Těžký školní rok je za námi. Úleva pro teenagery ale nepřichází. Co teď od nás potřebují ze všeho nejvíc?

Lockdown skončil už před mnoha týdny, ale návrat do starých kolejí nebyl hladký ani úlevný. Pro řadu dětí a dospívajících je návrat paradoxně těžší, než bychom čekali, a špatně jej snáší. I když se na něj těšili celý rok a půl, kdy probíhala převážně jen online výuka. Kromě vysvědčení z rukou učitelů potřebují děti dostat také jasnou zprávu od svých blízkých: chápeme, jak to máte těžké a jsme tu pro vás.

Lockdown prožívaly rodiny různě a různé byly i reakce dětí. Lépe se náročné období snášelo na vsi v domě se zahradou, domácími zvířaty a jistým zaměstnáním, hůře v paneláku či bytě, s rodiči bez práce. Lépe na tom byli sourozenci, hůře jedináčci. Většina ale nakonec řešila podobné problémy. „Uzavřením naší země děti postupně začaly trpět izolací od kamarádů,“ shrnuje psychoterapeut Jan Kulhánek, který se zaměřuje právě na terapii dětí a dospívajících.

Bez energie, bez motivace

Problémy teenagerů mohly začínat nenápadně a pro někoho jiného než pro extrémně vnímavé rodiče mohlo být těžké si jich vůbec všimnout. To mi potvrzuje i maminka patnáctileté kvartánky Lucie, když vzpomíná na to, jak její dcera, dosavadní premiantka třídy a studentka prestižního gymnázia, zvládala období lockdownu. „V březnu a dubnu měla krizi, začali jsme zvažovat, že oslovíme nějakého terapeuta,“ říká Lucčina maminka Michaela. „Do té doby to byla taková Hermione, vždycky vynikala, nikdy s ní nebyl žádný problém. Pak najednou neměla odevzdaných třeba pět textů, už jí docházela motivace se o něco snažit,“ vzpomíná Michaela. Podle ní ale nakonec její dcera svou osobní krizi překonala a nyní je šťastná zpět v normálním režimu.

Čtrnáctiletý osmák Honza žije na vesnici, kde těžkosti lockdownu nedolehly na děti tolik jako ve městě, i na něj ale silně dopadlo uzavření škol. „Nulová morálka, chodil pozdě spát a ráno vstával až na třetí zavolání, první hodiny ležel s mobilem v posteli a předstíral, že se učí,“ vzpomíná Honzova matka. „Do mobilu zíral i během online hodin, nesoustředil se, byl otrávený a nesnesitelný, hrůza!“ Po skončení lockdownu a návratu do školy se nicméně Honza rychle vrátil do starých kolejí. „Teď je docela v klidu, začaly mu sportovní kroužky, takže si čistí hlavu na hřišti. Jen prudí, že se musí zase učit,“ směje se Honzova maminka.

Informační dieta

Ztráta motivace k práci a studiu byla v lockdownu asi nejčastějším problémem dospívajících. Třeba dvanáctiletý Josef přibližně před rokem ztratil zájem dělat cokoliv do školy. Uzavřel se, nejraději seděl jen u počítače a hrál hry. „Říkal mi, že podle něj nic už nemá cenu, když už bude svět pořád takový špatný, zavřený a nemocný,“ vzpomíná na svého klienta psychoterapeut Jan Kulhánek. Podle něj k Josefovým pocitům beznaděje přispěl i strach o budoucnost jeho rodičů. Sami se velmi báli budoucnosti a ztratili naději na lepší časy. Podle psychoterapeuta nakonec pomohla „informační dieta“. „Pracovali jsme na zlepšení atmosféry v rodině, na tom, aby nejely zprávy od rána do večera, aby spolu zkusili trávit jako rodina více času,“ vysvětluje Kulhánek, jak se nakonec chlapci podařilo psychickým potížím uniknout.

Ostatně není divu, situace v řadě rodin během lockdownu připomínala spíše bojovou zónu. Podle Petry Wünschové, ředitelky Centra LOCIKA, které během lockdownu zřídilo speciální linku a chat pro děti zasažené násilím v rodině, násilí v rodinách eskalovalo, řada dětí své psychické problémy řešila sebepoškozováním, u dětí se více objevovaly sebevražedné myšlenky či dokonce pokusy o sebevraždu. Výjimkou podle ní nebyly ani výjezdy rychlé záchranné služby s následnou hospitalizací.

Děti během lockdownu přišly o svůj pravidelný rytmus spojený se školou, o kroužky a sporty a zejména o většinu přirozených kontaktů s vrstevníky. „Další nepříznivou změnou bylo omezení kontaktů s prarodiči, kteří v mnoha rodinách sehrávají velmi důležitou úlohu,“ připomíná psychoterapeut Kulhánek. Na děti také mnohem víc než dřív působila během lockdownu atmosféra v samotné rodině, v níž najednou trávily mnohem více času. „Pokud měli rodiče větší starosti ohledně práce, organizování home office, strach o své rodiče či o své vlastní zdraví, pak takové nálady, obavy i vztek děti přejímají a leckdy prožívají, aniž by tomu samy rozuměly,“ říká Kulhánek.

Proč nejsou šťastné?

