Heroine do schránkyPředplatit časopis 
Předplatné časopisu

Stručné dějiny vyhlazování ukazují, že genocidy nezačaly a neskončily holocaustem

Dějiny útlaku
Jan Jindřich Karásek
| 3. 5. 2021 | 4 komentáře | 18 432
Stručné dějiny vyhlazování ukazují, že genocidy nezačaly a neskončily holocaustem
Alt-right aktivisté na protestním pochodu v Charlottesville v srpnu 2017. Foto: Samuel Corum

Čtyřdílná minisérie od uznávaného tvůrce Raoula Pecka v koncentrované formě ukazuje historii z pohledu těch, kteří ji nepsali, a odhaluje její dosud přehlížené kapitoly. Podstatou seriálu ale není jen to, abychom si my jako běloši sypali popel na hlavu, ale abychom se zamysleli nad možnými změnami světa, který je plný bezpráví.

„Přijmout vlastní minulost, tedy vlastní historii, není to samé, jako se v ní topit,“ napsal afroamerický spisovatel James Baldwin ve své doposud do češtiny nepřeložené knize The Fire Next Time. „Je to učení se, jak ji využít k dobru. Zkreslená minulost nemůže být nikdy využita: lomí se a rozpadá pod nátlakem skutečného života jako bahno v časech sucha.“ Právě tyto silné věty by se daly aplikovat jako hlavní hnací motor nové čtyřdílné dokumentární série Stručné dějiny vyhlazování (v originále Exterminate All the Brutes), které jsou momentálně dostupné ke zhlédnutí na HBO GO.

Sedmašedesátiletý režisér haitského původu Raoul Peck se zde vypořádává podobně jako ve svých mnoha předešlých dílech s dějinami útlaku, rasismu, ale také nadějeplného boje za rovnoprávnost. Jeho perspektiva není jen temná, jak by se po velkou část stopáže mohlo zdát. Naopak nás nutí se zamyslet nad mantinely systému, který po takřka celou historii lidstva vedl k násilí a utlačování konkrétních skupin lidí pro „vyšší dobro“ té údajně „lepší a vyvinutější“ skupiny. Baldwina jsem necitoval na začátku nadarmo, neboť právě o něm v roce 2016 natočil Peck svůj doposud nejuznávanější snímek, tedy Nejsem žádný tvůj negr.

I v tomto filmu uplatnil umělecké metody, které jsou k vidění v jeho aktuální sérii. Práci s mluveným slovem, montáží, střídavými dobovými záznamy a hranými sekvencemi, fotografiemi a ilustrovanými statistikami, které doplňují celkový narativ. Ve Stručných dějinách vyhlazování jsou k vidění také animace, které působivě doplňují už tak úctyhodnou plejádu forem. Dozvíme se mnohé z celkové historie lidstva, ale i z Peckova osobního života, který dodává dílu emoční dopad a zlidšťuje ho. Ambiciózní cíl vměstnat do čtyř hodin stopáže zmapování celých „dějin vyhlazování“ a ještě v nich ukázat principy a způsoby, jakým k tak násilným událostem došlo, může budoucím divákovi evokovat představu, že ho čeká suché dokumentární povídání – odosobněné a chladné. Opak je ale pravdou.

Dobývání nového světa je v našich učebnicích zapsané jako hrdinská výprava do neprobádaných území, kde bylo třeba jen „trochu zcivilizovat“ divochy tam žijící.

Právě Peckova osobní perspektiva dodává jeho eposu na působivosti, a jakkoli se zdráhám to slovo v tomto konkrétním případě použít, také na zábavnosti. Stopáž odsýpá rychle, a než se člověk naděje, je u dalšího dílu. Informací je hodně a občas je třeba si epizody zastavovat, aby to divák zpracoval, obzvlášť u tak děsivého materiálu, jaký je nám ukazován. Nedochází ale k pocitům zahlcení a vše je dáno do potřebného kontextu. Ostatně režisérovy dějiny nejsou lineární, ale spíše asociativní, a přechází od vyhlazování původních obyvatel Ameriky, tedy indiánů, přes imperialistické kolonizování Afriky, otroctví, Holocaust a Hirošimu, až po současné dění (nejen) ve Spojených státech s populistickými tendencemi v politice a např. s neonacistickými pochody v Charlottesville z roku 2017.

