Peklo jménem přijímačky. Jak dostat dítě na víceleté gymnázium a nepřijít o rozum

Česká rodinaKomentářVzdělávání
Olina Stehlíková
| 19. 4. 2022 | 42 komentářů | 31 439
Peklo jménem přijímačky. Jak dostat dítě na víceleté gymnázium a nepřijít o rozum
Měsíce příprav na zkoušky jsou náročné pro děti i pro rodiče. Foto: Shutterstock

Přijímací zkoušky na gymnázia a lycea – to nejsou jen dva vypjaté dny, během nichž se píší ostré testy. Předchází jim jednak nesnadné strategické rozhodování – volba dvou možných škol, jíž zase předchází studium statistik přijetí a zkušeností rodičů nebo anonymních hodnocení stávajících studentů a absolventů, ale zejména dlouhé období příprav na ona dvě dopoledne. A právě na ně rodiny zpětně vzpomínají jako na jedno z nejtěžších během studia potomstva.

Říkám záměrně rodiny, protože namáhavé doučování se povětšinou netýká pouze uchazeče samotného. Obsah testů a způsob testování totiž neodpovídají tomu, nač jsou děti připraveny ze základních škol, což je příčinou vysoké zátěže rodičů, kteří chtějí své děti v touze dostat se na gymnázium podpořit. Mnozí z nich se s dětmi na zkoušky připravují dlouhé měsíce, platí přípravné kurzy a přijímačky nanečisto, případně angažují soukromého učitele. S tím, co víte, milé děti, ze základky, totiž u testů nevystačíte.

Z hory „neúspěšných“ dětských uchazečů přijímačky vytvářejí masu napřed vyčerpaných a přetížených a pak frustrovaných, depresivních, skutečně nešťastných mladých lidí, kteří na své základce nejsou spokojení, ale budou nuceni tam zůstat, s otřesenou sebejistotou.

Na všechna česká gymnázia se lze dostat pouze na základě úspěšného absolvování velmi specifických testů Cermat (Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání) z matematiky a češtiny – totiž takzvaných jednotných přijímacích zkoušek. Pokud se dítě hlásí na nestandardní typ gymnázia, například uměleckého, sportovního či jazykového typu, musí počítat taky s talentovými zkouškami nebo s dodatečnými testy, které si sestavuje sama škola jako doplňkovou informaci o uchazeči – pouze doplňkovou. Řídit se totiž musí tím, co pro daný rok sestavili školení pracovníci Cermatu.

Jak dnes vypadají přijímačky?

Na každý z obou povinných předmětů je stanovený čas (limit pro test z českého jazyka a literatury je 60 minut, na test z matematiky je vyhrazeno 70 minut), který je o něco prodloužen pro uchazeče s diagnostikovanou poruchou učení nebo jiným typem handicapu, omezení či speciálních vzdělávacích potřeb. Úlohy pro ně ale zůstávají stejné. K dispozici jsou dva termíny-pokusy, započítává se lepší výsledek, bez ohledu na to, na jaké škole byl test plněn. „Cermatí“ testy se – jen velmi mírně! – obsahově liší ve verzích pro tři gymnaziální typy: osmileté, šestileté a čtyřleté gymnázium. Je proto běžné, že děti učící se na přijímačky z 5. třídy (tj. žáci, kteří se hlásí na 8G) používají pro nácvik testy pro 6G a 4G. 

A konkrétně? Test z češtiny vypadá například takto: Počet úloh: 28, z toho 6 otevřených a 22 uzavřených. Počet bodů: 50. Časový limit: 60 minut. Typy úloh a jejich zastoupení v testu: ▪ 6 otevřených úloh (32 %) ▪ 14 úloh multiple-choice s výběrem ze 4 alternativ (28 %) ▪ 5 svazků dichotomických úloh (20 %) ▪ 2 přiřazovací úlohy (14 %) ▪ 1 uspořádací úloha (6 %).

