Hranice inkluze. Je důležitější budoucnost školství, nebo vzdělání mého dítěte?

Inkluze
KomentářPolemikaVzdělávání
Barbora Šťastná
| 30. 11. 2021 | 104 komentářů | 32 839
Hranice inkluze. Je důležitější budoucnost školství, nebo vzdělání mého dítěte?
Zdroj: Shutterstock

Jednoznačně jsem příznivkyní inkluzivního vzdělávání. Ale obě moje dcery chodily na osmileté gymnázium. A kdybych se měla znovu rozhodnout, rozhodnu se nejspíš stejně. Je to pokrytecké, já vím.

Dnes už je zřejmé, že obnovení víceletých gymnázií bylo jednou z chyb devadesátých let. Tehdejší nostalgii po prvorepublikových gymnasiích a snaze je vzkřísit se ale vlastně nelze divit. Komunisté dali gymnaziálnímu vzdělávání pěkně zabrat, školské reformy z let 1976 a 1984 se nijak netajily tím, že jejich cílem je gymnázia co nejvíce připodobnit odborným průmyslovkám. Každý student si musel zvolit odbornou specializaci, třeba stavebnictví nebo ekonomii, naopak humanitní předměty, už tak dost ideologicky zpotvořené, ustupovaly do pozadí.

Takže je pochopitelné, že po roce 1989 mnoho lidí lákala myšlenka obnovení „klasických“ nebo „reálných“ gymnasií, jak je známe z filmů pro pamětníky. Se vším všudy, včetně toho, že děti do nich nastupují už po páté nebo sedmé třídě. Cílem bylo přivést k životu ducha všeobecné vzdělanosti. 

Mnohá víceletá gymnázia navíc neoplývají žádnými pokrokovými pedagogickými metodami. Prostě se v nich jenom probírá víc učiva než na základkách, což je umožněno tím, že gymnaziální třídy nikdo nebrzdí.

Po třiceti letech je jasné, že se to úplně nepovedlo. Víceletá gymnázia urychlují dnes tolik diskutované rozdělení společnosti a jsou zhmotněním principu rozdělování dětí na chytré a hloupé, úspěšné a neúspěšné. Jestliže v jedenácti letech odejde ze školy pětina nejúspěšnějších žáků, je to masivní klacek pod nohy snahám o inkluzivní vzdělávání – tedy vzdělávání všech dětí pohromadě.

Mnohá víceletá gymnázia navíc neoplývají žádnými pokrokovými pedagogickými metodami nebo nabídkou zajímavých volitelných předmětů. Prostě se v nich jenom probírá víc učiva než na základkách, což je umožněno tím, že gymnaziální třídy nikdo nebrzdí. V jejich lavicích usedají jenom disciplinovanější nebo ctižádostivější děti, případně děti ambicióznějších rodičů. Veškeré námitky proti zastaralému přístupu některých pedagogů lze odrazit slovy: „Smiřte se s tím, že jste na elitní škole, nemusíte tady přece být.“ 

Géniové a outsideři

nadané dětiFoto: Shutterstock

Pozice talentovaného dítěte je mnohdy stejně složitá jako pozice učebně slabšího žáka, který potřebuje asistenci.

O překvapivých zákrutách ve vyhledávání a péči o budoucí lídry mnoha oborů

Ke změnám je nikdo nenutí, protože zájem i tak obrovsky přesahuje kapacitu škol. O každé místo na pražských víceletých gymnáziích loni bojovalo tři až deset dětí. V přijímacím řízení v podstatě nelze uspět bez absolvování přípravných kurzů a různých doučování. Na víceletá gymnázia se tak dostávají pouze děti rodičů, kteří do jejich přípravy investují spoustu energie i peněz. A propast mezi různými kategoriemi dětí se tak zas o něco prohlubuje. 

Zkrátka, víceletá gymnázia jsou jedním z pozůstatků představ devadesátkového neoliberalismu: ti schopní se o sebe přece postarají. A ty ostatní vzal čert. 

