Seriál My děti ze stanice Zoo romantizuje předlohu, ale nakonec zůstává nepateticky odstrašující

Seriál
Jan Jindřich Karásek
| 15. 4. 2021 | 2 komentáře | 26 907
Seriál My děti ze stanice Zoo romantizuje předlohu, ale nakonec zůstává nepateticky odstrašující
Zdroj: HBO

Nové zfilmování kultovní knihy a neméně slavného snímku vzbuzuje u diváků rozpaky a vřelého přijetí se mu dostalo spíše od kritiků. V něčem se mu ale přece jen daří předat původní předlohu současnému mladému publiku, které by se jinak k filmu z 80. let, natož ke knize, nemuselo dostat. V čem je seriálové zpracování problematické a v čem naopak vyniká?

Nový německý seriál vycházející z konfesní knihy Christiane Felscherinov (publikující jako Christiane F.) už od svého samotného oznámení získával spíše negativní ohlasy, a především vyvolával otázky volající po tom, zdali je nové zfilmování kultovní látky vůbec třeba a k čemu by vlastně bylo dobré. Filmová adaptace z osmdesátého prvního roku je dodnes natolik uznávaná, že její početní fanoušci přesvědčeně tvrdili, že nové zpracování není třeba a může dopadnout jedině špatně.

To je ostatně osudem velkého množství filmů a seriálů, které navazují na kultovní dílo, a ještě více to platí o remacích slavných snímků z minulosti. Vždycky se totiž nabízí úvaha, jestli to není jen vypočítavý krok studií, které chtějí vydělat na slavné značce. Přestože je logické, že tato motivace je při natáčení z hlediska jejích tvůrců nepominutelná, výsledek se odvíjí především od snahy chtít sdělit skrze přepracování původního díla něco nového, či alespoň „zesoučasnět“ zaprášené relikty minulosti. 

O druhou variantu se snaží tvůrci seriálových Dětí ze stanice Zoo (ke zhlédnutí na platformě HBO GO) v čele se zkušeným televizním režisérem Philippem Kadelbachem a scenáristkou Annettou Hess. Sami v rozhovorech vysvětlují, že jejich cílem bylo zpracovat příběh hlavní hrdinky a jejich přátel více nadčasově, udělat z něj obecnou výpověď nezávislou na konkrétní době a času. Prostě tak, aby se s ní mohli ztotožnit i dnešní mladí lidé. Zároveň ale nechtěli děj zasadit do současnosti, protože to by dle nich příliš změnilo jeho vyznění.

Příběh jako takový asi není třeba příliš představovat, shrňme si ho jen ve zkratce. Odehrává se v Berlíně v druhé polovině 70. let. Hlavní hrdinka Christiane, na začátku dvanáctiletá dívka, chodí na základní školu a snaží se zapadnout do kolektivu. Bolestný rozvod rodičů a nestabilní chování jejího otce ji ale psychicky rozhodí a ona nachází útěchu a bezpečné místo ve partě (problematických) přátel. Relativně nevinné začátky s pitím alkoholu, cigaretami a hašišem se ale postupně zvrtnou a vlivem klubového prostředí a bezprizorního životního stylu se Christiane nakonec dostane k heroinu, na kterém si vytvoří silnou závislost a jeho vysoká cena ji dovede na cestu dětské prostituce, kterou si vydělává na další a další dávky této drogy.

Iluze bezpečného světa

Právě zmiňovaná snaha tvůrců převést vyprávění do obecné roviny je už sama o sobě první problém, protože původní příběh v zásadě není, a hlavně ani nemá za cíl být nadčasový. Je to, jak známo, kniha sepsaná na základě rozhovorů, kterou s patnáctiletou Christiane, bývalou narkomankou, vedli němečtí novináři Kai Hermann a Horst Rieck z magazínu Stern. Její význam tkvěl tehdy především v tom, že v sedmdesátém osmém roce Christianina výpověď ve své brutální upřímnosti zadupala pohodlnou představu většinové německé společnosti o bezpečném poválečném světě, který dokázal chránit své nejmladší před hrůzami lidské existence. A naopak ukázala do té doby přehlížený svět náctiletých dětí, které kvůli neschopným rodičům a jejich rozbitým vztahům utíkají do ulic, kde se pak často předávkují ještě předtím, než dosáhnou dospělosti. Aniž by to bylo řečeno explicitně, jednalo se o nepřímé obvinění celé společnosti, která přehlíží sociální a ekonomické problémy, které vedou k útěkům dětí k drogám. Kniha se stala největším německým bestsellerem v kategorii „non-fiction“ od druhé světové války a vyšla ve dvaceti jazycích.