Obava základek z odlivu žáků (a tedy financí) přitom znamená také to, že školy své žáky na přijímačky na osmiletá a šestiletá gymnázia cíleně nepřipravují, ba často odkládají určité učivo (typicky vedlejší věty a procenta plus zlomky v sedmých třídách a rovnice nebo Pythagorovu větu v pátých) na dobu po přijímačkách. Nechtějí o své žáky totiž přijít. Třídy o patnácti dětech na druhém stupni jsou pro základní školu nežádoucí.

Svým žákům se proto jejich učitelé věnují nad rámec osnov až v 9. třídě, kdy jim začne jít o to, aby se jejich studenti prokázali jako úspěšní uchazeči o studium na středních školách, což je sledovaný marker „kvality“ ZŠ, například také pro rodiče, kteří si vybírají instituci pro svého budoucího prvňáčka. Markerem se tento úspěch stává, a přídech závažnosti tedy získává až v případě deváťáků, nikoli dříve. A tak jedině deváťáci jsou k přijímačkám připravováni svou základní školou.

Risk, nebo „na jistotu“. V sázce je celá budoucnost

Neuspěje-li dítě u přijímaček na nejdelší typ studia, má ještě dvě příležitosti, musí ale počítat s tím, že šestiletých gymnázií existuje velmi malé množství, a také s tím, že u přijímaček na ta čtyřletá se hraje na „všechno, nebo nic“, přičemž v druhém případě dítě jednoduše nebude mít maturitu z gymnázia, respektive nebude ji mít vůbec, pokud se nehlásilo ještě na jiný maturitní obor.

Rodiče obvykle strategicky zvolí přihlášku na školu „vysněnou“, kde je velký nával a nízká pravděpodobnost přijetí, a jako druhou vyberou „snadný terč“, kde by trefa mohla vyjít snáze, protože se sem hlásí méně dětí – většinou proto, že tato škola „není tak dobrá“. To se poměrně obtížně zjišťuje a jako známka kvality zde slouží hodnocení studentů u maturit a jejich úspěšnost v přijetí na vysoké školy. Existují žebříčky „nejlepších“ gymnázií sestavené na základě výše zmíněných kritérií, navíc třeba ještě s přihlédnutím k úspěšnosti žáků v nejrůznějších olympiádách a soutěžích z jednotlivých předmětů, případně i na základě subjektivního anonymního hodnocení studentů. Podle nich se lze také řídit. Většina rodičů ale sleduje nával, tedy zájem uchazečů o studium, jakožto rozhodující ukazatel kvality školy, například vedle deklarované kvality výuky jazyků nebo cestovní dostupnosti. Poměr mezi počtem přijatých studentů a uchazečů je na nejprestižnějších gymnáziích třeba i 700 : 60, otvírají se totiž většinou dvě třídy pro maximálně 30 dětí.


Poptávka versus nabídka míst na čtyřletých gymnáziích.

Cermat

Na řadě jsou navíc v posledních letech extrémně silné ročníky 2006–9, jejichž minipříslušníci měli potíž už s „přijetím“ do mateřských škol a na vybrané základky. Vzpomínáte na frontu před školkou v době kritického zápisu? Na úplatky v podobě „sponzorských darů“ pro mateřinku, která bude v dosahu místa, kde bydlíte? Na černočerné vykupování „místa trvalého bydliště“ od známých v okolí základní školy, kam vaše dítě nemá „spádový nárok“, ale říká se o ní, že není katastrofální? Na skrývání dalšího těhotenství, které přijetí staršího dítěte do školky znemožní? U přijímaček na gymnázium se situace zopakuje, ale tentokrát nebudete moci výsledek ovlivnit, pakliže se nerozhodnete pro soukromou školu. Pak samozřejmě k výsledku zkoušek notně přispěje vaše solventnost.

Znamená více gymnázií „rozevírání nůžek“?