Zájmy školství versus zájmy vlastního dítěte

Přesto i já jsem před několika lety podporovala obě své dcery v tom, aby se ucházely o studium na víceletém gymnáziu. A kdybych se měla znovu rozhodnout, udělám to zase. Ano, i přesto, že si myslím, že existence víceletých gymnázií není pro české školství úplně ideální. 

Základní škola, kam moje dcery chodily, byla taková obyčejná základka, v mnohém podobná té, na kterou jsem kdysi chodila já. Na prvním stupni měly dcery ještě štěstí na celkem sympatické pedagogy. Na druhém stupni už to tak slibně ale nevypadalo. Škola se pokoušela úprku dětí v páté třídě zabránit tím, že na druhém stupni zavedla dvě třídy, z toho jednu „studijní“, přírodovědně orientovanou. Jak se říkalo té druhé třídě, to nevím. Možná „nestudijní“, možná prostě „béčko“, možná ještě jinak. To mě každopádně odradilo ještě více. Nechtěla jsem, aby si moje dcery musely vybírat mezi přírodovědnou a „nestudijní“ třídou. Osmileté gymnázium tak bylo jednoznačnou volbou. 

Měly by nadané děti mít možnost studovat na víceletém gymnáziu?

Podobně se rozhoduje celá řada rodičů. Uvědomují si, že předčasný odchod dětí na víceletá gymnázia českému školství neprospívá. Jsou si vědomi i toho, že oni sami situaci zhoršují, když nadaného potomka přesměrují z hlavního vzdělávacího proudu na „elitní“ školu. Ale udělají to stejně, protože nechtějí zájmy svého dítěte obětovat zájmům celku. Chtějí svému dítěti zajistit o trochu lepší vzdělání a také – což mnohdy hraje velkou roli – kolektiv vrstevníků, kteří nepovažují studium za ztrátu času a touhu něco se dozvědět za trapné šprtství. 

Kdo udělá první krok

Co se s tím dá v tuto chvíli dělat? Zrušení víceletých gymnázií nepřipadá v úvahu, narazilo by na odpor všech zúčastněných. Smysl by nemělo ani snížení počtu přijímaných žáků, protože hysterie kolem přijímaček je už teď značně vystupňovaná. (Ostatně, vzhledem k tomu, že do škol přicházejí silné ročníky narozené po roce 2005, k tomu omezení vlastně dochází: školy přijímají stále stejný počet dětí, takže s rostoucím počtem uchazečů se procento přijatých snižuje.) A navíc, přijímačky na osmiletá gymnázia nejsou prvním sítem, kterým děti procházejí. Tím je už zápis do prvních tříd základních škol, jejichž kvalita se může dramaticky lišit i v rámci jedné městské čtvrti. 

Rodiče dělali psí kusy, aby se potomek dostal na gymnázium. Učiliště totiž vnímali jako místa, kde si dítě spíš než řemeslo osvojí špatné návyky, pasivitu a rezignaci.

Jediným nástrojem změny tak může být velké a výrazné zlepšení základních škol a individuální práce se slabšími, ale i nadanějšími žáky, tak, aby společné vzdělávání nebylo utrpení pro jedny ani pro druhé. 

Řada mých vrstevníků, rodiče dnešních teenagerů, před lety hovořila o tom, že nejsou snobové a netouží nutně po tom, aby jejich potomek šel studovat. „Klidně ať se vyučí truhlářem nebo kadeřnicí, hlavně když bude šťastný/á a spokojený/á,“ prohlašovali. V následujících letech jsem pak byla svědkem toho, že i rodiče těchhle „šťastných truhlářů“ a „spokojených kadeřnic“ svá původní prohlášení opouštěli a dělali psí kusy, aby se potomek dostal na gymnázium. Učiliště totiž vnímali jako místa, kde si dítě spíš než řemeslo osvojí špatné návyky, pasivitu a rezignaci. 