Nejen se něco dozvědět, ale také to prožít

Možná nejlepší název pro tento žánr a specificky pro Peckův dokumentární seriál přinesla letošní série Adama Curtise pro BBC, která nesla přívlastek Emotional History. Skutečně se totiž v případě Dějin vyhlazování jedná o jakousi emocionální historii, poskládanou na základě osobní volby a individuální kontextualizace toho, co je nám předkládáno. Jejich tvůrce se nesnaží působit objektivně, nedej bože proklamovat, že jeho dílo je čistě dokumentární a on pouze nezaujatě zprostředkovává informace. Od samého začátku sám sebe jako osobnost vkládá do jádra dějinného narativu, který vypráví. Jeho tvůrce totiž nechce jen to, abychom se něco dozvěděli. Jeho cílem je, abychom si s ním dějiny přímo prožili.

Dějiny násilí

Akty násilí nás provázejí od nepaměti. Pro důkazy musíme přímo do archeologických pramenů. Ty nás o násilí minulých tisíciletí poučují velmi jasně; typickým dokladem jsou stopy po zranění, a to hlavně těch smrtelných. Máme-li dostatečně zachovaný kosterní materiál, antropologové mohou rozeznat – stejně jako dnešní forenzní antropologové v kriminalistice –, zda daný člověk zemřel násilnou smrtí a případně co ji zapříčinilo.

Archeologie brutality. Jsme předučeni k násilí?

Neschovává se za pouhý hlas, který nás provází faktografickými výpisy o hrůzných genocidách a systematickém zotročování, ale ukazuje nám své fotografie z dětství, domácí videa točená jeho rodinou na ruční kameru, popisuje svůj dobrodružný život, který prožil na Haiti, v Kongu, New Yorku, nebo studiem filmu v Berlíně. Tvůrce v tomto případě nejde oddělit od jeho díla a ani tomu tak nemá být. Peck sám v dokumentu říká, že byl jako filmař celý život zvyklý schovávat se za kameru a dávat prostor k vyjádření svým postavám. Tady ale do popředí vstupuje sám ze sebe, což ještě více podtrhuje jeho naléhavost.

Poukazuje to nejen na Peckovu víru v to, že jen společnou prací se dá dosáhnout lepšího světa, ale také na fakt, že Stručné dějiny vyhlazování nejsou jen filmové dílo – je to především dílo myšlenek, založené na uvažování o světě skrz hlasy těch, kteří o něm v minulosti nemohli rozhodovat. A tudíž se nepodíleli na psaní jeho dějin.

Dobývání nového světa je v našich učebnicích zapsané jako hrdinská výprava do neprobádaných území, kde bylo třeba jen „trochu zcivilizovat“ divochy tam žijící. Vyvražďování a pokořování indiánských území (popsané mimochodem dokonale sugestivně v knize Krvavý poledník slavného amerického autora Cormaca McCarthyho) jsme si zapamatovali jako dobu heroického Divokého západu s pistolnickými duely a salony.

Historii píší vítězové a popkultura

Historii píší vítězové a je to na ní poznat. Na jejím postupném idealizování se podílí také pop-kultura, čehož si Peck všímá a do své série vkládá vystřižené scény ze slavných filmů, které působí zpětně nejen rasisticky, ale taky vyložené jako pokřivení minulosti. V případě Divokého západu si v českém kontextu nemůžeme nevzpomenout na populární německé filmy s Vinnetouem, na kterých mnoho z nás vyrůstalo a které nám předkládali vizi světa, ve kterém se bílí lidé dokázali hluboce přátelit s Indiány navzdory jejich neshodám.

Realita ale byla často spíš nelítostná a střelné zbraně a technologický pokrok nedávali domorodým obyvatelům mnoho šancí se ubránit vyvražďování, znásilňování a úplné dominanci. Filmy z divokého západu byly navíc vždy vyprávěny z pohledu kovbojů. Jak říká sám tvůrce, vyrostl ve světě, ve kterém si jako děti hráli na kovboje a indiány, ale nikdo nechtěl být indián.

