The Last of Us: Když se svět bortí, zachrání nás emoce. Radost z krabičky tamponů i z nečekané lásky
Nejnovější seriálový hit HBO vychází ze stejnojmenné videohry, ale jde mu především o vykreslení lidskosti zanechané napospas katastrofě. Vnitřní bolest se tu vlivem nebezpečného okolí přetavuje v násilí a otcovský impulz ochraňovat slabší obhajuje často pochybná rozhodnutí. The Last of Us ukazuje, že mít nablízku jeden druhého je to jediné, co nám zbývá. A může klidně jít o lásku mezi dvěma chlapy.
The Last of Us bylo před necelými deseti lety velkým herním hitem vzniklým exkluzivně pro PlayStation. Izraelsko-americký autor Neil Druckmann byl otrávený z komerční videoherní produkce a chtěl vytvořit dílo, které by překonalo zažité příběhové šablony všech masových herních produktů, ale zůstalo by stejně zábavné. Vznikla střílečka z pohledu třetí osoby, které šlo mnohem víc o vnitřní pocity hlavních postav, než jen o bezmyšlenkovité násilí.
Zároveň se ale podařilo to, o co jde i nejnovějšímu seriálu – tedy násilí rámovat jako nevyhnutelný prostředek k přežití v rozpadlé společnosti, která ztratila v důsledku klimatické krize a „zombie“ epidemie všechna morální pravidla. Jak si ospravedlnit vraždu, krádež, nebo zanechání sousedů napospas zkáze?
Společenství hub
Když nám jde o holý život, zůstáváme na vše sami. A stejně tak i lidé kolem nás. Darwinovská teorie o tom, že ve zvířecí říši přežijí jen ti silnější, se přenesla na lidský svět, který pod nánosem civilizovanosti a byrokracie zapomněl na animální instinkt bránit se a ovládat jeden druhého. Tedy alespoň v rovině fyzické. Soutěž o nejsilnějšího se totiž nenápadně přesunula do pracovní sféry.
Vše se ale vrátí do pěstních soubojů a střelby, když neexistují bankovní účty, ani soudní systém. Na seriálu se spojili dva výrazní tvůrci, a to právě autor původní videohry Neil Druckmann a scenárista a režisér Craig Mazin, který stojí za uznávaným seriálem Černobyl, taktéž z produkce HBO.
Hlavní dějová linka sleduje dělníka pracujícího na stavbě, Joela (Pedro Pascal), asi třicetiletého a zjevně unaveného muže, který se stará o svou pubertální dceru Sarah (Nico Parker). Do jejich domácnosti se nastěhuje bratr hlavního hrdiny, potížista Tommy (Gabriel Luna), který se snaží navrátit svůj život do správných kolejí, ale moc mu to nejde.
Hned v úvodu, v roce 2003, ale vypukne epidemie, která mění lidi v „zombies“, ačkoliv toto slovo se v seriálu nikde nepoužije. Tentokrát ale nejde o známý stereotyp neurčité nemoci, jako tomu bylo třeba ve filmech klasika zombie žánru George A. Romera, ale jedná se o chytrou a v lecčems současnou koncepci.
Houba cordyceps napadá běžně jen mravence, kobylky nebo vosy, jejichž těla postupně pohltí tak, že explodují a šíří fungus dál. Ale kvůli globálnímu oteplování se jí podaří nakonec napadnout i lidi, kteří se poté mění v hladové nemyslící bytosti, útočící na další civilisty s potřebou napojit je tímto „požíráním“ na složitý podzemní systém hub – zařadit je do mycelia.
Trauma jako obhajoba vlastních pochybení
Joel s bratrem a dcerou utíkají před vypuklou katastrofou, ale shodou nešťastných náhod jsou nakonec konfrontováni s policií, která bezdůvodně zabije Joelovu dceru… Pak se dostáváme do roku 2023 v Bostonu, kde se náš hrdina snaží sehnat baterii do auta, aby mohl najít svého pohřešovaného bratra.
Nakonec se ale zaplete s odbojovou skupinou „Světlušek“, která mu slíbí tučnou odměnu i auto, pokud na západ dopraví Ellie (skvělá Bella Ramsay) – zázračnou dívku, která je dle všeho imunní vůči viru, a mohla by tak zkázu světa zvrátit vakcínou. (V pravděpodobné druhé sérii nás tak nejspíš čeká paralela s popíračstvím mnoha lidí, kteří vakcínu odmítnou, protože podle nich není důvěryhodná).
Zatím to vše zní poměrně předvídavě, obzvláště premisa záchrany celého světa skrz jednu nevinnou osobu, která v sobě nese nevídaný dar pro lidstvo. Ale předností The Last of Us je, že i skrze známá klišé umí scenáristicky i filmově vyprávět o mnohem komplexnějších problémech. Joel jako hlavní postava není morální vzor, ani neporazitelný Rambo, ale opatrný padesátník, kterému život dal do rukou tragické karty a sebral mu to nejdůležitější, co měl – dceru. Je hnaný dopředu bolestným traumatem a je to na něm znát. Uchyluje se k brutálnímu násilí a umí si ho sám pro sebe obhájit, protože takový svět prostě je. Nemá smysl snažit se být lepší, když jsme se stali jeden pro druhého predátorem a kořistí.
