Vykašlal se na dosavadní práci, aby šel učit. Jako skočit nahý do trsu kaktusů, říká po roce

Napadá vás někdy, že byste se vykašlali na práci, kterou děláte, a šli učit? Já říkám, směle do toho! Nechme stranou ideály – předávání pochodně lidství další generaci, zalévání výhonků, z nichž vyroste dubisko národa, a podobné nesmysly; tady jsou čtyři čistě sobecké důvody, proč může učitelská práce zlepšit právě váš život. Spoiler alert: prachy to nejsou.

Konec unylých dní. Čeká vás vzrušující prodloužená jízda na mentální centrifuze, budete ječet, ať už to proboha skončí, ale další den znovu skočíte do sedačky. Jakmile projdete školní vrátnicí, propadnete se králičí norou do vesmíru režírovaného Davidem Lynchem, který se odehrává zlomek okamžiku po velkém třesku. Vzduch jiskří emocemi, z logiky, jíž se řídí bytosti kolem vás, se vám vaří mozek, ale jeho úpění v šílenství okolního malströmu stejně neslyšíte. Sovy nejsou, čím se zdají být: plastový věšák na ručníky na stole ve vašem kabinetu bude ve skutečnosti model klitorisu, vícehlasé jódlování rakouského mužského sboru diskuse mutujících deváťáků. Vysoké se střetává s nízkým; v jednu chvíli vyhodnocujete podpůrné opatření, v příští minutě řešíte kliku pomazanou něčím záhadným. Musíte být stále ve střehu a na příjmu a to prospívá tvorbě nervových synapsí.

Kolik řečí umíš, tolikrát jsi skibidi. Získáte znalost dalšího světového jazyka – jazyka generace alfa. Víte, že po otázce „English or Spanish?“ máte ztuhnout, jinak jste gay. Proč? Těžko říct. Rozumíte větě „Můj crush je sigma, no cap!“, dáváte si pozor na „pick me girls“ a víte, že očekávat zvýšení platu je dost „delulu“. Sice si uvědomujete, že tato slova z vašich úst znějí hodně „dad joke“, ale někdy si nemůžete pomoct: pokud se vás osmák zeptá, jestli je váš nový účes „low taper fade“, a vy odpovíte, že je rozhodně „massive“, stanete se „valid“, možná i GOAT.

Jste celebrita. Pokud se ve společnosti zmíníte, že pracujete jako učitel, případně ještě skromně dodáte, že na prvním stupni, vypukne beatlemánie. Proneste pár vět o tom, jak jste v korporátu zadušení firemními benefity náhle pochopili klíčovou úlohu přítomnosti kvalitních lidí (tedy vás) ve školství, přidejte historku, jak jste rafinovaně vyřešili šikanu znevýhodněného žáka, a všechny ženy 40 plus jsou vaše. Ať se vrtnete kamkoli – do kina, do zoo, do Hornbachu –, vždycky se dřív nebo později ozve přeskakující hlásek „Pane učiteli!“ a jste to vy, kdo blahosklonně pokyne hlavou a pronese: „Ach, co ty tady?“ Někdy vás dokonce znervózní, když se k vám ve frontě na vlek dlouho nehlásí žádné cizí dítě.

Guru je někde tam. Vstupujete do chrámu vzdělávání vybaveni baterií znalostí, vlastním egem a jasnou vizí. Některé úkony vyžadujete, jiné úkony sankcio­nujete, využíváte svou autoritu kryti vědomím, že z vaší stand-up komedie nikdo neuteče před koncem, jinak mu dáte poznámku. Svou moc si užíváte do chvíle, kdy nazřete, že vše je jinak – vy sice držíte knipl, ale za lanko řízení tahají malí lidé kolem vás, a jste to vy, kdo nemůže utéct dřív, než zazvoní. Osvícení, za kterým byste jinak museli přes půl světa někam do ášramu, můžete klidně zažít tak jako já v hodině španělštiny. Můj duchovní vůdce, jenž na sebe vzal podobu žáka L. N., nejdřív dvě minuty trpělivě čekal, než ztiším třídu, aby mohl spustit prezentaci na téma býčí zápasy, poté na mě upřel svůj jasnozřivý zrak a zeptal se: „Pane učiteli, a nepřipadáte si jako debil, když vás nikdo neposlouchá?“ „Jistě, ó velký bódhisattvo,“ pronesl jsem, vystoupil ze samsáry – nekonečného cyklu zrození, smrti a znovuzrození – a šel si uvařit kafe.