Heroine do schránkyPředplatit časopis
Předplatné časopisu

Potřebujeme ty nejlepší lidi. O mýtu meritokracie a jeho škodlivosti

Šárka Homfray | 4. 12. 2020 | 45 komentářů | Iluze zásluhovosti | 5 093

Zdroj: Shutterstock

Nebyl by svět krásný, kdyby každý měl šanci uspět zcela jen podle svých schopností a snahy? Bez ohledu na to, odkud přichází a co má za sebou, stačí se jen snažit a cesta až na vrchol je volná. Nebo to tak snad dokonce už funguje?

Meritokracie, pojem, který už v padesátých letech minulého století satiricky použil britský sociolog Michael Young, bývá dnes chápána zcela jinak, než jak ji tehdy vnímal on. Koneckonců byl dost zklamaný tím, že se jeho pojem namísto kritiky elitářského vzdělávání uchytil jako označení utopické ideologie, kterou bychom měli žít.

Jenže představa, že v životě záleží jen na individuálních schopnostech a úsilí, je nejen mylná, ale často i škodlivá a diskriminační. Přesto je v podobě amerického snu v podstatě jedním ze základních kamenů severoamerické civilizace. Silně se toto přesvědčení usadilo i u nás po revoluci, živeno neoliberálním diskurzem. A udržuje se i dnes, ačkoli po třiceti letech už víme, kde a jak začal proces formování velké části našich současných elit, že se při něm na chvíli zhaslo a že rozhodně nešlo o dovednosti a schopnosti, jaké bychom si přáli.

Musí tedy jít o něco jiného než o jakousi dobovou náladu, co nás tak utvrzuje v přesvědčení, že svět je v zásadě fér a kdo se snaží, někam to dotáhne. Držíme se toho totiž dost pevně. Britské a americké průzkumy ukazují, že většina lidí se domnívá, že pro úspěch je rozhodující tvrdá práce, inteligence a dovednosti. Externím faktorům, jako je třeba náhoda, štěstí nebo zajištěný původ, pak přikládají mnohem menší váhu.

Nadílka

Psychologové a sociologové oblíbenost meritokratického smýšlení připisují několika faktorům. Lidé si chtějí myslet, že svět je spravedlivý, a oni jsou tam, kde jsou, jen díky sobě samým a své práci. Ten pocit je totiž velmi lichotivý – když se mi něco povede, je příjemnější si myslet, že je to díky tomu, jak pracovitý a talentovaný jsem, než že by se tak stalo i díky náhodě nebo štěstí, které někdo jiný neměl.

Ze zkoumání ale vyplývá i něco jiného. Víra ve vlastní dovednosti a talent dělá z člověka sobce. Nejen to, takový člověk má pak tendence posuzovat ty, kterým se nevede tak dobře, jako líné a neschopné. Když nevidíme šťastné okolnosti sami u sebe, těžko budeme ty méně šťastné vidět u jiných.

Školní děti a Matoušův efekt

V loňském roce se v USA odehrál skandál s přijímačkami na prestižní školy. Vyšlo v něm najevo, co všechno jsou ochotni bohatí rodiče podstoupit, aby zajistili svým dětem dobrá studijní místa. Kromě toho, že oficiálně platí vysoké školné, neoficiálně ještě musí podplácet, lhát a podvádět. Jistě, řeknete si, to by se u nás nemohlo stát, školství je financováno jinak a málokterá škola je tak prestižní, aby ty peníze a ostuda někomu stály za to.

Je to past

Rok stará kniha emeritního profesora katedry práva Yaleské univezity Daniela Markovitse detailně a názorně ukazuje, že meritokracie je koncept, který v důsledku ubližuje všem - ne jen těm, kteří na zásluhy nedosáhnou, ale i těm, kteří v závodě o úspěch vyhrávají. 

Nenechte se tím uchlácholit a zkuste se namísto toho podívat, jak v řadě rodin probíhá příprava dětí na přijímačky na víceletá gymnázia. Nebo co obsahují samotné příjímací testy, ať už na střední nebo vysoké školy. Odrážejí jejich výsledky skutečně talent a studijní dispozice dětí a mladých lidí? Nebo spíše – alespoň částečně – vypovídají o tom, kdo má rodiče, kteří zajistí dostatečnou přípravu, budou u ní asistovat a zaplatí doučování? A často hlavně už v prvním kroku rozhodnou, že se dítě na nějakou školu bude hlásit?

