Peklo jménem přijímačky. Jak dostat dítě na víceleté gymnázium a nepřijít o rozum

Říkám záměrně rodiny, protože namáhavé doučování se povětšinou netýká pouze uchazeče samotného. Obsah testů a způsob testování totiž neodpovídají tomu, nač jsou děti připraveny ze základních škol, což je příčinou vysoké zátěže rodičů, kteří chtějí své děti v touze dostat se na gymnázium podpořit. Mnozí z nich se s dětmi na zkoušky připravují dlouhé měsíce, platí přípravné kurzy a přijímačky nanečisto, případně angažují soukromého učitele. S tím, co víte, milé děti, ze základky, totiž u testů nevystačíte.

Na všechna česká gymnázia se lze dostat pouze na základě úspěšného absolvování velmi specifických testů Cermat (Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání) z matematiky a češtiny – totiž takzvaných jednotných přijímacích zkoušek. Pokud se dítě hlásí na nestandardní typ gymnázia, například uměleckého, sportovního či jazykového typu, musí počítat taky s talentovými zkouškami nebo s dodatečnými testy, které si sestavuje sama škola jako doplňkovou informaci o uchazeči – pouze doplňkovou. Řídit se totiž musí tím, co pro daný rok sestavili školení pracovníci Cermatu.

Obava základek z odlivu žáků (a tedy financí) přitom znamená také to, že školy své žáky na přijímačky na osmiletá a šestiletá gymnázia cíleně nepřipravují, ba často odkládají určité učivo (typicky vedlejší věty a procenta plus zlomky v sedmých třídách a rovnice nebo Pythagorovu větu v pátých) na dobu po přijímačkách. Nechtějí o své žáky totiž přijít. Třídy o patnácti dětech na druhém stupni jsou pro základní školu nežádoucí.

Svým žákům se proto jejich učitelé věnují nad rámec osnov až v 9. třídě, kdy jim začne jít o to, aby se jejich studenti prokázali jako úspěšní uchazeči o studium na středních školách, což je sledovaný marker „kvality“ ZŠ, například také pro rodiče, kteří si vybírají instituci pro svého budoucího prvňáčka. Markerem se tento úspěch stává, a přídech závažnosti tedy získává až v případě deváťáků, nikoli dříve. A tak jedině deváťáci jsou k přijímačkám připravováni svou základní školou.

Risk, nebo „na jistotu“. V sázce je celá budoucnost

Neuspěje-li dítě u přijímaček na nejdelší typ studia, má ještě dvě příležitosti, musí ale počítat s tím, že šestiletých gymnázií existuje velmi malé množství, a také s tím, že u přijímaček na ta čtyřletá se hraje na „všechno, nebo nic“, přičemž v druhém případě dítě jednoduše nebude mít maturitu z gymnázia, respektive nebude ji mít vůbec, pokud se nehlásilo ještě na jiný maturitní obor.

Rodiče obvykle strategicky zvolí přihlášku na školu „vysněnou“, kde je velký nával a nízká pravděpodobnost přijetí, a jako druhou vyberou „snadný terč“, kde by trefa mohla vyjít snáze, protože se sem hlásí méně dětí – většinou proto, že tato škola „není tak dobrá“. To se poměrně obtížně zjišťuje a jako známka kvality zde slouží hodnocení studentů u maturit a jejich úspěšnost v přijetí na vysoké školy. Existují žebříčky „nejlepších“ gymnázií sestavené na základě výše zmíněných kritérií, navíc třeba ještě s přihlédnutím k úspěšnosti žáků v nejrůznějších olympiádách a soutěžích z jednotlivých předmětů, případně i na základě subjektivního anonymního hodnocení studentů. Podle nich se lze také řídit. Většina rodičů ale sleduje nával, tedy zájem uchazečů o studium, jakožto rozhodující ukazatel kvality školy, například vedle deklarované kvality výuky jazyků nebo cestovní dostupnosti. Poměr mezi počtem přijatých studentů a uchazečů je na nejprestižnějších gymnáziích třeba i 700 : 60, otvírají se totiž většinou dvě třídy pro maximálně 30 dětí.

Poptávka versus nabídka míst na čtyřletých gymnáziích.

Na řadě jsou navíc v posledních letech extrémně silné ročníky 2006–9, jejichž minipříslušníci měli potíž už s „přijetím“ do mateřských škol a na vybrané základky. Vzpomínáte na frontu před školkou v době kritického zápisu? Na úplatky v podobě „sponzorských darů“ pro mateřinku, která bude v dosahu místa, kde bydlíte? Na černočerné vykupování „místa trvalého bydliště“ od známých v okolí základní školy, kam vaše dítě nemá „spádový nárok“, ale říká se o ní, že není katastrofální? Na skrývání dalšího těhotenství, které přijetí staršího dítěte do školky znemožní? U přijímaček na gymnázium se situace zopakuje, ale tentokrát nebudete moci výsledek ovlivnit, pakliže se nerozhodnete pro soukromou školu. Pak samozřejmě k výsledku zkoušek notně přispěje vaše solventnost.

Pro-cvi-čo-vat!

Je namístě znovu zdůraznit nákladnost celé akce: jak bylo řečeno, na zkoušky se je možné připravit nejlépe tím, že dítě dělá jeden test za druhým. Je potřeba si testové sešity obstarat s notným předstihem a ve velkém množství (v knihovnách v inkriminovaný hell-time nebudou), aby žák vůbec věděl, jak na tom je. To, že má adept studia na osmiletém gymnáziu už od první třídy samé jedničky, vůbec, ale skutečně vůbec nic neznamená, pouze několik malých bodíků navíc.

