Tomáš Šebek: Jsem špatný táta, mladší děti už dnes víc objímám. Se svými rodiči jsem se nikdy neusmířil

Když manželka studenta medicíny Tomáše Šebka otěhotněla a porodila, mladí rodiče si bez nějakých velkých debat rozdělili role tak, jak to v tehdejší společnosti bylo běžné: „Spadli jsme do konzervativní představy o rodině: muž vydělává a žena se stará o domácnost. Když se na to dívám dneska zpětně, byla to úplná kravina. Tenkrát mě ale nenapadlo přemýšlet nad tím, jestli mi to vyhovuje,“ vzpomíná slavný chirurg na své mládí. „Dostal jsem se tím do takového vězení a ženu jsem tím uvěznil vlastně taky. Je to totiž nefér vůči oběma, a především vůči dětem. Protože najednou tam mají jen toho jednoho. Buď je tam táta, který přijde chvíli před spaním, aby přečetl pohádku, u které sám usne dřív než děti. Nebo je tam máma, která je odpoledne už úplně vyřízená.“

Postupně si Šebkovi dokázali přiznat, že jim v rozdělení rolí, které vnímali jako přirozené, nebylo dobře. Proto když se rozhodli mít další děti, slíbili si, že si péči o ně rozdělí mnohem rovnoměrněji. A tak se také stalo. Tomáš Šebek se ale proměnil i v celkovém přístupu k dětem. „Třeba jedna z věcí, kterou jsem tenkrát dělal málo, bylo mazlení se s dětmi. Teď ty mladší objímám víc." „Vnímám to tak, že tohle je teď moje agenda, o tomhle teď mám mluvit ve veřejném prostoru. Protože jenom tím, že spolu o tom lidi mluví, se můžou něco naučit, může se něco málo změnit. Můžeme být zdravější společnost. Chtěl bych, abychom si nevyčítali, že jsme třeba špatní rodiče, ale abychom se s tím na druhou stranu nesmiřovali. Abychom s tím něco dělali,“ říká v rozhovoru Simony Fendrychové.

To, jakým byl otcem pro starší děti, bylo do značné míry ovliněno i tím, jací byli jeho rodiče. Ve své poslední knize zmiňuje, že vyrostl v rodině nasáklé alkoholem a domácím násilím. Nezdravé strategie vyrovnávání se stresem a bolestí potom přenášel i do svých dalších vztahů. Proto ve svých dvaačtyřiceti začal docházet na terapii. „S rodiči jsem se asi nikdy vnitřně neusmířil. V knížce jsem jim popřál, aby až budou odcházet, byli smíření sami se sebou. Moje máma minulý týden zemřela a u její smrtelné postele jsme byli s tátou chvíli sami. Tam možná k nějakému usmíření došlo, ale nejsem tak naivní, abych si myslel, že to smažeme podáním ruky. Ale může to být restart, já jsem životní optimista,“ dodává.

Jak bojuje se vztekem a výbušností u sebe i u svých dětí? Jak mu bylo, když mu jeho starší děti na rovinu řekly, že byl špatným otcem? A z čeho má největší strach? Přečtěte si rozhovor na webu Heroine.cz.