Podle Národního ústavu duševního zdraví narostl počet psychických potíží v populaci během lockdownu o 30 %. A nyní, po zdánlivém návratu situace k normálu, psychické potíže u řady dětí a dospívajících přetrvávají a eskalují. Proč, když by podle všeho měli být lidé šťastní, že všechno bude zase jako dřív? 

„Obecně jsou ve hře dvě věci,“ vysvětluje psychoterapeut Jan Kulhánek. Podle něj mnoho dětí (i nás dospělých) nemá moc rádo změny, špatně je snáší, potřebují více času na adaptaci. Těžce se proto přizpůsobují další nové změně, i když to je zdánlivě změna k lepšímu. Problém podle něj mají i plašší, introvertnější děti. „Během dlouhodobého pobytu doma odvykly intenzivnímu světu tam venku, částečně ztratily nacvičenou jistotu a opět budou potřebovat nějaký čas,“ říká Kulhánek. Podle psychoterapeuta do hry ještě vstupuje u některých teenagerů rozvinutý návyk na počítačové hry či aktivity na sociálních sítích. „Během lockdownu a dlouhé zimy to pro ně byl jeden z mála zdrojů zábavy, úniku z nepříjemné reality či forma kontaktu s vrstevníky,“ říká psychoterapeut. Návrat do školy pro tyto děti znamená vynucenou změnu – opět neponocovat, ráno vstávat, během výuky nemít v druhém okně v počítači spuštěnou oblíbenou hru, cestovat hromadnou dopravou. 

Řada dětí má ale po lockdownu i mnohem závažnější potíže. „Pracuji v oboru přes 20 let a nepamatuji tak závažné případy, jaké aktuálně řešíme,“ potvrdila Petra Wünschová z Lociky v rozhovoru pro Heroine. „Dětské psychiatrie momentálně hlásí stop stav, nejsou schopné přijímat další klienty, mluví o závažnosti případů, co se týče jejich četnosti i hloubky obtíží. Jsme opravdu v bezprecedentní situaci, která je pro děti nebezpečná,“ varuje psychoterapeutka. 

Zástupci dětských psychiatrických oddělení českých nemocnic nyní pro značné pracovní vytížení nemají ani kapacitu svou situaci reflektovat. „Je to mimořádně vážná situace, v jaké se nyní nacházíme,“ říká primář dětské psychiatrie v pražských Bohnicích Michal Považan. Podle něj je situace tak vážná, že oddělení momentálně vůbec není schopné přijímat nové pacienty, pokud nejde o opravdu vážnou indikaci nebo přesuny mezi odděleními v rámci nemocnice.

Samotný lockdown u řady dětí rozvinul psychické potíže, které podle zkušenosti psychoterapeuta Kulhánka nejčastěji souvisely s neutěšenou domácí situací, například s partnerskou krizí rodičů, pocity osamělosti a nudy, s všudypřítomnou nejistotou a strachem z budoucnosti. „Pokud teenager trpí úzkostmi, depresemi, kontroluje dokola věci kolem sebe, je posedlý hubnutím nebo se přejídá, pak se mu do ‚normálního života‘ bude vracet těžko, bude potřebovat odbornou pomoc a velkou podporu, aby znovu nabyl ztracené sebevědomí,“ vysvětluje psychoterapeut Kulhánek.

Podle sociální pracovnice Linky bezpečí Lucie Zelenkové počet kontaktů na linku vzrostl letos od března do května oproti předchozím dvěma měsícům a většině měsíců roku 2020 o přibližně 2000 měsíčně. Děti na lince nejčastěji řeší své psychické obtíže, často bohužel i téma sebevraždy. „Od občasných myšlenek, jaké by to asi bylo, kdybych tu nebyl, jestli bych někomu chyběl a jestli by se mi ulevilo, až po konkrétní plán či již započatý sebevražedný pokus,“ dodává Zelenková. Velmi častým tématem dětských hovorů je podle ní i sebepoškozování a také poruchy příjmu potravy.

Varovné signály

I Zelenková zmiňuje podobné důvody dětských obtíží – potíže v sociálním kontaktu, odvyknutí běžnému režimu a velký tlak vyučujících, aby měli děti podle čeho hodnotit. „Místo aklimatizace děti píší řady písemek, testů, bez ohledu na to, kdo to jak zvládal sám doma.“ Problémem části zejména introvertnějších dětí je naopak to, že jim domácí režim vyhovoval, a tak měly stres z návratu do školy. Právě nároky škol jsou dle Wünschové neadekvátní, neberou v potaz, jak těžký rok mají děti za sebou. Řada dětí pak tyto zvýšené nároky bohužel řeší právě pokusy o sebevraždu nebo sebepoškozováním. 

Iva Dudová z dětské psychiatrie v Motole shrnuje varovné příznaky, na které by si rodiče u svých dospívajících měli dávat pozor. „Může to být výrazná změna v chování, ztráta zájmu o sociální kontakty, o dosud příjemně prožívané aktivity, odmítání společně tráveného času s rodinou či vrstevníky, odmítání školní docházky, často bez udání důvodu, objevení se tělesných příznaků (bolesti hlavy, břicha apod.) v souvislosti se školní docházkou, sebepoškozování, sebevražedné výroky a úvahy.“

Velkým úkolem rodičů je být svým dětem oporou. V první řadě snížit nároky na výkon - ve studiu i doma, potvrdit dětem jejich hodnotu a pomoci jim znovu vybudovat důvěru v tento svět. I když někdy sami tápeme.