Potřebujeme ty nejlepší lidi. O mýtu meritokracie a jeho škodlivosti
Nebyl by svět krásný, kdyby každý měl šanci uspět zcela jen podle svých schopností a snahy? Bez ohledu na to, odkud přichází a co má za sebou, stačí se jen snažit a cesta až na vrchol je volná. Nebo to tak snad dokonce už funguje?
Meritokracie, pojem, který už v padesátých letech minulého století satiricky použil britský sociolog Michael Young, bývá dnes chápána zcela jinak, než jak ji tehdy vnímal on. Koneckonců byl dost zklamaný tím, že se jeho pojem namísto kritiky elitářského vzdělávání uchytil jako označení utopické ideologie, kterou bychom měli žít.
Jenže představa, že v životě záleží jen na individuálních schopnostech a úsilí, je nejen mylná, ale často i škodlivá a diskriminační. Přesto je v podobě amerického snu v podstatě jedním ze základních kamenů severoamerické civilizace. Silně se toto přesvědčení usadilo i u nás po revoluci, živeno neoliberálním diskurzem. A udržuje se i dnes, ačkoli po třiceti letech už víme, kde a jak začal proces formování velké části našich současných elit, že se při něm na chvíli zhaslo a že rozhodně nešlo o dovednosti a schopnosti, jaké bychom si přáli.
Musí tedy jít o něco jiného než o jakousi dobovou náladu, co nás tak utvrzuje v přesvědčení, že svět je v zásadě fér a kdo se snaží, někam to dotáhne. Držíme se toho totiž dost pevně. Britské a americké průzkumy ukazují, že většina lidí se domnívá, že pro úspěch je rozhodující tvrdá práce, inteligence a dovednosti. Externím faktorům, jako je třeba náhoda, štěstí nebo zajištěný původ, pak přikládají mnohem menší váhu.
Psychologové a sociologové oblíbenost meritokratického smýšlení připisují několika faktorům. Lidé si chtějí myslet, že svět je spravedlivý, a oni jsou tam, kde jsou, jen díky sobě samým a své práci. Ten pocit je totiž velmi lichotivý – když se mi něco povede, je příjemnější si myslet, že je to díky tomu, jak pracovitý a talentovaný jsem, než že by se tak stalo i díky náhodě nebo štěstí, které někdo jiný neměl.
Ze zkoumání ale vyplývá i něco jiného. Víra ve vlastní dovednosti a talent dělá z člověka sobce. Nejen to, takový člověk má pak tendence posuzovat ty, kterým se nevede tak dobře, jako líné a neschopné. Když nevidíme šťastné okolnosti sami u sebe, těžko budeme ty méně šťastné vidět u jiných.
Školní děti a Matoušův efekt
V loňském roce se v USA odehrál skandál s přijímačkami na prestižní školy. Vyšlo v něm najevo, co všechno jsou ochotni bohatí rodiče podstoupit, aby zajistili svým dětem dobrá studijní místa. Kromě toho, že oficiálně platí vysoké školné, neoficiálně ještě musí podplácet, lhát a podvádět. Jistě, řeknete si, to by se u nás nemohlo stát, školství je financováno jinak a málokterá škola je tak prestižní, aby ty peníze a ostuda někomu stály za to.
Je to past
Rok stará kniha emeritního profesora katedry práva Yaleské univezity Daniela Markovitse detailně a názorně ukazuje, že meritokracie je koncept, který v důsledku ubližuje všem - ne jen těm, kteří na zásluhy nedosáhnou, ale i těm, kteří v závodě o úspěch vyhrávají.
Nenechte se tím uchlácholit a zkuste se namísto toho podívat, jak v řadě rodin probíhá příprava dětí na přijímačky na víceletá gymnázia. Nebo co obsahují samotné příjímací testy, ať už na střední nebo vysoké školy. Odrážejí jejich výsledky skutečně talent a studijní dispozice dětí a mladých lidí? Nebo spíše – alespoň částečně – vypovídají o tom, kdo má rodiče, kteří zajistí dostatečnou přípravu, budou u ní asistovat a zaplatí doučování? A často hlavně už v prvním kroku rozhodnou, že se dítě na nějakou školu bude hlásit?
Když jsme u toho školství, co třeba všechny ty nové možnosti informačních technologií? Nemá být internet tím nejvíce demokratickým prostorem, kde si každý najde, co potřebuje? Ačkoli by se mohlo zdát, že informační technologie a celý obsah internetu jsou dostupné každému, není tomu tak. Při využití nabízených možností záleží na vstupních schopnostech a dovednostech, a u dětí zejména na tom, co umí rodiče. Bez usměrnění pak dochází k tomu, že ti, kteří mají lepší start, umí lépe využít nové technologie ke svému rozvoji a zdokonalení, zatímco ti, kteří na startovní čáře stáli spíše vzadu, o to více zaostávají. Tomuto efektu se v sociologii někdy přezdívá Matoušův efekt, podle úryvku z Matoušova evangelia z podobenství o hřivnách: „Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.“ No a v rámci distanční výuky probíhající velkou část letošního roku jsme fungování tohoto efektu mohli zakusit na vlastní kůži.
