Beyoncé oslavuje černošské hudební kořeny. Na vrchol ji vynesla dřina, teď hlásá méně politiky a více naděje
Od vydání posledního studiového alba Lemonade uběhlo dlouhých šest let. Po citlivých a introspektivních skladbách tentokrát zpěvačka přichází s nekompromisní kolekcí tanečních hitů, které se nezastaví ani na vteřinu. Renaissance je ideální letní album a recept na to, jak si navzdory katastrofickým světovým událostem udržet naději v budoucnost.
Beyoncé je nezpochybnitelnou ikonou současné populární hudby. I kdyby už nic jiného nevydala, její místo v historickém kánonu je navždy zajištěno. To, co lidi na Beyoncé tak fascinuje, je mimo jiné její nezastavitelná pracovitost a odolnost v tak konkurenčním prostředí, jakým je svět popu a showbyznysu. Se vzrůstajícími požadavky na naše pracovní nasazení hledáme i v hudbě, kterou posloucháme, vzory pro svůj život. Ostatně není náhoda, že nejpopulárnějším žánrem dneška je rap, ve kterém se tradičně rapuje hlavně o strmé cestě na vrchol za úspěchem a penězi.
„Soutěžila jsem v tanci a zpěvu už od svých sedmi let. Když jsem byla na pódiu, cítila jsem se bezpečně. Často jsem tam taky byla jediná černá dívka a tehdy jsem si začala uvědomovat, že budu muset tancovat a zpívat dvakrát líp než všichni ostatní. Že budu muset mít šarm a rozum a taky výraznou prezentaci na pódiu, pokud chci vyhrát. Začala jsem chodit na lekce zpěvu od operní pěvkyně v devíti a v deseti už jsem měla ve studiu nahraných nejméně padesát nebo šedesát písní,“ řekla v loňském rozhovoru pro magazín Harper’s Bazaar.
To, o čem mluví, je „black excellence“, termín, který označuje fakt, že většina Afroameričanů v určitých profesích musí pracovat několikanásobně víc, aby dosáhli stejného výsledku jako jejich bílí kolegové. I proto je Beyoncé pro lidi tak inspirativní.
Láska a sebeláska v dobách krize
Pochopitelně ale nejde jen o pracovitost. Na svém předposledním vizuálním albu, jehož každou píseň doprovázel videoklip, pojmenovaném Lemonade, přišla Beyoncé naopak s nečekanou zranitelností, ve které otevřeně řešila nevěru svého manžela, neméně slavného rappera Jay Z. Vztah se nakonec navzdory tomu nerozpadl a možná právě proto šlo o další výrazný komerční a kritický úspěch. Lemonade se jako album stalo společenským fenoménem, zprávou o tom, že navzdory celosvětově vysoké rozvodovosti má smysl o partnerství bojovat a pokoušet se jej zachránit.
Zveme vás na konferenci:
Stejně jako většina její hudby byla i tato deska svým způsobem emancipační a odvážná. Beyoncé si tu bere zpět otěže nad svým životním příběhem. To, co si o jejím vztahu myslíme, je to, co nám ona sama říká, ne bulvár nebo její muž. Když pak o dva roky později kráčela s Jay Z v dnes už kultovním klipu Apeshit po prostorách pařížské galerie Louvre, čišela z toho výhra nad osudem a vědomí vlastní hodnoty. Mít rád Beyoncé se tak svým způsobem stalo formou dnes často skloňované sebelásky. Ona je tolik sebevědomá. A já skrz ni můžu být taky.
Krom společného alba s manželem, které bylo zábavné, ale lehce zapomenutelné, a soundtracku pro remake Lvího krále se Beyoncé s hudbou následně odmlčela. Až teď přichází velkolepý návrat ve formě desky Renaissance, opulentní už na první pohled. S obalem, kde zpěvačka sedí na jakémsi elektrickém koni, který vyvolal zanícenou on-line debatu. Po šesti letech čekání je Renaissance navíc zajímavě provokativní název. Je to renesance zpěvaččiny hudby, nebo snad naráží na pandemii koronaviru, která vše proměnila a nutila nás k životu přistupovat od začátku jinak? Nejspíš obojí. „Se vší tou společenskou izolací a nespravedlnostmi, ke kterým došlo za poslední roky, si myslím, že jsme všichni připravení tak nějak utéct. Cestovat, milovat a znovu se smát. Cítím, že přichází jakási renesance, a já chci k tomu úniku přispět, jakkoliv to bude možné,“ řekla v již citovaném rozhovoru.
Album jako jeden velký taneční klub
Kdo by po Lemonade čekal, že Beyoncé bude pokračovat v nastoleném narativním hudebním stylu, hodně by se zmýlil. Je to otočka úplně jiným směrem, mnohem méně ambiciózní v obsahu, ale výrazně odvážnější ve formě. Poslechnout si album od začátku do konce trvá přes hodinu a vystřídá se tu několik primárně tanečních žánrů. Tempo se nezastaví téměř ani na vteřinu. Písně se z většiny prolínají, takže posluchač často ani nemá čas zaregistrovat, že už hraje další. To je v jistém slova smyslu negativní, protože to vede k pocitu, že skladby nejsou jednotlivě zapamatovatelné, ale zároveň to podporuje atmosféru, kterou se Beyoncé snaží vybudovat. Je to spíš klubový zážitek, tak epický, že by měl vynahradit dva roky covidového sezení o samotě doma. Výjimečně se tak pro mě jednalo o album, které jsem raději než ve sluchátkách poslouchal z reproduktorů. Pokud byl prostor si u něj zatancovat, byl zážitek nejsilnější.
