Seriál Bridgerton jako eskapismus pro 21. století i lekce z diverzity

7 131 | Anežka Večeřová | 8. 1. 2021 | 32 komentářů | Paruky a souboje

Aktuálně nejsledovanější seriál na Netflixu vypadá na první pohled jako nevinná oddechovka, která si nepříliš originálně vybírá to nejlíbivější z žánru historizující červené knihovny. Rozhodnutí obsadit do postav anglické šlechty i herce tmavé pleti vzbudilo rozhořčení nad zjevnou ahistoričností. Proč tolik vadí barvoslepé obsazení, když se díváme na nablýskanou fikci?

Foto: Netflix

Bublinky šampaňského se vznáší za oroseným sklem, šaty až na zem šustí při příchodu dam, gentlemani s dokonale zastřiženými licousy postávající v hloučcích při kraji sálu. Pohledy obdivné i závistivé sjíždí po útlém dívčím pase a pevných ňadrech v těsném živůtku. Začíná první tanec plesové sezony roku 1814. Nejistá ruka ve sněhobílých rukavičkách se spojí s pevným stiskem sebejistého gentlemana, v jehož pohledu se zračí kromě sexuálního napětí především tvrdá maskulinita. Gentlemana, který se později nebojí dívku kvalitně zneuctít a obratem se bít o její čest v souboji nad ránem. Na Netflixu začíná další díl v Česku aktuálně nejpopulárnějšího seriálu Bridgerton.

Na druhé straně tanečního sálu, chci říct obrazovky, ležím na gauči já. Dopíjím vinný střik z vína z večerky, které už je po noci v lednici poněkud kyselejší, a vyměňuju náplň v elektronické cigaretě. Přikryju se dekou a sundám si po náročném dni podprsenku, která podepírá zbytky mého mládí. Mám za sebou jedenáct hodin náročné práce v kanceláři, jednání s klienty, ranní cestu na soud a ani přes pozdní večerní hodinu nemůžu zastavit proud e-mailů ve schránce ohledně finalizace další transakce.

Bridgerton je jednoduše čistý eskapismus. Představuje nám svatební trh, jaký dnes nepřipadá v úvahu, představuje nám rozhodnutí o budoucnosti, které leží všude jinde, jen ne v našich rukou.

Ať už jsme ženy pracující, ženy v domácnosti, nebo obojí, tenhle pocit zřejmě každá známe. Pocit, kdy potřebujeme vypnout, schovat se do světa s neexistujícími nároky, kde nemusíme přemýšlet nad svými problémy a starostmi. Odvěká úloha literatury a mnoha filmových žánrů od červené knihovny po komedie se potkává s intenzivní potřebou úniku od reality. Možná si to nechceme přiznat, ale většinu času na obrazovce nehledáme sebeidentifikaci s problémy a tíží svých životů. Hledáme možnost odžít si situace a dramata, která jsou nám vzdálená, protože jejich kontext a dilemata jsou dokonale odlišná od doby či prostředí, ve kterém se samy nacházíme.

Bridgerton na podobné divácké potřeby reaguje na jedničku. Na ploše necelé hodiny nabídne esenci romance a tragédie bez nutnosti prokousávat se pocity hlavních hrdinek a hrdinů a paradoxně i bez strachu o jejich další osud. Seriál je vysoce idealizovanou obrazovou esencí 19. století a nabízí svým divákům tu nejodlehčenější a nejaktualizovanější (a zároveň víceméně fiktivní) podobu předviktoriánské Anglie. První série představuje velice jednoduchou dějovou zápletku: vstup několika mladých dívek v čele s Daphne Bridgertonovou, nejstarší dcerou z vážené londýnské rodiny, do společnosti anglické aristokracie a její misi najít pro sebe vhodného ženicha. Nechybí první okouzlení, zklamání, dávka intrik a pomluv, rodičovská láska i selhání.

Dohoupat se k happy endu

Bridgerton vychází z populární knižní série tzv. regency romancí americké autorky Julie Quinn. Nalezneme v něm mnoho typických žánrových charakteristik, naopak hloubku děje v ní – a ani v televizní adaptaci – nehledejte. Všechny filmové výrazové prostředky – barvy, hudba (mimochodem z velké části předělávky současných popových hitů od Billie Eilish až po Arianu Grande do klasické hudby), kamera, tempo děje – jsou podřízeny jedinému záměru: být konejšivé. Vyústění první série je divákovi naprosto zřejmé od poloviny prvního dílu a obrazovka mu nabízí lehce zčeřené vlny, po kterých ústřední milostnou dvojici dokolébá k romantickému happy endu.