Spor o existenci víceletých gymnázií je dlouholetý a nelze se do něj zapojit bez znalosti obšírného kontextu, včetně historického a zejména politického. V souvislosti s podporou inkluze, rovnosti v přístupu ke vzdělávání a kvalitou vzdělávání na základkách se mluví o nutnosti nerozevírat nůžky mezi „lepšími“ a „horšími“ žáky základních škol a nepodporovat odliv „nadanějších“ dětí z nich na víceletá gymnázia. Tím se totiž dále snižuje úroveň a spolu s ní i společenské hodnocení základního školství. Jinak řečeno, ať si pěkně žáci odchodí devítiletku, kde budou díky tomu lépe rozvrstvení spolužáci, a pak se uvidí. 

Jenže o kvalitě vzdělávání na základkách není možné si dělat iluze, a rodičům a dětem se tudíž nelze divit, že si přejí nabídky existence víceletých gymnázií využít. Dítě se zařadí mezi vrstevníky s podobným zaměřením, může tudíž lépe „růst“, pohybuje se v motivačnějším prostředí, kde může výrazně lépe rozvíjet svůj případný talent, může si vytvořit pevnější vazby se spolužáky a učiteli, a především – má prokazatelně kvalitnější vzdělání, které mu následně usnadní maturitu a přijímací zkoušky na vysokou. A proto se přece na gymnázium hlásí.

Pro-cvi-čo-vat!

Je namístě znovu zdůraznit nákladnost celé akce: jak bylo řečeno, na zkoušky se je možné připravit nejlépe tím, že dítě dělá jeden test za druhým. Je potřeba si testové sešity obstarat s notným předstihem a ve velkém množství (v knihovnách v inkriminovaný hell-time nebudou), aby žák vůbec věděl, jak na tom je. To, že má adept studia na osmiletém gymnáziu už od první třídy samé jedničky, vůbec, ale skutečně vůbec nic neznamená, pouze několik malých bodíků navíc.

Z „cermatích“ testů může mít vaše dítě napoprvé třeba 15 %. Šok z vlastní nedostatečnosti se opakuje s každým dalším neúspěšně absolvovaným testem. Za nezdařený je u padesátibodového testu potřeba považovat i test splněný na 35 bodů. Nervozita se stupňuje, obavy ze selhání rovněž. A pochopitelně je tu také finální srovnávání s těmi, kteří u přijímaček „uspěli“, ač přece nejsou zdaleka tak nadaní či chytří, jen se víc a dříve drtili, a tudíž pochopili principy, na kterých tento typ testování stojí, osvojili si konstrukce a typy testových otázek, nacvičili si strategii, věděli, které otázky jsou nejvíce bodované, a na ty se zaměřili, dobře nakládali s časovou dotací na vyplnění záznamových archů, v nichž neudělali mechanickou chybu při zaškrtávání, a podobně.

Zdá se vám obtížnost a typ přijímacích zkoušek na gymnázia vyhovující?

A dokázali třeba také předvídat či odhadnout kýženou odpověď – leckdy totiž testy obsahují chyby v zadání nebo vícero správných řešení, na něž není vyhodnocovací robot či kontrolující zpracovatel záznamových archů připraven, nebo otázka vede k nejednoznačné odpovědi a je dobré vydedukovat, „co asi chtěli slyšet“. I proti zjevným nedostatkům zadání se rodiče uchazečů pravidelně odvolávají.

O tom, jak snadné je dospět i na základě správného postupu k aritmetické chybě v samotném závěru výpočtu, nebo o tom, jak smysluplné je chtít po dětech, aby se na přijímačky naučily vysokoškolskou jazykovědnou terminologii a literárněvědné pojmy, figury a tropy (které jsou často víceznačné nebo nejednoznačné, protože jazyk a literatura nejsou zdaleka takové přírodniny, jak bychom si zřejmě přáli), případně proč by nemělo být pro jazyková gymnázia možné, aby testovala s plnou bodovou vahou také jazykové dovednosti uchazečů, jako je tomu například v případě výtvarné výchovy u uměleckých gymnázií (typu výtvarná třída pražského Gymnázia Na Pražačce), je zbytečné mluvit. Stejně jako o tom, že obsah testů by se pro jednotlivé typy gymnázií (8G, 6G, 4G) měl přece podstatněji lišit. Smůla.

