málo. Mimo manželství se až do osmdesátých let rodilo jen 5–6 procent dětí. Zato začalo valem přibývat rozvedených žen s dětmi. Vyvinul se model takzvaného východoevropského demografického chování: ženili a vdávali se skoro všichni (95–97 % žen) a to ve velmi mladém věku – nevěstám bylo v průměru 21–22 let, ženichům 24–25 let. Lidé se brali po krátkých známostech, záhy měli děti a kvůli nedostatku bytů pak často žili u rodičů jednoho z nich. To vedlo k rychlému vzestupu rozvodovosti. 

Tomuto trendu měl čelit systém manželských poraden, který u nás začal vznikat v sedmdesátých letech. Psycholožka Kateřina Irmanovová byla jednou ze skupiny mladých odborníků kolem doktora Miroslava Plzáka, průkopníka manželského poradenství. „Ta práce ale tehdy odpovídala socialistickému přístupu k životu. Lidem v krizi se radilo: zatloukat, zatloukat, zatloukat. A proč se rozvádět, když manžel vydělává peníze, nebije vás a neopíjí se? Chyběla tam jakákoliv citlivost,“ popisuje tehdejší metody Kateřina Irmanovová. Ostatně dodnes mezi laiky existuje představa, že párové poradenství spočívá v „přemlouvání“, aby se nerozváděli. Navzdory snahám manželských poradců rozvodů přibývalo. Zatímco v roce 1970 u nás bylo 56 tisíc neúplných rodin v čele s rozvedenou matkou, v roce 1991 jich bylo už 118 tisíc. 

Svobodná, rozvedená, vdova

Spisovatelka Tereza Boučková v novele Indiánský běh popsala, jak vyrůstala coby jedna ze tří dětí matky samoživitelky. Její otec, spisovatel a disident Pavel Kohout, v knize přezdívaný Indián, rodinu opustil a o její další život se příliš nestaral. Příkrý rozdíl v životní úrovni otce a jeho bývalé rodiny byl vidět i ve spižírně v chalupě, kde se s nimi o prázdninách střídal: „Naše první kroky na venkově nevedly ani na zahradu, ani k řece, ale do špajzu, kde jsme strnuli v němém úžasu. Hlavní police byly napěchovány pamlsky, které bychom si nepředstavili ani ve snu. Princesky, vanilkové vafle namočené v čokoládě, burské oříšky ve vzduchotěsném balení, žvýkačky všech barev, džemy a kompůtky v těch nejkrásnějších skleničkách na světě a plechovky plné bonbónů, které už na etiketě vypadaly tak voňavě a chutně, že jsme jako na povel hlasitě polkli. To byly police Indiánovy. Na ty jsme nesměli sáhnout. Naše nabízely mouku, ocet, sůl.“ 

Mělo to ještě jeden důsledek, který poznamenal postavení žen na pracovním trhu na mnoho let dopředu: Zaměstnavatelé se zdráhali přijímat do práce nejen matky s malými dětmi, ale i mladé ženy, které ještě žádné děti neměly. 

Marie Vitušková vzpomíná, že když jako osmnáctiletá absolventka střední keramické školy přišla žádat o zaměstnání do keramických závodů, náborový pracovník jí sdělil, že ji může přijmout pouze na dělnickou pozici: „Svoje vzdělání prý můžu uplatňovat teprve poté, až si ‚splním mateřské povinnosti‘.“ 

Chceš vystoupit ze strany? A kdo bude živit tvoje děti? 

Ještě o něco hůř na tom v zaměstnání byly ty samoživitelky, které se dostaly do jakéhokoliv rozporu s komunistickým režimem. Pozdější disidentka a signatářka Charty 77 Otka Bednářová vstoupila po druhé světové válce do KSČ. Z iluzí o vládě lidu brzy vystřízlivěla, jenže to už byla rozvedenou matkou: „Nesčetněkrát jsem chtěla ze strany vystoupit, ale maminka mi říkala: Kdo bude živit tvoje děti? Nezapomeň, že jakmile vystoupíš, vyhodí tě z práce a nebudeš mít zaměstnání.“ Samoživitelky byly více závislé na tom, aby si udržely práci, a tím pádem taky snadněji vydíratelné. 

