On ji viděl jako hrdinku, ona sebe sama jako rozbitou. Manželé osm let fotili každý den s rakovinou

„Bylo mi sedmatřicet. Šla jsem ke gynekologovi a ptala se ho, jestli bych měla zajít na kontrolu na mamograf, a on mě uklidňoval, že se nemusím bát, že jsem mladá a v rodině jsme nemoc neměli. Tři měsíce nato, na svoje narozeniny, jsem si našla bulku,“ vzpomíná Anna Rathkopf v rozhovoru Marie Vejvodové na moment, který jí změnil život. „Hodně jsem se vinila a nenáviděla svoje tělo za to, že mě zradilo. Synovi v tu dobu bylo dva a půl roku. Ještě nedávno tělo porodilo dítě, moje prsa živila druhého člověka a najednou mě chtěla zabít. Cítila jsem velký pocit zrady.“

Jelikož jsou s manželem oba fotografové a svoje povolání milují, bylo pro ně přirozené vzít do ruky foťák a začít svou rodinnou pouť diagnózou, léčbou a uzdravováním dokumentovat. Pro Annu to byl lék na bezmoc, ačkoliv se výsledné fotky se několik let nedokázala podívat. Měla je jen uložené v počítači. „Dávalo mi to pocit určité kontroly. Když jsem onemocněla, cítila jsem obrovskou pasivitu, že tělo rozhodlo za mě a nemám volbu. Focení mi ale umožnilo dělat aktivní kroky. Já rozhodovala o tom, jak ukážu, čím procházím a jak se vidím,“ říká. Když se s mužem s odstupem několika let na fotografie dívali, viděli, jak každý z nich zpracovával situaci po svém, ačkoliv trávili hodně času spolu.

„Jordanovi to hodně pomáhalo. Schoval se za foťák, a měl tak pocit, že se to neděje. Z jeho fotek je vidět, jak mě má rád. Ukázat mě silnou a krásnou mu pomáhalo věřit, že to zvládnu,“ míní Anna Rathkopf. Její fotky se od těch manželových radikálně liší: „Vyfotila jsem třeba jen svou siluetu, abych nebyla nevidět, nebo jsem si udělala fotku v rozbitém zrcadle a symbolizovala, jak jsem si připadala: nakřáplá.“ Jak se Anna shodla s ostatními onkologickými pacientkami, které během své léčby potkávala, bylo pro ně těžké ustát „zradu“ vlastního těla, a nechtěly si svému okolí říkat o pomoc.

Nejvíc sil jí do boje se zákeřnou nemocí dodávalo mateřství. „Dělala jsem všechno pro to, abych se z toho dostala a Jesse měl mámu,“ říká. Naštěstí se během léčby mohla spolehnout i na pomoc od americké i české větve rodiny. V Americe ale neexistuje nemocenská, takže se i mezi chemoterapiemi snažila pracovat. Nyní už je několik let v remisi. Nemá ale ráda, když někdo říká, že „zvítězila“: „Proč se neříká: vyhrál boj s angínou, to je ale frajer!? Copak je vaše tělo bitevní pole? Jste to vy, takže bojujete se sebou? Já žila dobře, jedla zdravě, sportovala jsem… Moje buňky se ale rozhodly jinak.“

Jak Anninu nemoc snášel její syn Jesse? Jak se jako rodina vypořádali s tím, že už další dítě mít nebudou? A jaký vztah má nyní Anna ke svému tělu? Celý rozhovor s Annou Rathkopf a také další fotografie z jejího projektu HER2 najedete na webu Heroine.cz.