Otázky jsou konstruovány s nečekanou rigidností, některé testují tytéž dovednosti a žádné nejsou schopny zjišťovat jazykové nadání nebo matematickou kreativitu. To říkám nejen jako matka, která vyplnila s dvěma dětmi desítky, ba stovky testů, ale také jako bohemistka, která se po doktorátu rozhodla absolvovat školení pro tvůrce testových otázek přímo v Cermatu a má v tomto kromobyčejném oboru nevyužitou certifikaci.

Oddělujeme „zrno od plev“?

Princip, kterým se děti dostávají na střední školy gymnaziálního typu, považuju za neadekvátně náročný, neodrážející jejich dovednosti a studijní předpoklady, a zcela neodpovídající tomu, jak jsou děti do té doby vzdělávány na základních školách v České republice. Náročnost zkoušek je bezpochyby daná také tím, že otvory síta jsou mikroskopické, jelikož míst v gymnaziálních třídách je málo – spolu s gymnázii per se, obzvlášť s přihlédnutím k tomu, kolik dětí se narodilo během babyboomu po roce 2000 (u přijímacích zkoušek na maturitní obory bylo v roce 2020 zhruba 69 000 dětí, asi o 6000 víc než před třemi roky, současně za stejné období klesl počet nabízených míst o 6500).

Čtěte také: Hranice inkluze

Shutterstock

Další úhel pohledu nabízí spisovatelka a publicistka Barbora Šťastná. „Řada mých vrstevníků, rodiče dnešních teenagerů, před lety hovořila o tom, že nejsou snobové a netouží nutně po tom, aby jejich potomek šel studovat. „Klidně ať se vyučí truhlářem nebo kadeřnicí, hlavně když bude šťastný/á a spokojený/á,“ prohlašovali. V následujících letech jsem pak byla svědkem toho, že i rodiče těchhle „šťastných truhlářů“ a „spokojených kadeřnic“ svá původní prohlášení opouštěli a dělali psí kusy, aby se potomek dostal na gymnázium. Učiliště totiž vnímali jako místa, kde si dítě spíš než řemeslo osvojí špatné návyky, pasivitu a rezignaci.“ 

Hranice inkluze. Je důležitější budoucnost školství, nebo vzdělání mého dítěte?

Gymnázia tedy mohou být opravdu extrémně vybíravá – sama ale často nejsou spokojena s tím, jak si vybírají. Vybírá za ně totiž Cermat: uchazeči tak nejsou „tříděni“ na základě specifik konkrétního gymnázia a vhodnosti adepta pro studium na něm. Navíc, jak podotýká jedna má přítelkyně – odbornice na vzdělávání se třemi „odpřijímačkovanými“ dětmi – definujeme gymnázia jako školy poskytující všeobecné vzdělání, ale zároveň je přijímačky profilují jako „školy pro nejchytřejší“ – pak tedy platí, že jen nejchytřejší děti mají nárok na všeobecné vzdělání.

Poměry počtů uchazečů o studium na gymnáziích k počtu přijatých studentů jsou zoufalejší než v případě zkoušených maturantů u přijímaček na vybranou vysokou školu. Z hory „neúpěšných“ dětských zájemců to vytváří masu napřed vyčerpaných a přetížených a pak frustrovaných, depresivních, skutečně nešťastných dětí, které na své základce nejsou spokojeny, ale budou nuceny tam zůstat, s otřesenou sebejistotou. Je dobré připomenout, že touto psychickou zátěží procházejí v případě 8G žáčci ve věku 10–11 let. Těch, kterým testy připadají jednoduché nebo snesitelné, je skutečně málo, většinou bývá jako obtížnější vnímaná matematika.

