Finále Euforie a její abstinenční příznaky: Ještě temnější portrét středoškoláků
Snad od dob Hry o trůny tu nebyl seriál, který by aktivně sledovalo tolik lidí. Podobně jako u dříve spíše úzce zaměřeného žánru fantasy je překvapením, že takovým hitem se stal coming-of-age seriál o puberťácích, kteří zažívají první lásky a zklamání. A u toho berou opiáty, mají sex, točí se na kameru, vzájemně se vydírají, řeší svá traumata a tvoří si nová v toxických vztazích. Euforie je kontroverzní, přehnaná, ale taky nesmírně zábavná podívaná. Která s sebou nese celou řadu problémů.
Každý týden jsme mohli být svědky toho, jak na sociálních sítích jako Twitter debatují desetitisíce lidí o událostech v poslední epizodě a tvoří z nich okamžitě memes. Obrovská popularita tohoto seriálu dala díky globální propojenosti na internetu připomenout dobu, kdy se ještě lidé dívali na televizi a o den později si o seriálech povídali v práci. Jako bychom se v jinak kulturně roztříštěném světě ještě dokázali shodnout alespoň na jedné show, která bude tvořit pomyslné virtuální pojítko mezi rozdílnými skupinami.
Euforie je založena na původně izraelském seriálu stejného jména a poprvé se odvysílala v létě roku 2019 na stanici HBO jako autorský projekt Sama Levinsona, který si sám v mládí prošel drogovou závislostí. Ta je ostatně jedním z ústředních témat seriálu. Když mi bylo kolem šestnácti, prostě jsem se smířil s myšlenkou, že mě můžou drogy jednoho dne zabít. A že vlastně není důvod s tím bojovat. Nechal jsem závislost převzít kontrolu nad mým životem. Pak mi bylo devatenáct a najednou jsem byl na odvykačce. Přihlásil jsem se sám, protože jsem se chtěl zbavit závislosti na opiátech a přejít na produktivnější drogy, jako je třeba krystalický pervitin,“ řekl Levinson při úvodní řeči před promítáním první série.
Od té památné projekce popularita jeho seriálu masivně narostla. První epizodu druhé řady sledovalo dohromady téměř 19 milionů diváků (v televizi i na HBO Max), což je dvaapůlkrát víc než v případě pilotní epizody.
Problematické postavy a dramatická gesta
Příběh sám pojednává o skupině středoškolských studentů, jejichž životy jsou cokoli, jen ne spořádané. Ústřední hrdinkou, která nás dějem provází, je sympatická puberťačka Rue (na Emmy oceněná Zendaya). Ta se vrací z odvykací kúry, ale jak sama s cynismem sobě vlastním říká, nemá vůbec v plánu s drogami přestat, a už od začátku první série do sebe sype jednu pilulku za druhou. Zásadní událostí, která její závislost odstartuje, je předčasná smrt jejího otce, o kterého se starala a jehož prášky na bolest začala z deprese brát.
Kromě Rue je tu celá plejáda postav s vlastními problémy. Je zde její kamarádka a později partnerka Jules (Hunter Shaffer), která v druhé sérii odhalí, že se Rue vrátila k drogám. Jules je zároveň trans a fakt, že to v seriálu vůbec není téma a všichni to přijímají, považuju za jednu z jeho největších devíz a ukázku toho, jak by mělo do budoucna vypadat zpracování takové tematiky.
Vaším nejoblíbenějším hrdinou druhé série je
Velkou roli v druhé řadě dostává problematická fotbalová hvězda Nate (Jacob Elordi) se sklony k násilí a jeho otec Cal (Eric Dane), který v pozdním věku přiznává své rodině, že je gay. Oba jsou složité a antagonické postavy a seriál si dává záležet, abychom pochopili, jak se stali, kým jsou, bez toho, aby nám bylo jasné, proč by nám na nich vůbec mělo po všem, co provedli, záležet. Tedy krom známého televizního pravidla, že temné postavy jsou divácky nejvíc přitažlivé. Což funguje hlavně u všemi milovaného dealera Feze (Angus Cloud). To zní jako oxymóron, ale sympatičtější postavu bychom jen těžko v současné televizi pohledali, přestože se živí prodejem drog, a vidíme ho dokonce někoho (byť nechtěně) zabít.
Většinu série pak zabírá romantická linka mezi Natem a Cassie (Sydney Sweeney). Ta je díky tomu v neustálém vnitřním konfliktu, protože Nate je bývalý partner její nejlepší kamarádky Maddy (Alexa Demie). Tento interní rozpor ale, jak je v Euforii typické, řeší dost hlasitě pláčem a opakovaným nervovým zhroucením. Je to trochu povrchní zápletka, která je ale dobře napsaná a připomíná tak jakousi áčkovou telenovelu. A zároveň se skrz ni řeší tematika Cassiiny obsesivní závislosti na lásce, které je ochotná obětovat vše, a Nateovy nezvladatelné touhy po manipulaci a kontrole nad každým, kdo se ocitne v jeho blízkosti.
Opiáty ničí Ameriku
V Euforii se párkrát mihne letmá zmínka, že v USA probíhá masivní opiátová krize. Odkazuje na dění, které rozkrývá výborný dvoudílný dokument Zločin století. Dílo oscarového režiséra Alexe Gibneyho mapuje krizi, která byla vytvořena uměle farmaceutickými společnostmi. Film zkoumá původ, rozsah a důsledky jedné z největších lidmi vytvořených zdravotních tragédií, která má jen v tomto století půl milionu obětí.