Když jsme u toho školství, co třeba všechny ty nové možnosti informačních technologií? Nemá být internet tím nejvíce demokratickým prostorem, kde si každý najde, co potřebuje? Ačkoli by se mohlo zdát, že informační technologie a celý obsah internetu jsou dostupné každému, není tomu tak. Při využití nabízených možností záleží na vstupních schopnostech a dovednostech, a u dětí zejména na tom, co umí rodiče. Bez usměrnění pak dochází k tomu, že ti, kteří mají lepší start, umí lépe využít nové technologie ke svému rozvoji a zdokonalení, zatímco ti, kteří na startovní čáře stáli spíše vzadu, o to více zaostávají. Tomuto efektu se v sociologii někdy přezdívá Matoušův efekt, podle úryvku z Matoušova evangelia z podobenství o hřivnách: „Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.“ No a v rámci distanční výuky probíhající velkou část letošního roku jsme fungování tohoto efektu mohli zakusit na vlastní kůži.

Per aspera ad astra

Když není vůči iluzi meritokracie odolná taková instituce, jako je veřejné školství, jak si pak myslet, že tomu odolá třeba korporát? Naopak, dřívější výzkum ukázal, že ve firmách, které specificky vzývaly meritokracii jako svůj personalistický přístup, docházelo mnohem častěji k diskriminaci. Umožňuje totiž myslet si, že se chovám spravedlivě a lidi posuzuju objektivně, aniž bych zkoumal, jestli to opravdu dělám.

Občas někdo upozorní na znevýhodnění, které určité skupině lidí ztěžuje životní cestu, a že by se s tím mělo něco dělat. Například přijmout nějaké opatření, které to znevýhodnění alespoň trochu vyrovná. Třeba kvóty. Reakce jsou v zásadě velmi podobné – schopné ženy kvóty uráží a hlavně, záleží přeci na schopnostech a ne na tom, co má kdo mezi nohama! Konečně, jak kdysi řekl Mirek Topolánek, pokud se žena rozhodne nemít děti, má v politice stejné šance jako muž.

Pocit, že za to, co máme, vděčíme do velké míry náhodě nebo štěstí, může být někdy osvobozující a vyvolat v nás nepoznanou míru vděčnosti. Mnohem spíše ale bude trochu trpký až urážlivý.

Jako společnost lpěním na své meritokratické iluzi o hodně přicházíme. Pokud ignorujeme nerovnosti a znevýhodnění, mrháme talenty. Vyrovnávací opatření pak nejsou nástrojem ke snížení konkurence, jak jim bývá zcela pomýleně vyčítáno. Nejde o to, aby někam byl dosazen někdo méně schopný jen proto, že je například žena nebo Rom. Jde naopak o zvýšení počtu těch talentů, které se mohou o konkrétní pozici ucházet, aniž by se vyčerpaly ještě před samým počátkem soutěže rodinnými povinnostmi nebo bojem s diskriminací.

Simone de Beauvoir ve své slavné knize Druhé pohlaví cituje Virginii Woolf, podle které slavné spisovatelky jako třeba Jane Austen nebo sestry Brontëovy musely vydat tolik energie na to, aby se vůbec dostaly k tvůrčímu psaní, že už jsou poněkud udýchané, když dosáhnou stádia, ve kterém velikáni jako Dostojevský teprve s psaním vlastně začínají. Nemají pak ani tolik sil, ani dost příležitostí nasbírat zkušenosti, jako mužští spisovatelé. Proto se ani tak krásná kniha jako je Na větrné hůrce nevyrovná například Bratrům Karamazovým. Necháme teď stranou, jak těžko se porovnávají klasická literární díla co do významu, velikosti a kvality, ale tento příklad je velmi ilustrativní. Překonáváním překážek, která znevýhodnění kladou, se vyčerpá velmi mnoho sil, které by daná osoba mohla vložit do samotné práce.

Nehrotit debatu

Některé okolnosti nás brzdí, jiné nás posouvají dopředu. Talent, inteligence, nadání, cílevědomost a schopnost soustředěné práce jsou koneckonců do značné míry ovlivněny genetickou výbavou a výchovou. To, co je nám dáno do vínku, příliš neovlivníme. A zároveň máme pramalou zásluhu na tom, do jaké rodiny a prostředí se narodíme a jak pevný máme sitzfleisch. Nejen to, náhoda a štěstí pak hrají často skutečně rozhodující roli, jak o tom vypovídají příběhy některých slavných osobností, aniž bychom chtěli snižovat jejich úsilí a talent.

Snažit se zamyslet nad tím, co nás skutečně přivedlo na naše místo, není jednoduché. Nikdo neslyší rád, že je privilegovaný, ani si pod tím třeba neumí nic dost dobře představit. Pocit, že za to, co máme, vděčíme do velké míry náhodě nebo štěstí, může být někdy osvobozující a vyvolat v nás nepoznanou míru vděčnosti. Mnohem spíše ale bude trochu trpký až urážlivý.