Z rodičů to znovu dělá otroky jejich dětí: o tom, jaký dopad mají takto konstruované přijímačky (a takto nízká procenta přijetí na gymnázia) na rodiny samoživitelek, na takzvaně sociálně slabší rodiny nebo prostě jen na děti rodičů s menší ochotou či možností obětovat se pro dobro potomků s minimálně půlročním předstihem, by bylo možno psát dlouhé odstavce. Přijímačky potvrzují to, jak jsou karty rozdány: pečetí všechny stereotypy. Rozevírají se úplně jiné nůžky než ty, proti kterým se brojilo výše zmíněným odmítáním víceletých gymnázií jako takových.

Hlavní pocit? Zbytečný výdej

Je jistě nesnadné vracet se zpět do základkové třídy coby ten, co chtěl odejít, ale neuspěl u přijímaček. Je zbytečné žehrat, že jsme vybrali příliš náročnou školu jedna i dva, dítě se raději mělo hlásit jinam, a mohl být klid. Je velmi zneklidňující pozorovat úzkostné dítě v téměř panickém stavu měsíc, týden či den před zkouškami. Je frustrující strávit každičký večer od ledna do poloviny dubna nad dalším a dalším padesátibodovým testem o mnoha stranách a měřit čas.

Zásadní je ale to, co vlastně tyto testy o uchazečích zjistí, jakou informaci si z nich ředitelé gymnázií o svých potenciálních studentech odnesou. Jak dobře testy odhalí skutečný studijní potenciál nebo nadání konkrétního žáka? Jakou roli může mít jediná chyba v testu, když jsou přijímány děti se stejným bodovým výsledkem po desítkách? Má smysl se odvolávat, je-li dítě třeba dvacáté „pod čarou“? Jak se na vzdělání dětí s ohledem na přijímačky odrazila covidová distanční výuka, která mj. způsobila eliminaci druhého loňského termínu, a dětem tak – ještě ke všemu – zbyl jen jeden pokus?

Hodně štěstí? Hodně dřiny

Obě mé dcery nyní studují na těch „nejprestižnějších“ gymnáziích v Praze: jedna na státním, druhá na soukromém. Starší dcera je na osmiletém gymnáziu, mladší na šestiletém. Nebudu snad tedy považována za zhrzenou matku děcka, kterému to nevyšlo, a proto si vylévá srdíčko a konejší si zde neuspokojené ambice. Obě předtím chodily na stejnou základní školu v Praze, s rozšířenou výukou jazyků, která má tradičně dobrou pověst. „Tradičně dobrou“ je důležité zmínit – takovou tradičně dobrou pověst mají totiž i některá gymnázia, která zásadně neposkytují údaje o počtu uchazečů nebo o výsledcích testů svých studentů, a je dobře možné, že těží ze své dobré pověsti i v době, kdy už se nezakládá na skutečnosti.

Mám extrémně „chytré a šikovné“ dcery? Nebo jsme měly jednoduše štěstí? Nikoli: za úspěchem tehdy stála mnohaměsíční dřina.

Energii, čas a nervy vložené do přijímaček obou svých dětí, které vychovávám sama – a to jejich i mé – však považuju za zcela zbytečné a ztrátové investice. Přípravu na ně vnímám, i zpětně, jako nenáviděnou a výrazně stresující činnost, ke které jsme byly nuceny okolnostmi, tlakem, jemuž jsme se musely proti svému přesvědčení přizpůsobit. Starší dcera byla přijata rovnou na obě školy, mladší po jednom odvolání rovněž na obě, žádnou školu jsme přitom nevybíraly tak, „aby se tam pravděpodobně dostala“, ve všech čtyřech případech jsme volily pouze školy vysněné, s omračujícím převisem poptávky. Studium na obou gymnáziích obě dcery zatím považují za jednoduché, ve srovnání s přijímacími zkouškami. Obě mají i nadále samé jedničky. Mám extrémně „chytré a šikovné“ dcery? Nebo jsme měly jednoduše štěstí? Nikoli: za úspěchem tehdy stála mnohaměsíční dřina.