Žádná glorifikace, ale obě strany mince
Zásadním tématem je pak závislost, která je tu unikátně zpracována v mnoha jejích podobách. Tou nejdůležitější a nejzřejmější je závislost hlavní hrdinky Rue na opiátech. Seriál se stal terčem kritiky i proto, že mnoho diváků mělo pocit, že jsou tu drogy romantizované. Skutečně se v některých epizodách může zdát, že neexistuje nic lepšího než si s jejich pomocí zpříjemnit život, čemuž napomáhá opulentní a někdy až pohádkově psychedelický vizuál, ale tvrdý dopad do reality se vždy nakonec zjeví. Ukáže se, jak si Rue ničí zdraví, vztahy s blízkými a jak svým konáním rozkládá svou milující rodinu.
Po zhlédnutí pátého a nejintenzivnějšího dílu druhé série, ve kterém má Rue absťák a s šílenou posedlostí shání dávku, aby málem skončila jako oběť obchodu s bílým masem, by si málokdo ještě troufl říct, že Euforie vybízí mladé diváky k braní drog. Jen není tak očividná a ukazuje, že pro ztracené puberťáky jsou jejich lákadla silná. Nabízí chvilkový únik ze sebe, což je v tomto kritickém věku pro mnohé víc než vítané.
„Náš seriál není v žádném případě příběh s morálním ponaučením, který má lidem ukázat, jak mají žít svůj život. (…) Vždycky jsme se snažili, aby spíš ukazoval lidem, že jsou ve svých zkušenostech a ve své bolesti o něco méně sami. A taky aby věděli, že nejsou jediní, kdo si prochází trápením,“ řekla její představitelka Zendaya na obhajobu před moralizujícími kritiky. Je to výstižné prohlášení hlavně díky tomu, že v Euforii nejde zdaleka jen o drogy.
Závislosti ve všech jejich podobách
Jak je známo, závislí můžeme být na čemkoliv, co nám pomáhá zvládat každodenní život. Cassie je nebezpečně závislá na lásce, kterou potřebuje, aby dokázala žít sama se sebou. Cal je obsesivní splňováním společenských norem. Nutně potřebuje zapadat a udržovat si dobrou pověst maskulinního muže od rodiny. Až když se v opilosti přizná, že je gay, a svou rodinu opustí, má poprvé pocit, že je svobodný. Nate zase potřebuje ovládat lidi kolem sebe, a když se mu to nedaří, propadá záchvatům vzteku, který v sobě dusí. V momentě, kdy Rue přestane brát drogy, se začne okamžitě nebezpečně fixovat na Jules a zaměňovat si ve své hlavě závislost na druhém za lásku.
Show pro teenagery jako zjevení
Připomeňte si první sezonu seriálu, která v roce 2019 přišla jako zjevení. Pro Heroine ji recenzovala Apolena Rychlíková.
„Dokud si pro sebe nedefinujeme, co pro nás znamená štěstí, dokud neuvidíme přesně, jaký je rozdíl mezi nadšením a radostí, tak se naše zvyky pravděpodobně nikdy nezmění. Budeme se pořád vracet k plodům naší touhy,“ napsal psychiatr, neurolog a odborník na závislosti Judson Brewer v jeho dosud nepřeložené knize The Craving Mind. Euforie je zajímavá právě proto, že to není jen další seriál o drogách, ale při pozornějším sledování ukazuje, že závislosti může propadnout každý, kdo se dost dobře nezná.
Což se týká samozřejmě středoškolských teenagerů teprve hledajících vlastní identitu. Ale může se to stát, jako v případě Cala, i dávno po čtyřicítce. Euforie tak dokáže na vlastních postavách mnohým z nás ukázat, že jsme možná závislí bez toho, abychom si to uvědomovali, protože například fixovat se přehnaně na partnera není nikde démonizováno a naše okolí si toho ani nemusí na rozdíl od excesivního pití všimnout. Závislost na čemkoli je především závislost na tom, nebýt sám sebou.
Středoškolská nostalgie spíš než generační výpověď
Euforie je primárně komerční seriál, který chce bavit a pro svou dramatičnost potřebuje přehánět. Takové aspekty se přisuzují i generaci Z, ke které show zdánlivě mluví nejvíc. Ztracenost, vykořeněnost, nefunkční vztahy, borcení ideálů, únik v podobě alkoholu a drog nebo hledání styčných bodů. Ale co si budeme povídat, to jsou témata mladých lidí v každé generaci. Levinson přidává ještě sociální sítě, genderovou tematiku a přehnané ambice, které jsou už symptomatičtější pro naši generaci, která „má zdánlivě vše, a stejně se trápí“.
Druhá řada je ve všech ohledech pompéznější, hlasitější a dramatičtější. Všechny temné aspekty dospívání v ní zůstávají, ale teď už je na sobě nese jako zářivé šaty a výrazný make-up se třpytkami. A tak jí to nakonec sluší nejvíc. Není to generační výpověď ani zásadní psychologické dílo, ale spíš Levinsonova nostalgie po dobách střední školy. Nostalgie po všech těch dramatech a trápeních, která se s odstupem času zdají krásná a dojemná, i když to v té době bylo živoucí peklo. A možná právě v tom tkví obrovský úspěch Euforie. Teenageři se v přehnaných verzích sebe samých vidí – a starší nostalgicky vzpomínají.
