Potřebujeme ty nejlepší lidi. O mýtu meritokracie a jeho škodlivosti
Nebyl by svět krásný, kdyby každý měl šanci uspět zcela jen podle svých schopností a snahy? Bez ohledu na to, odkud přichází a co má za sebou, stačí se jen snažit a cesta až na vrchol je volná. Nebo to tak snad dokonce už funguje?
Meritokracie, pojem, který už v padesátých letech minulého století satiricky použil britský sociolog Michael Young, bývá dnes chápána zcela jinak, než jak ji tehdy vnímal on. Koneckonců byl dost zklamaný tím, že se jeho pojem namísto kritiky elitářského vzdělávání uchytil jako označení utopické ideologie, kterou bychom měli žít.
Jenže představa, že v životě záleží jen na individuálních schopnostech a úsilí, je nejen mylná, ale často i škodlivá a diskriminační. Přesto je v podobě amerického snu v podstatě jedním ze základních kamenů severoamerické civilizace. Silně se toto přesvědčení usadilo i u nás po revoluci, živeno neoliberálním diskurzem. A udržuje se i dnes, ačkoli po třiceti letech už víme, kde a jak začal proces formování velké části našich současných elit, že se při něm na chvíli zhaslo a že rozhodně nešlo o dovednosti a schopnosti, jaké bychom si přáli.
Musí tedy jít o něco jiného než o jakousi dobovou náladu, co nás tak utvrzuje v přesvědčení, že svět je v zásadě fér a kdo se snaží, někam to dotáhne. Držíme se toho totiž dost pevně. Britské a americké průzkumy ukazují, že většina lidí se domnívá, že pro úspěch je rozhodující tvrdá práce, inteligence a dovednosti. Externím faktorům, jako je třeba náhoda, štěstí nebo zajištěný původ, pak přikládají mnohem menší váhu.