Peck ale netvrdí, že máme tato díla zakazovat. Ostatně myšlenky obsažené ve Vinnetouovi jsou mnohdy krásné. Důležité je dívat se na ně kriticky a přemýšlet o nich z dnešního pohledu, kdy už víme, co víme. Stejně tomu je tak, když Peck odhaluje děsivá fakta o životech Franka Bauma, autora Čaroděje ze země Oz, nebo přímo Thomase Jeffersona. Není to proto, aby pošlapal jejich odkaz, ale aby ukázal, kolik lidí, jejichž dílo v naší společnosti obdivujeme, se také podílelo na utváření obrovské krutosti v ní.

Vystavit se bolesti

Není to dílo, které má jen vzbuzovat pocity viny. Je to sice temný, ale především oči otevírající vizuální budík, co má za cíl ve svém divákovi vyvolat empatii ke všem lidem, kteří byli v minulosti upozaďováni. Nejde tu jen o to ukázat, že minulost byla jiná, než jak jsme si ji doposud tradičně vyprávěli, ale také o to, že společně můžeme také vytvořit novou budoucnost. Snít a přemýšlet mimo zaběhlé společenské vzorce. Utvářet si novou nekonvenční představivost. A to je myslím nejen důvod, proč se díváme na filmy, ale také důvod, proč vůbec existuje kultura. Nevyprávíme si příběhy jen pro zábavu, ale také proto, abychom se skrz ně naučili žít lépe. Nebo alespoň snít lépe. Nepůjde to ale bez pochopení právě toho, jaká skutečně byla naše minulost.

„Chtěli bychom si myslet, že genocidy začaly a skončily s holocaustem,“ říká v jednom momentu Peck. A ukazuje při tom na to, jak koloniální války v Africe, desetiletí otrokářství a vyhlazování domorodých Američanů vedlo právě k němu. Ke zvrácené myšlence, že někteří lidé si nezaslouží stejná práva jako ti druzí. Stručné dějiny vyhlazování budou dost možná nejdůležitějším audiovizuálním počinem letošního roku a byla by škoda se jim vyhnout jenom proto, že v nás vyvolávají často nepříjemné pocity.

„Myslím si, že jeden z důvodů, proč se lidé tak upínají ke své nenávisti, je ten, že někde uvnitř cítí, že jakmile by nenávist odešla, byli by nucení vyrovnávat se s bolestí,“ psal na začátku zmiňovaný spisovatel James Baldwin. Stručné dějiny vyhlazování jsou ideálním způsobem, jak se té očistné bolesti otevřít a nenávist nechat za dveřmi.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Šťastné a veselé v posteli!
    Lidi s feministickým pohledem na svět si prý užívají lepší sex než ostatní. Dokážou se totiž vykašlat na představy o tom, co je a není normální, a je pro ně zásadní vzájemný respekt. Heroine představuje první vydání věnované sexu. Buďte bez obav, že bychom chtěli někoho nebo něco soudit. Ať vás tenhle dárek příjemně naladí…
  • „Bylo to jako šlápnout na minu“
    Tak začíná článek Pavlíny, která krátce po 40. narozeninách dala průchod své touze po sexu, po cizích mužských tělech, po potěšení bez závazků. Potřebovala zjistit, kdo vlastně je. Text, u kterého se možná budete červenat, protože naráží na představy o tom, co se může a sluší.
  • Máte rádi áčko?
    Chtějí ženy anální sex, nebo se jen přizpůsobují mužské touze a představám z porna? Na to se v článku ptá Zuzana Kašparová, spoluautorka podcastu Vyhonit ďábla. Vyzpovídala několik žen, pro které je tato praktika důležitým zdrojem slasti, a připomíná, že penetrace není všechno.
  • Komu vadí svobodné ženy
    Na rozdíl od doby před pár lety už dnes v Česku jen málokdo veřejně hlásá, že když žena říká ne, myslí tím ve skutečnosti ano. Ten posun ovšem nenastal sám od sebe. Obrovskou zásluhu na něm má naše cover star, zakladatelka organizace Konsent a neúnavná čeřitelka stojatých sexistických vod Johanna Nejedlová.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 4 komentáře

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

umfa | 3. 5. 2021 10:55

Ještě je potřeba natočit sérii "Za všechny naše problémy může někdo jiný".

+4
Reagovat