Hranice inkluze. Je důležitější budoucnost školství, nebo vzdělání mého dítěte?

Dnes už je zřejmé, že obnovení víceletých gymnázií bylo jednou z chyb devadesátých let. Tehdejší nostalgii po prvorepublikových gymnasiích a snaze je vzkřísit se ale vlastně nelze divit. Komunisté dali gymnaziálnímu vzdělávání pěkně zabrat, školské reformy z let 1976 a 1984 se nijak netajily tím, že jejich cílem je gymnázia co nejvíce připodobnit odborným průmyslovkám. Každý student si musel zvolit odbornou specializaci, třeba stavebnictví nebo ekonomii, naopak humanitní předměty, už tak dost ideologicky zpotvořené, ustupovaly do pozadí.

Takže je pochopitelné, že po roce 1989 mnoho lidí lákala myšlenka obnovení „klasických“ nebo „reálných“ gymnasií, jak je známe z filmů pro pamětníky. Se vším všudy, včetně toho, že děti do nich nastupují už po páté nebo sedmé třídě. Cílem bylo přivést k životu ducha všeobecné vzdělanosti. 

Po třiceti letech je jasné, že se to úplně nepovedlo. Víceletá gymnázia urychlují dnes tolik diskutované rozdělení společnosti a jsou zhmotněním principu rozdělování dětí na chytré a hloupé, úspěšné a neúspěšné. Jestliže v jedenácti letech odejde ze školy pětina nejúspěšnějších žáků, je to masivní klacek pod nohy snahám o inkluzivní vzdělávání – tedy vzdělávání všech dětí pohromadě.

Mnohá víceletá gymnázia navíc neoplývají žádnými pokrokovými pedagogickými metodami nebo nabídkou zajímavých volitelných předmětů. Prostě se v nich jenom probírá víc učiva než na základkách, což je umožněno tím, že gymnaziální třídy nikdo nebrzdí. V jejich lavicích usedají jenom disciplinovanější nebo ctižádostivější děti, případně děti ambicióznějších rodičů. Veškeré námitky proti zastaralému přístupu některých pedagogů lze odrazit slovy: „Smiřte se s tím, že jste na elitní škole, nemusíte tady přece být.“ 

Podobně se rozhoduje celá řada rodičů. Uvědomují si, že předčasný odchod dětí na víceletá gymnázia českému školství neprospívá. Jsou si vědomi i toho, že oni sami situaci zhoršují, když nadaného potomka přesměrují z hlavního vzdělávacího proudu na „elitní“ školu. Ale udělají to stejně, protože nechtějí zájmy svého dítěte obětovat zájmům celku. Chtějí svému dítěti zajistit o trochu lepší vzdělání a také – což mnohdy hraje velkou roli – kolektiv vrstevníků, kteří nepovažují studium za ztrátu času a touhu něco se dozvědět za trapné šprtství. 

Kdo udělá první krok

Co se s tím dá v tuto chvíli dělat? Zrušení víceletých gymnázií nepřipadá v úvahu, narazilo by na odpor všech zúčastněných. Smysl by nemělo ani snížení počtu přijímaných žáků, protože hysterie kolem přijímaček je už teď značně vystupňovaná. (Ostatně, vzhledem k tomu, že do škol přicházejí silné ročníky narozené po roce 2005, k tomu omezení vlastně dochází: školy přijímají stále stejný počet dětí, takže s rostoucím počtem uchazečů se procento přijatých snižuje.) A navíc, přijímačky na osmiletá gymnázia nejsou prvním sítem, kterým děti procházejí. Tím je už zápis do prvních tříd základních škol, jejichž kvalita se může dramaticky lišit i v rámci jedné městské čtvrti. 

Jediným nástrojem změny tak může být velké a výrazné zlepšení základních škol a individuální práce se slabšími, ale i nadanějšími žáky, tak, aby společné vzdělávání nebylo utrpení pro jedny ani pro druhé. 

Řada mých vrstevníků, rodiče dnešních teenagerů, před lety hovořila o tom, že nejsou snobové a netouží nutně po tom, aby jejich potomek šel studovat. „Klidně ať se vyučí truhlářem nebo kadeřnicí, hlavně když bude šťastný/á a spokojený/á,“ prohlašovali. V následujících letech jsem pak byla svědkem toho, že i rodiče těchhle „šťastných truhlářů“ a „spokojených kadeřnic“ svá původní prohlášení opouštěli a dělali psí kusy, aby se potomek dostal na gymnázium. Učiliště totiž vnímali jako místa, kde si dítě spíš než řemeslo osvojí špatné návyky, pasivitu a rezignaci. 

Limity inkluze ve vzdělávání tak jsou venku i uvnitř, v institucích i v naší hlavě, a prolomit se dají jenom vzájemnými vstřícnými kroky. Nelze ovšem od rodičů žádat, aby tento krok udělali jako první.