Zdroj: Netflix

Královnu Charlotte hraje Golda Rosheuvel.

Bridgerton je proto dokonalou formou eskapismu. Ukazuje nám svatební trh, jaký dnes nepřipadá v úvahu, představuje nám rozhodnutí o budoucnosti, které leží všude jinde, jen ne v našich rukou. Nabízí v napětí ze souboje dvou nejčestnějších a nejurozenějších gentlemanů zapomenout na to, že zrovna ten váš gentleman vám na poslední výlev citů odpověděl „Ted nemuzu, zavolam zitra“, a nezavolal. I na to, že jste vlastní svatbě stejně blízko jako před pěti lety a stejně daleko, jako budete za pět let, a ani nevíte, jestli vám to vadí.

Nabízí úlevné smíření se s tím, že tu vždy byla, je a bude společnost (nebo rodina), která vás bude za vaše milostné a životní volby odsuzovat, jedno zda za to, že jste se jen ocitla s mužem v zahradě bez doprovodu třetí osoby, anebo za to, že bydlíte sama, mateřství jste se nejvíce přiblížila při falešně pozitivním těhotenském testu a koupi kocoura s průkazem původu plemene. Pohled na odpočaté, vyhlazené mladé tváře debutantek nás zbaví starostí kvůli docházejícímu krému na vrásky z výprodeje a podezřele rychle tmavnoucím chloupkům nad horním rtem.

Devatenácté století bylo dobou, ve které se začaly psát počátky boje za rovnoprávnost mužů a žen. Bridgerton samozřejmě ústřední ženskou otázku akcentuje, byť místy poměrně šroubovaným způsobem. Dialogy vyloženě feministické postavy mladší sestry Eloise pro svou schematičnost šustí papírem a potenciálně nejsympatičtější hrdinku mění spíše v karikaturu. Na scenáristicky omezené ploše tanečních sálů se však daří zapojit i témata vyloženě současná: zdůrazňování významu ženské ekonomické nezávislosti v postavě modistky madame Delacroix, citlivé zobrazení tehdejších možností projevů homosexuality nebo důležitost rodičovské osvěty v intimních tématech.

Pokud požadujeme, aby casting odpovídal době počátku 19. století, je to stejné, jako kdybychom požadovali po herečkách, aby nosily šaty vyrobené z přírodních, v dané době dostupných materiálů barvené sépiovým inkoustem.

Ač jsem se jako divák k Bridgertonu snažila od první minuty přistupovat maximálně otevřeně, samotnou mě překvapilo, jak rušivě na mě působilo barvoslepé (anglický výraz color-blind) castingové obsazení. Tedy skutečnost, že v rolích vysoko postavené anglické šlechty včetně ústřední role obletovaného vévody vystupují v dříve nepoznané míře herci a herečky černé pleti. Rušivé pocity přetrvaly přesně do konce prvního dílu, kdy už se dokážeme s postavami více identifikovat a jsme vtaženi do příběhu. Pocit nezvyklosti obsazení v průběhu sledování zmizel a zůstal jen stud a údiv nad tím, jak hluboko mám i přes svou otevřenost a toleranci vžité, že bílé postavy musí hrát jen bílí herci. 

Historie, která se nestala

Bridgerton je pohádka, fiktivní děj zasazený do většinově fiktivního prostředí. Pokud požadujeme, aby casting odpovídal době počátku 19. století, je to stejné, jako kdybychom požadovali po herečkách, aby nosily šaty vyrobené z přírodních, v dané době dostupných materiálů a barvené sépiovým inkoustem. Je to stejné jako požadovat, aby na plese v pozadí zněly jen skladby v té době žijících skladatelů zahrané na v té době dostupné nástroje. Pokud požadujeme akurátnost v ději a postavách, pak nechme hlavní hrdinku zemřít při porodu, protože má zcela očividně příliš úzkou pánev, a jejího bratra zemřít v souboji, protože při dané úrovni lékařské péče bylo střelné zranění ve většině případů zraněním posledním.