Limity inkluze ve vzdělávání tak jsou venku i uvnitř, v institucích i v naší hlavě, a prolomit se dají jenom vzájemnými vstřícnými kroky. Nelze ovšem od rodičů žádat, aby tento krok udělali jako první.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • LUCIE HRDÁ Tváří titulní strany je advokátka Lucie Hrdá. „Oběti připodobňují znásilnění k vraždě duše a mnoho z nich tvrdí, že by byly raději mrtvé, než aby žily s touto zkušeností dál. Pokud se na tyto zločiny stále pohlíží jako na ublížení na zdraví, je to podle mě naprosté nepochopení,“ říká v našem rozhovoru. Organizace Bez trestu, kterou spoluzakládala, zveřejňuje skutečné rozsudky, aby upozornila na to, za jaké činy odcházejí pachatelé od soudů jen s podmínečnými tresty. „O násilí nesmíme mlčet,“ říká Lucie a sama se neúnavně angažuje.
    Lucii Hrdou fotila naše spolupracovnice v Londýně Eliška Sky.
  • STOP NÁSILÍ NA ŽENÁCH! Nějakou formu domácího násilí zažilo 20–40 % žen. V době první covidové vlny narostlo domácí násilí až o 50 %. Každá třetí žena se stala terčem sexuálního obtěžování. Zkušenost se znásilněním má asi 5–10 % českých žen, přičemž naprostá většina z nich se nikdy neobrátí na policii. Co ještě potřebujeme slyšet, abychom jako společnost přestali zavírat oči před domácím a sexualizovaným násilím?
  • MŮJ ŽIVOT S MOHAMEDEM „Mohamed zná holky, jako jsem já (35+ single ženy s kariérou), jen z filmů. Já znám kluky jako Mohamed jen ze zpráv. Oba kolem těch stereotypů první týdny potichu našlapujeme. Nevíme, co čekat. On uzavírá svůj den modlitbou, já sklenkou vína.“ Michelle Losekoot svěřila Heroine svůj příběh o tom, jak nabídla hostitelskou péči jednomu z dětí, které na českém území skončily jako uprchlíci bez rodičů. Co při tom Michelle zjistila o sobě? A co o naší společnosti?
  • FAST FEMINIST FASHION Nakupují české feministky v řetězcích? Je udržitelná móda jen pro privilegované? A koho posiluje podceněné oblečení? Módní publicistka Veronika Ruppert se zamýšlí nad přesahy mezi feminismem a módou ohleduplnou k planetě i lidem. V příloze Sustainable přinášíme také rozhovor s klimatoložkou Táňou Míkovou a tipy na udržitelnější cestování z pera architekta Petera Bednára.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 104 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Jouda | 30. 11. 2021 1:20

Kvalitni snuska blabolu.

Defacto zpoved dobrosera v kostce.

Svoje decka dostanu na gympl, kde se decka dostanou do kolektivu jinych decek, co berou vzdelani vazne, ale to bylo spatne.
Ti jini rodice si maji nechat decka otloukat imbecilnimi degeneraty a od Erzik se v 15 nauci umeni prostituce a jak lahodne chutna pernik. V
Orlove fetuje pernik ctvrtina devataku, tam je vhodne poslat svoje decka, at se nauci.

https://www.novinky.cz/krimi/clanek/ctvrtina-devataku-v-orlove-bere-drogy-vetsinou-pervitin-ukazal-pruzkum-347283

Ale.samozrejme, inkluze je _DOBRO_, to je axiom, akorat pro moje decka ne.

Inkluze je takove skvele dobro, ze reditele beznych zakladek ze zoufalstvi vyrabeji tematicke vyberove tridy, matematicke, jakykove, sportovni, vdyzky ta trida ma.jednu hodinu matiky, cestiny, telocviku navic, aby normalni deti uchranili pred blahem inkluze.
A zaplatpanbuh za ne, alternativou je jenom vznik placeneho soukromeho zakladniho skolstvi. A to je teprve segregace a konsekventne likvidace nadanych deti z chudych rodin.

Popravde neznam JEDINOU realnou ucitelku, ktera nepovazuje inkluzi za jeden obri fail, tim myslim v soukromem hovoru, verejne si do maloktera dovoli.

+161
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

Filip | 30. 11. 2021 12:25

Víceletá gymnázia jsou sto let starý hnus. Já bych byl klidně i pro jejich úplné zrušení.

-52
Reagovat