Nikdo z dospělých by nechtěl žít to, co děláme dětem na běžné škole, říká oceněná učitelka

Vystudovala učitelství výtvarné výchovy a angličtiny, práce na druhém stupni ji ale nenaplňovala. Proto se Anna Babanová postupně přesunula na stupeň první. A nebyla to jednoduchá změna. „Šla jsem do neznáma. Brzy jsem onemocněla a ležela doma v horečkách. Můj muž nade mnou stál a říkal mi: ‚Tak si už prostě připusť, že některé věci dělat nebudeš. Najdeš si jinou práci a budeš zase spokojená.' Ale já jsem se rozhodla, že vydržím. Hrozně moc tu práci chci dělat a dává mi to smysl, i když dodnes často přicházejí dny, kdy mi to nejde, trávím nad přípravami velké množství času a stojí mě to pořád hodně úsilí,“ říká v rozhovoru Lucie Kocurové.

Anna Babanová učí podle vzdělávacího programu Začít spolu. To mimo jiné znamená, že část dne tráví její žáci samostatnou prací v takzvaných „centrech aktivit.“ To jsou pevně určená místa ve třídě, kde se děti věnují jednomu tématu pojatému skrze zaměřené na matematiku, čtení a psaní, umění a vědu a objevy. Děti pracují ve skupinkách samostatně a je na nich, v jakém pořadí během týdne centra projdou. „Děti pracují s písemným úkolem, vloženým do desek. V nich jsou také kartičky s rolemi, které si mezi sebou rozdělí – někdo hlídá čas, další ztišuje, jiný mluví za skupinu na konci při reflexi atd. Výstupem z centra může být třeba pracovní list, plakát nebo společné výtvarné dílo,“ vysvětluje Anna Babanová. „To, co v centrech budeme dělat, vychází ze společných úvah a je výsledkem společného plánování. Chci, aby se děti podílely i na přípravě center, připadá mi, že se tím posiluje jejich zodpovědnost za své vlastní učení.“

Další důležitou ingrediencí pro fungující třídu jsou kvalitní a pozitivní vztahy. Třída Anny Babanové přitom ani zdaleka není výběrová, naopak. „Je to běžná třída na běžné pražské základní škole. Máme děti s různým rodinným zázemím, z rodin s odlišnou mírou znalostí českého jazyka, včetně dětí ohrožených školním neúspěchem. Každé z nich má za sebou velmi různé životní zkušenosti,“ popisuje učitelka, která se snaží, aby u ní měli rodiče vždy otevřené dveře: „Uspořádali jsme dokonce jednou místo první vyučovací hodiny snídani pro rodiče. Servírovala se káva, čaj, byla bábovka a další dobroty. Snažím se, aby se vzájemně seznámili a byli schopní spolu sdílet, jak oni prožívají školu svých dětí. Co pozoruji, tak naši rodiče s dětmi hodně mluví o tom, že jejich škola byla úplně jiná. A jsou rádi, že jejich děti chodí do školy s radostí.“

Co se stalo, když za ní část dětí přišla s tím, že by se chtěly zkusit učit „jako v běžné třídě“? Jak se jí v pestrém kolektivu daří naplňovat potřeby všech dětí, tedy například i dětí nadaných? A co pro ni znamená „partnerský vztah s dětmi“? Přečtěte si rozhovor na webu Heroine.cz.