Per aspera ad astra
Když není vůči iluzi meritokracie odolná taková instituce, jako je veřejné školství, jak si pak myslet, že tomu odolá třeba korporát? Naopak, dřívější výzkum ukázal, že ve firmách, které specificky vzývaly meritokracii jako svůj personalistický přístup, docházelo mnohem častěji k diskriminaci. Umožňuje totiž myslet si, že se chovám spravedlivě a lidi posuzuju objektivně, aniž bych zkoumal, jestli to opravdu dělám.
Občas někdo upozorní na znevýhodnění, které určité skupině lidí ztěžuje životní cestu, a že by se s tím mělo něco dělat. Například přijmout nějaké opatření, které to znevýhodnění alespoň trochu vyrovná. Třeba kvóty. Reakce jsou v zásadě velmi podobné – schopné ženy kvóty uráží a hlavně, záleží přeci na schopnostech a ne na tom, co má kdo mezi nohama! Konečně, jak kdysi řekl Mirek Topolánek, pokud se žena rozhodne nemít děti, má v politice stejné šance jako muž.
Pocit, že za to, co máme, vděčíme do velké míry náhodě nebo štěstí, může být někdy osvobozující a vyvolat v nás nepoznanou míru vděčnosti. Mnohem spíše ale bude trochu trpký až urážlivý.
Jako společnost lpěním na své meritokratické iluzi o hodně přicházíme. Pokud ignorujeme nerovnosti a znevýhodnění, mrháme talenty. Vyrovnávací opatření pak nejsou nástrojem ke snížení konkurence, jak jim bývá zcela pomýleně vyčítáno. Nejde o to, aby někam byl dosazen někdo méně schopný jen proto, že je například žena nebo Rom. Jde naopak o zvýšení počtu těch talentů, které se mohou o konkrétní pozici ucházet, aniž by se vyčerpaly ještě před samým počátkem soutěže rodinnými povinnostmi nebo bojem s diskriminací.
Simone de Beauvoir ve své slavné knize Druhé pohlaví cituje Virginii Woolf, podle které slavné spisovatelky jako třeba Jane Austen nebo sestry Brontëovy musely vydat tolik energie na to, aby se vůbec dostaly k tvůrčímu psaní, že už jsou poněkud udýchané, když dosáhnou stádia, ve kterém velikáni jako Dostojevský teprve s psaním vlastně začínají. Nemají pak ani tolik sil, ani dost příležitostí nasbírat zkušenosti, jako mužští spisovatelé. Proto se ani tak krásná kniha jako je Na větrné hůrce nevyrovná například Bratrům Karamazovým. Necháme teď stranou, jak těžko se porovnávají klasická literární díla co do významu, velikosti a kvality, ale tento příklad je velmi ilustrativní. Překonáváním překážek, která znevýhodnění kladou, se vyčerpá velmi mnoho sil, které by daná osoba mohla vložit do samotné práce.
Nehrotit debatu
Některé okolnosti nás brzdí, jiné nás posouvají dopředu. Talent, inteligence, nadání, cílevědomost a schopnost soustředěné práce jsou koneckonců do značné míry ovlivněny genetickou výbavou a výchovou. To, co je nám dáno do vínku, příliš neovlivníme. A zároveň máme pramalou zásluhu na tom, do jaké rodiny a prostředí se narodíme a jak pevný máme sitzfleisch. Nejen to, náhoda a štěstí pak hrají často skutečně rozhodující roli, jak o tom vypovídají příběhy některých slavných osobností, aniž bychom chtěli snižovat jejich úsilí a talent.
Snažit se zamyslet nad tím, co nás skutečně přivedlo na naše místo, není jednoduché. Nikdo neslyší rád, že je privilegovaný, ani si pod tím třeba neumí nic dost dobře představit. Pocit, že za to, co máme, vděčíme do velké míry náhodě nebo štěstí, může být někdy osvobozující a vyvolat v nás nepoznanou míru vděčnosti. Mnohem spíše ale bude trochu trpký až urážlivý.
Přiznat vliv vnějším okolnostem znamená snížit váhu individuálního úsilí a schopností. Ale zkusme to. A pokud mluvíme o snaze, úsilí, výkonu, ptejme se také po cíli a kritériích. O co vlastně usilujeme? Kdo a jak to úsilí hodnotí? Kdo nám stanovil cíl a podle čeho určil, že zrovna tento cíl to má být? Potom se ptejme po nástrojích. Jak jsme dospěli k tomu, že máme dovednosti, které nám pomůžou cíle dosáhnout? Co stojí za našimi minulými úspěchy? Komu a čemu za ně trochu vděčíme?
A nakonec se zkusme pozeptat, co to vlastně znamená, když někdo jiný tyto nástroje nemá. Zda je skutečně o tolik méně schopný, pracovitý než my, jak si třeba myslíme. A jestli mu tím myšlením náhodou neubíráme na jeho důstojnosti.