Rušivé pocity z obsazení a otázky, které v divácích vyvolávají, nemusí být nutně automaticky označeny za nekorektní či diskriminační. Je zcela legitimní se ptát, co stojí za rozhodnutím obsadit do historického seriálu dosud nepoznanou pluralitu herců různých barev pleti. Casting Bridgertonu je možná překvapivě historicky mnohem blíže skutečnosti, než nám na první pohled může připadat. Královna Charlotta skutečně měla afroamerické předky a na několika svých portrétech je vyobrazena s výraznými afroamerickými rysy, počet afroamerických obyvatel v Londýně 20. let 19. století činil okolo 20 000 z celkového počtu 1 100 000. Herci jiných barev pleti v Bridgertonu navíc vystupují nejen v roli šlechty, ale podobný podíl jich vidíme i v postavách sluhů či lidí nižších společenských vrstev.

Přestože Bridgerton svým castingem výrazně vyčnívá, není ani nijak přelomovým v diverzitě: z posledních let je možné zmínit například seriály Kateřina Veliká (2015), variace na Dickensův román The Personal History of David Copperfield (2019), historicky pak klasický Doktor Živago v podání Omara Sharifa (1965). Praxe barvoslepého castingu je významně spojená s producentkou Bridgertonu Shondou Rhimes. Na západě se navíc jedná o čím dál rozšířenější fenomén pro filmové, divadelní a televizní projekty (příkladem z divadelních prken budiž muzikál Hamilton). Nová praxe umožňuje hercům jiných barev pleti vykročit z kategorie jim přisuzovaných rolí a částečně napravuje praxi tzv. whitewashingu. Opačná situace, kdy herci bílé pleti představovali příslušníky jiného etnika, nebyla dlouhá léta ve filmovém a televizním průmyslu výjimkou.

Zábavný, ale v mnoha směrech průměrný seriál tak k reflexi ženské otázky přidává i otázku rovnoprávnosti barev pleti. Diskuse, které castingové rozhodnutí Bridgertonu vzbudila, ukazují, že obě témata mají v současnosti společného více, než si myslíme.

Anežka Večeřová

Anežka Večeřová

Vystudovala právnickou fakultu v Praze. Pracuje jako advokátní koncipientka, www.rodinavpravu.cz. Další články.

Celkem 32 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

umfa | 9. 1. 2021 | 06:43

Ten seriál jsem neviděl a nejspíš bych ho po patnácti vteřinách vypnul, kdyby se mi náhodou ukázal na obrazovce. Úplně mi stačí co tady o něm píšete :-) A stačí mi to k tísnivému déja vu něčeho co jsem zažil před desítkami let a doufal, že to navždy skončí v propadlišti dějin. Stejně jako tehdy stačilo v jakémkoliv blábolivém textu napsat "jak určila strategie přijatá na XV. sjezdu KSČ" a nikdo si to netroufl neuveřejnit, tak dnes stačí do seriálu obsadit černochy, chválit hrdinné feministky a nikdo si jeho autora nedovolí poslat tam kam ve skutečnosti patří. A začínám se obávat, že totéž platí i pro sebenekvalitnější článek o takovém seriálu :-)

+7
Reagovat

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Nejsem bioložka, ale... | 9. 1. 2021 | 03:41

Zde by měly být zase regulace na lidi bez mozku.

-4
Reagovat
Zobrazit komentovanou zprávu

Naše další projekty

Peníze

Divoká jízda elektromobilem. Akcie Tesly očima expertů

Budou to za pár dní tři roky, co Elon Musk poslal do vesmíru červenou Teslu Roadster. Cena akcií jeho firmy míří za ní. Ke hvězdám. Může...

Peníze

Dlužníkům zůstane víc. Spočítejte si, jak roste nezabavitelná částka

Částka, kterou exekutor nesmí strhnout dlužníkovi ze mzdy, je od letošního ledna vyšší. Jde o důsledek zvýšení nákladů na bydlení a daňových...

Finmag

I soudy se řídí nepsanými zákony, ukazuje vědec

Kromě psaných pravidel se i soudnictví řídí řadou pravidel nepsaných. Nemusí to nutně být problém, odkazuje David Kosař, který zkoumá fungování...

Finmag

Milionáři z TikToku. Jak se v pandemii vydělává na prodeji šuntu z Číny

Je mi patnáct a během karantény jsem si vydělal padesát tisíc dolarů, tvrdí britský teenager v krátkém videu. Zkusit si to můžete taky....