Nejsilnější emocí, kterou v průběhu devíti dílů Joel pociťuje, je ochranářský pud vůči Ellie, která se po smrti jeho dcery stane jakýmsi náhradním dítětem. Je pro ni ochotný obětovat vše. Postupem času pochopí, že je pro něj jediným důležitým bodem ve světě, který zdánlivě ztratil veškerý hlubší význam – tedy kromě samotného přežití.
Výrazným momentem díla je, když Ellie vidí havarované letadlo v poli a ptá se Joela, jaké to bylo sedět v letadle a dívat se na oblaka. On odpoví ironicky, ale ona pohotově dodá: „Mohli jste přece létat až do nebes!“ Jde o zážitek, který už nejspíš za svého života nikdy mít nebude.
V těchto chvílích zvládá seriál skrze katastrofu ukázat divákům, že svět, ve kterém žijí, berou jako samozřejmost. Že ty nejbanálnější věci, jako zajít si s blízkým kamarádem nerušeně na kafe, nebo letět přes půlku planety, možná budou jednou přežitkem. Podobně, jako jsme to všichni cítili v průběhu několika vln pandemie.
Kamerově i střihačsky je seriál po celou dobu působivý a v mnoha momentech připomíná původní videohru, například v delších dronových záběrech, kdy sledujeme celou scenérii, jako bychom byli ve hře a dívali se na prostřih, který nám ukazuje příští level v celé jeho kráse, abychom se zorientovali v tom, kde se schovat před nepřáteli.
Tyto vizuální klíče ale nejsou divácky nijak rušivé a naopak pomáhají vnímat celý seriálový svět jako imerzní univerzum (tedy svět, do kterého se ponoříte, který vás vtáhne – pozn. red.), do něhož jsme pozváni, abychom ho celé poznali. Nejsilnější je seriál tehdy, když propojí obraz s dialogem mezi Joelem a Ellie, tedy mezi tím, který zažil velkou část života před pandemií, a tou, jež se do ní narodila.
Rostliny zapletené do mrakodrapů
Stejně tak je osvěžující vidět v postapokalyptickém příběhu ženskou perspektivu. Ellie zařve „k*rva, jo!“, když najde v opuštěném obchodě starý balíček tamponů, nebo když instinktivně jako první bere z polic luxusně vybaveného domu toaletní papír místo drahého vína, protože se jim bude spíš hodit. Ellie v sobě nese nadšení a pragmatičnost, která Joelovi v jeho vzteku na rozpadlý svět chybí.
Budovy jsou v seriálu obrovské a honosí se svou mohutností, ale jsou zarostlé mechem a listy. Tvoří se nová divočina. Náš v uvozovkách civilizační pokrok a pokoření planety sofistikovanou architekturou se bortí pod přírodou, která si bere zpátky to, co jsme jí vzali. Joel žije myšlenkově pořád ve starém světě, kterému lidstvo vévodilo, ale Ellie takový svět nezná a mnohem víc vnímá pomíjivost lidských vynálezů.
Seriál The Last of Us je plný násilí a hrubosti, která opakovaně dokazuje, že když jsme jako lidé ponecháni osudu bez pravidel a jde nám o holý život, bez zaváhání se pozabíjíme. Zredukování na darwinovskou zvěř vraždící kohokoliv kdykoliv, aby mohla dál žít, se tu setkává s mnohem humanističtějšími odpověďmi na katastrofu. V třetím díle sledujeme pár gayů, který se seznámil za velmi nevšedních okolností. Místo, aby Bill (Nick Offerman) zabil Franka (Murray Bartlett), tak mu nabídl načas přístřeší, a tak se do sebe zamilovali. Motivace Franka jsou zpočátku zjevně materiální, chce jen bezpečí před světem „tam venku“, ale během let si spolu oba vybudují společný život a opravdu se milují.
Tato epizoda vzbudila značnou kontroverzi převážně mezi mužským publikem. A také mezi fanoušky původní hry, protože v ní tento příběh explicitně nebyl. A to přesto, že hráčům Billova homosexualita musela být v náznacích zjevná. Bez přehánění se jedná o jednu z nejsilnějších televizních epizod posledních let, a to jsme teď ve zlaté éře quality TV, který produkuje jeden skvělý seriál za druhým.
Hledání smyslu v nesmyslném světě
Navzdory pesimismu a brutalitě, které se pojí s končícím světem, se stejně chceme starat jeden o druhého. Potřebujeme nacházet hlubší citový význam i tam, kde by mělo jít jen o holé přežití. To, jakým způsobem miluje Bill Franka a jak se Joel intenzivně stará o Ellie navzdory rozpadu všech sociálních struktur dokazuje, že raději zemřeme, než abychom byli bez těch, které milujeme.
Z hluboce cynického námětu tak vzešel jeden z nejvíc humanisticky založených seriálů poslední doby. Není patetický, ukazuje i to děsivé v nás, ale navzdory tomu říká, že mít nablízku jeden druhého je to jediné, co nám zbývá. Ať už skrze utváření násilných postapokalyptických komunit, pokřiveného fanatického náboženství, nebo formou obyčejné lásky mezi dvěma chlapy. Když hoří svět, stejně se budeme držet za ruce.