Kateřina Irmanovová si roku 1973 našla práci jako dětská psycholožka ve vinohradské nemocnici. Jenomže právě v té době její bývalý manžel emigroval. „Jednoho dne si mě zavolal přednosta oddělení a řekl, že za ním byla Státní bezpečnost, že mě má propustit,“ vzpomíná. „Nepropustil mě, prodlužoval mi smlouvu každý měsíc, ale připomínal mi, abych si uvědomila, že jsem sledovaná. Později získal potvrzení od nějakého profesora z moskevské univerzity, že moje spolupráce je nezbytně důležitá pro jejich výzkum. Díky tomu mi estébáci dali pokoj.“ 

V největší izolaci se ocitaly osamělé matky – disidentky, které žily mimo Prahu. Jednou z nich byla Hana Jüptnerová, která roku 1988 hledala v Podkrkonoší téměř jakoukoliv nekvalifikovanou práci, například jako uklízečka v nemocnici nebo v lese při sázení stromků. Scénář byl vždy stejný: „Výborně, přijďte zítra, sepíšeme to,“ řekli jí, když se přišla ucházet o zaměstnání. Ale na druhý den jí rozpačitě sdělili, že místo je už obsazené. Její situaci zhoršoval i fakt, že jako nezaměstnaná mohla být trestně stíhaná za příživnictví, protože nezaměstnanost oficiálně neexistovala. A protože přídavky na děti byly navázány na nemocenské pojištění z práce, nedostávala ani ty. 

Nechám vám tu děti, na topení nemám

Sehnat byt byl v socialistickém Československu mnoho let trvající maratón a nezřídka se stávalo, že rodina se stěhovala od rodičů jednoho z partnerů do vlastního bytu teprve se dvěma dětmi. Pokud se manželé rozvedli, nesplnitelná mise začínala pro jednoho z nich nanovo. Poměrně často museli proto rozvedení manželé dál bydlet ve stejné domácnosti. Podle výzkumu Lydie Junkové Sociální situace neúplné rodiny z roku 1975 právě v těchto rodinách děti trpěly nejvíce: vyskytovaly se u nich poruchy zažívání, zvracení, nechutenství, změny chování, projevovalo se na nich poštvávání proti druhému rodiči, trvalý stres a nejednotná výchova. 

Děti sice po rozvodu obvykle byly svěřeny do péče matky a převážně ona zůstávala v původním bytě, ale nebylo to tak vždy. Marie Vitušková vzpomíná, že se třemi dětmi pomáhala svému druhému manželovi Alexandru Vituškovi dostavět jeho rodinný domek: „Po rozvodu nás z domku vyhodil a zůstala jsem se třemi dětmi na ulici. Stát to naprosto nezajímalo,“ konstatuje. Svou situaci vyřešila investicí do družstevního bytu, na jehož stavbě také sama pracovala.

Lenka Honnerová zase se třemi dětmi bydlela v bytě, kde bylo naftové topení. Nafta ji v zimě přišla na pět set korun měsíčně, vydělávala ale jenom sedm set korun. Situaci by pomohlo vyřešit levnější plynové topení, ale získat ho nebylo snadné: „Aby člověk získal plynové topení, musel splňovat tři podmínky. Tři a více dětí, zdravotní problémy, členství v KSČ. Ale já jsem nebyla v KSČ. Tehdy jsem začala opravdu rebelovat,“ popisuje. Odhodlala se k extrémnímu kroku: „Odvedla jsem děti na národní výbor do kanceláře té paní, která o tom rozhodovala. Řekla jsem jí, že jí je tam nechám, protože oni tam mají teplo. A já je budu chodit krmit, protože na obojí nemám.“ Odešla domů se strachem, jak to dopadne. Úředníci jí však děti ještě ten den přivezli domů spolu s výpisem čtyřiceti bytů s plynovým topením, do kterých by se mohla přestěhovat. 

Propaganda té doby se tvářila, že zrovnoprávnění žen bylo dosaženo tím, že drtivá většina žen chodila do práce. Realita byla poněkud jiná. Zatímco komunisté oslavovali ženy jako údernice a nezdolné hrdinky budující společnost, většina žen pracovala prostě proto, že z jednoho platu nebylo možné uživit rodinu. Samoživitelky mezi nimi představovaly jednu z nejohroženějších skupin. Jenom se o tom raději nemluvilo. Chudoba přece v socialismu neexistovala.