Z „cermatích“ testů může mít vaše dítě napoprvé třeba 15 %. Šok z vlastní nedostatečnosti se opakuje s každým dalším neúspěšně absolvovaným testem. Za nezdařený je u padesátibodového testu potřeba považovat i test splněný na 35 bodů. Nervozita se stupňuje, obavy ze selhání rovněž. A pochopitelně je tu také finální srovnávání s těmi, kteří u přijímaček „uspěli“, ač přece nejsou zdaleka tak nadaní či chytří, jen se víc a dříve drtili, a tudíž pochopili principy, na kterých tento typ testování stojí, osvojili si konstrukce a typy testových otázek, nacvičili si strategii, věděli, které otázky jsou nejvíce bodované, a na ty se zaměřili, dobře nakládali s časovou dotací na vyplnění záznamových archů, v nichž neudělali mechanickou chybu při zaškrtávání, a podobně.

A dokázali třeba také předvídat či odhadnout kýženou odpověď – leckdy totiž testy obsahují chyby v zadání nebo vícero správných řešení, na něž není vyhodnocovací robot či kontrolující zpracovatel záznamových archů připraven, nebo otázka vede k nejednoznačné odpovědi a je dobré vydedukovat, „co asi chtěli slyšet“. I proti zjevným nedostatkům zadání se rodiče uchazečů pravidelně odvolávají.

O tom, jak snadné je dospět i na základě správného postupu k aritmetické chybě v samotném závěru výpočtu, nebo o tom, jak smysluplné je chtít po dětech, aby se na přijímačky naučily vysokoškolskou jazykovědnou terminologii a literárněvědné pojmy, figury a tropy (které jsou často víceznačné nebo nejednoznačné, protože jazyk a literatura nejsou zdaleka takové přírodniny, jak bychom si zřejmě přáli), případně proč by nemělo být pro jazyková gymnázia možné, aby testovala s plnou bodovou vahou také jazykové dovednosti uchazečů, jako je tomu například v případě výtvarné výchovy u uměleckých gymnázií (typu výtvarná třída pražského Gymnázia Na Pražačce), je zbytečné mluvit. Stejně jako o tom, že obsah testů by se pro jednotlivé typy gymnázií (8G, 6G, 4G) měl přece podstatněji lišit. Smůla.

Otázky jsou konstruovány s nečekanou rigidností, některé testují tytéž dovednosti a žádné nejsou schopny zjišťovat jazykové nadání nebo matematickou kreativitu. To říkám nejen jako matka, která vyplnila s dvěma dětmi desítky, ba stovky testů, ale také jako bohemistka, která se po doktorátu rozhodla absolvovat školení pro tvůrce testových otázek přímo v Cermatu a má v tomto kromobyčejném oboru nevyužitou certifikaci.

Oddělujeme „zrno od plev“?

Princip, kterým se děti dostávají na střední školy gymnaziálního typu, považuju za neadekvátně náročný, neodrážející jejich dovednosti a studijní předpoklady, a zcela neodpovídající tomu, jak jsou děti do té doby vzdělávány na základních školách v České republice. Náročnost zkoušek je bezpochyby daná také tím, že otvory síta jsou mikroskopické, jelikož míst v gymnaziálních třídách je málo – spolu s gymnázii per se, obzvlášť s přihlédnutím k tomu, kolik dětí se narodilo během babyboomu po roce 2000 (u přijímacích zkoušek na maturitní obory bylo v roce 2020 zhruba 69 000 dětí, asi o 6000 víc než před třemi roky, současně za stejné období klesl počet nabízených míst o 6500).

Energii, čas a nervy vložené do přijímaček obou svých dětí, které vychovávám sama – a to jejich i mé – však považuju za zcela zbytečné a ztrátové investice. Přípravu na ně vnímám, i zpětně, jako nenáviděnou a výrazně stresující činnost, ke které jsme byly nuceny okolnostmi, tlakem, jemuž jsme se musely proti svému přesvědčení přizpůsobit. Starší dcera byla přijata rovnou na obě školy, mladší po jednom odvolání rovněž na obě, žádnou školu jsme přitom nevybíraly tak, „aby se tam pravděpodobně dostala“, ve všech čtyřech případech jsme volily pouze školy vysněné, s omračujícím převisem poptávky. Studium na obou gymnáziích obě dcery zatím považují za jednoduché, ve srovnání s přijímacími zkouškami. Obě mají i nadále samé jedničky. Mám extrémně „chytré a šikovné“ dcery? Nebo jsme měly jednoduše štěstí? Nikoli: za úspěchem tehdy stála mnohaměsíční dřina.

Gymnázií v České republice musí být více a základní školy musejí nabízet kvalitnější výuku svým žákům, pokud chtějí, aby na nich zůstávali. Povolený počet přihlášek na gymnázia by měl být rozšířen – stejně jako to nyní je a dříve nebylo u zkoušek na vysoké školy. Protože za těchto okolností je přát „hodně štěstí“ svým dětem u jatečních přijímaček absurdní.

Pro další informace můžete navštívit stránky Cermatu, Národního pedagogického institutu a Národního úřadu pro vzdělávání. Zajímat by vás mohlo hodnocení gymnázií a archiv výsledků přijímacích zkoušek.