Gymnázií v České republice musí být více a základní školy musejí nabízet kvalitnější výuku svým žákům, pokud chtějí, aby na nich zůstávali. Povolený počet přihlášek na gymnázia by měl být rozšířen – stejně jako to nyní je a dříve nebylo u zkoušek na vysoké školy. Protože za těchto okolností je přát „hodně štěstí“ svým dětem u jatečních přijímaček absurdní.


Pro další informace můžete navštívit stránky Cermatu, Národního pedagogického institutu a Národního úřadu pro vzdělávání. Zajímat by vás mohlo hodnocení gymnázií a archiv výsledků přijímacích zkoušek

 

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Martina Benešová jede bomby
    Jaderná chemička Martina Benešová slaví obří úspěch – lék na rakovinu prostaty, na jehož vývoji se podílela, byl už schválen v USA. „Když chcete dělat vědu na vysoké úrovni, musíte být nejen šéf, ale i krysa v oficíně, entertainer, politik, ekonom a psycholog,“ říká vědkyně, která se letos vdávala v Las Vegas v šatech po Cate Blanchett a nejlíp se dokáže odreagovat při rychlé jízdě autem.
  • Děravé vědecké potrubí
    Čím dál postupujeme po vědecké dráze, tím méně žen potkáváme: říká se tomu „děravé potrubí“. Se sedmi českými vědkyněmi jsme se na ty díry podívali pěkně zblízka. Kudy nám odbornice z akademické sféry mizí? A stačí díry zalepit, nebo by bylo lepší celé potrubí rovnou přestavět?
  • Milujeme fotoromány
    Zavzpomínaly jsme na časy, kdy jsme v novém Bravíčku vždycky listovaly na stránky s fotorománem, a nechaly jsme se tímhle formátem inspirovat. Tentokrát ale nejde o žádnou lovestory, nýbrž o satirické obrazy z vysokoškolského života z pera Dua Docentky. Získá Lída postdoktorský grant, nebo se její naděje zadupe docent Kuneš a profesor Hrubeš?
  • Proč nosí Filip Titlbach perly
    Novinář Filip Titlbach letos vydal knihu rozhovorů s queer lidmi o tom, čemu musí čelit. V Heroine se ho v důvěrném rozhovoru na jeho vlastní zkušenosti ptá Jana Ciglerová: „Lidé nám často říkají – žijte si, jak chcete, ale ne nám na očích. Proč si myslíš, že se skoro neoutují sportovci? Protože spolu chodí do sprch a heterosexuální muži s tím mívají problém. Myslí si, že je gayové znásilní.“

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 42 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Petr.b | 19. 4. 2022 12:03

Tohle poslouchám v práci často. Kolegyně si stěžují na náročné školy, nikdy však neopomenou zmínit, že "jejich dcera/syn má sice samé jedničky, ale nároky jsou nepřiměřené a stojí to všechny moc úsilí". Nevím, připadá mi podivné, když se doma rodiče "učí" s téměř středoškolákem. Rodiče by měli děti učit jiné věci - ty které se ve škole nedozvědí.
Jinak mám dojem, že všichni považují za naprosto samozřejmé, že jejich děti půjdou na "prestižní gymnázium". Ale existují i jiné školy než gymnázia a je jich plno. Nemluvě o učebních oborech.
A tak zatímco se všichni snaží, aby jejich děti studovaly prestižní gymnázia, je stále méně a méně lékařů, učitelů, řemeslníků... Čím se tedy tito, dříve špičkoví studenti, živí?

+19
Reagovat