Přiznat vliv vnějším okolnostem znamená snížit váhu individuálního úsilí a schopností. Ale zkusme to. A pokud mluvíme o snaze, úsilí, výkonu, ptejme se také po cíli a kritériích. O co vlastně usilujeme? Kdo a jak to úsilí hodnotí? Kdo nám stanovil cíl a podle čeho určil, že zrovna tento cíl to má být? Potom se ptejme po nástrojích. Jak jsme dospěli k tomu, že máme dovednosti, které nám pomůžou cíle dosáhnout? Co stojí za našimi minulými úspěchy? Komu a čemu za ně trochu vděčíme?

A nakonec se zkusme pozeptat, co to vlastně znamená, když někdo jiný tyto nástroje nemá. Zda je skutečně o tolik méně schopný, pracovitý než my, jak si třeba myslíme. A jestli mu tím myšlením náhodou neubíráme na jeho důstojnosti.

 

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • FILOZOFKA ANNA HOGENOVÁ Hluboký rozhovor o signálech, které nechceme slyšet. O tom, že nejdůležitější životní momenty přicházejí nenápadně a potichu. O smrti nejbližších, ale i o kolektivní katastrofě, kterou teď jako lidstvo možná prožíváme. Kam nás mohou mezní situace zavést a co si díky nim můžeme uvědomit?
  • KULT MLÁDÍ KONEČNĚ STÁRNE Protože stárne i česká populace. Přesto stále není zvykem mít na obálce lifestylového časopisu ženu ve zralém věku nebo mluvit o problémech starších generací, o jejich životech, přáních nebo potřebách. Co seniorům opravdu chybí? A jak se jich dotýká současná pandemie? Reportáž Jany Patočkové doprovázejí výmluvné fotografie Jany Plavec.
  • POJĎME MLUVIT O KLITORISU O anatomii orgánu, který není žádným malým knoflíčkem nad poševním vchodem, ale ptákem rozpínajícím svá křídla po stranách vulvy. Lucie Jarkovská vysvětluje, na co všechno má vliv (znovu)objevení klitorisu a jak je důležité uvědomit si, že lidské tělo neznamená mužské tělo.
  • SUSTAINABLE MÓDNÍ PŘÍLOHA Jak vypadají textilní materiály budoucnosti? Technologie inspirované přírodou jsou na vzestupu. Představujeme módní značky, které chtějí to nejlepší pro své zákazníky i pro planetu. Udržitelnost je pro ně klíčová. A stejně tak je pro ně důležité, aby to na ně někdo neušil.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 45 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Jouda | 4. 12. 2020 12:03

Kazdy ma nejake nevyhody.
Ja mam silne bryle, kolega je maly vzrustem, no tak delame praci, kde neni potreba ani orli zrak ani fyzicka sila.
Nekdo jinej ma postavu atleta, ci nejaka jina ma postavu modelky.

Kazdy dostal nejake karty a s nema hraje. A jenom velice vyjimecne, napr. slepota nebo jine trezke telesne postizeni, je to na betla.

Kecy o "stesti a nahode" a "Kde ja mohla byt, kdybych si vzala Pistu Hufnagla!", jsou jenom kecy a vzdycky to byly kecy.
Kdo chce, hleda navody, kdo nechce, hleda duvody. To platilo vzdycky a platit bude.

Co je potreba je stale porad to samy, leta overena trojice:
- rovne prilezitosti, tedy zadny zvyhodnovani/znevyhodnovani z duvodu vlastnictvi frndy ci slechtickeho titulu, ci nedostupnosti draheho vzdelani
- socialni prostupnost - aby se mohl bez potizi vypracovat kdokoliv, zadny kastovani na oxfordsky prizvuk, bez nehoz ses nymand
- a pak uz jenom vlastni usili a prace

A ten posledni bod, v tom je ta trmacka. Lini a neschopni niemandi hledaj, jak se dostat k uspechu bezpracne a nacizi ukor, treba kvotama, arizaci, rozkulacovanim, nebo obdobnymi svinstvy.

+8
Reagovat
Zobrazit komentovanou zprávu

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

umfa | 4. 12. 2020 11:30

Přesně tak. Jenže feministky z "nové vlny" jsou vlastně jen obyčejní socani, kteří čekají, kdo jim co dá. A když jim nikdo nic nedá, píší ublížené články :D

-9
Reagovat
Zobrazit komentovanou zprávu
Naše tipy