Kariéra Beyoncé je za necelé dvě dekády, které se věnuje své sólové tvorbě, zpolitizovaná. Co album, to nový statement a nová éra. Vytváří tak předem určitá očekávání. Její hudba už dávno není jen něco, co posloucháme – taky se skrz ni k něčemu hlásíme. Jediný singl, který k Renaissance vydala, byl kontroverzně přijatý Break My Soul. Nešlo jen o to, že jednoduchá skladba je hudebně retro, ale hlavně brojí proti kapitalistickému kultu práce, který svým způsobem Beyoncé pomáhala budovat svými texty zaměřenými na seberealizaci. „Ty jo, nutí mě pořád pracovat / práce od devíti a odchod až v pět / hrajou mi na nervy / proto v noci nemůžu spát,“ navíc zní od slavné miliardářky, která v životě neměla osmihodinovou směnu, přinejmenším úsměvně.
Hymna přepracovaných
Jde ale o samotný sentiment, který se tu počítá. Když Beyoncé zpívá o tom, že odejde z práce a že jí nezlomí duši, pro spoustu posluchačů je to balzám na duši, je to i pocit, kterému rozumějí. Kombinace dvou věcí, které od popu chceme. Společně s pandemií koronaviru jsme začali přehodnocovat svůj vztah k zaměstnání a hromadně odcházet za jinou prací nebo na dočasný sabatikl. V takovém světě je Break My Soul ideální hymnou současných pracovních nálad ve společnosti, podobně jako jí před šesti lety bylo Work od Rihanny.
Slyšeli jste už nové album Beyoncé?
Od zbytku alba se ale žádný výrazný názor nedá chtít. Renaissance je především oslavou života, lásky, sebepřijetí a klubového řádění. Možná že je radikální v tom, jak neambiciózní je výpovědí. V něčem si nelze při poslechu nevzpomenout na letošní desku dalšího hudebního velikána, amerického rappera Kendricka Lamara, na kterou se taky napjatě čekalo dlouhé roky. Místo názorů a prorockých prohlášení to ale byla především sebereflektivní meditace nad vlastním místem ve společnosti. Lamar i Beyoncé tak oba – každý jinak – popřeli nálepku angažovaných hlasů současnosti a vydali se svou individuální cestou. Možná i proto, že je současný svět tak komplikovaný, že už jej lze jen těžko vystihnout v jednoduchých protestních písních, jako tomu bylo ještě v 60. a 70. letech.
Naděje v temnotách
Pokud je v něčem Renaissance přece jen politická, je to v radosti a v oslavě historie černošské taneční hudby, která je tu nasamplovaná v obrovském množství, jako by snad Beyoncé a její tým na albu chtěli stvořit komplexní čítanku těchto emancipačních žánrů. Včetně odkazů na tzv. ballrooms, což byly undergroundové taneční komunity pro queer osoby, které se často nikde jinde nemohly cítit bezpečně. Byla to místa pro drag a pro svobodu nosit jakékoliv oblečení, make-up nebo šperky, jaké chci. Ballroom byl safe space pro to, být sám sebou, pro ty, kteří v normálním světě přirození být nemohli. Skvěle toto prostředí zachytil dnes už kultovní dokument Paris Is Burning. Beyoncé na Renesanci sampluje např. legendární drag queen Moi Renee a celé album věnuje svému gay strýci. Její Renaissance je tedy symbolicky inkluzivní, nabízí audio prostor pro to, otevřít se vlastní opulentnosti a hlavně radosti.
Album není politicky angažovanou reakcí na aféry MeToo, válku, pandemii nebo hnutí Black Lives Matter, jakou možná někteří čekali.
„Naděje není žádný lístek loterie, se kterým sedíte před televizí a doufáte ve štěstí. Je to sekera, se kterou v krizi prorazíte nouzový východ. Naděje by vás měla vyhnat ven z dveří, protože vezme všechno, co máte, a nasměruje vaši budoucnost správným směrem. Pryč od nekonečných válek, od ničení naší země a od zneužívání chudých a marginalizovaných členů naší společnosti. Doufat znamená dát sám sebe budoucnosti. A tento závazek je pak tím, kvůli čemu je přítomnost snesitelná,“ píše americká historička a aktivistka Rebecca Solnit ve své knize Hope in the Dark. Právě na tento úryvek jsem si při poslechu nové Beyoncé vzpomněl. Její album nakonec není politicky angažovanou reakcí na aféry MeToo, válku, pandemii nebo hnutí Black Lives Matter, jakou možná někteří čekali. Ale dává naději, že je ještě pořád co na tomto světě oslavovat a pro co tančit. A to vlastně úplně stačí.
Aktuální číslo
- Kulturní války režisérky Barbary Herz
- Může být matka dobrý „vědec“?
- Jak vychovat odolné děti
- Rodičovská půl na půl