Téměř celou první polovinu seriálu se zdá, že brát tvrdé drogy je skvělý nápad, co do života přináší jen samé štěstí.

Je sice samozřejmé, že její psychologické pojetí a demonstrativní ukázka mechanismů drogové závislosti jsou stále aktuální, ale jinak je knižní příběh Christiane časově uzavřené vyprávění, které je bytostně spjaté s prostředím západního Německa na konci sedmdesátých let. Taneční a drogová scéna Berlína se diametrálně proměnila už o pouhou dekádu později, po čtyřiceti letech je už zcela k nepoznání. Pro aktuální seriál mohlo být řešením příběh skutečně aktualizovat do dnešní doby, což by vyžadovalo hodně rešerší a nejspíš úplnou změnu narativu, nebo ho naopak rigidně vsadit do historie.

Tvůrci seriálů se ale rozhodli pro zlatou střední cestu, a tak nás vracejí do sedmdesátek, které ale doplnily moderními prvky. Míchají zde zvukově současnou hudbu s neodmyslitelným Davidem Bowiem, retro oblečení s dnešní reklamní videoklipovou estetikou, šedivé panelákové ulice s futuristickou architekturou nočního klubu, a titulní protagonisté jako by byli vybráni z modelingových agentur. Na jejich krásné tváře nemá pravidelné užívání heroinu jako zázrakem téměř žádný vliv.

Zpřístupnit nepřístupné

V zásadě to ale funguje, a to zejména pokud je divák neznalý předlohy či původního filmu, nebo je alespoň schopný si je odmyslit. Kniha je sice napsána poutavě, ale jedná se hlavně o nesentimentální výpověď, konfesní rozhovor o tom, jak lehce se dá drogám propadnout. Film už samozřejmě více pracoval s vyprávěcí strukturou a dějovým obloukem, ale jeho dokumentární kamera a tvrdé ukazování toho nejhoršího z knihy ho dělali spíše odstrašujícím hororem, kterému chyběla literární nuance předlohy a jehož výpověď se nesla především v duchu varování: „Takhle nechcete dopadnout.“

Seriál na to jde odjinud a jeho zpracování je pro dnešního diváka mnohem přístupnější. Hlavní rozdíl je v tom, že místo aby se děj soustředil jen na Christiane, sledujeme životní příběhy hned šesti hlavních hrdinů. Režisér Kadelbach a scénáristka Hess si totiž našli původní nahrávky rozhovoru, z kterých kniha vychází, kde slyšeli mnohem obsáhlejší a komplexnější vyprávění, které jim umožnilo udělat z jinak poměrně krátkého, ani ne tří set stránkového díla osmidílný seriál.

My děti ze stanice Zoo

Šest hrdinů seriálu. Foto: HBO

Ten si dal složitý cíl, tedy udělat z nepřístupné látky přístupnou podívanou, na kterou se budou chtít lidé dobrovolně dívat, a to dokonce téměř sedm hodin, navíc v době pandemie a lockdownu. To se nakonec povedlo i díky castingu, který nejenže vybral sympatické a schopné herce. Zároveň jejich věk posunul do raných dvaceti, a tak jejich drogové peripetie a hlavně pak prostituce nepůsobí tak děsivě jako v případě školáků, kterými by měli být. Celkové snesitelnější vyznění také podporuje pomalý rozjezd, který je tvořený převážně zábavou mladých a radostnými scénami. Právě tady zřejmě vznikají největší rozpaky a kontroverze, neboť téměř celou první polovinu seriálu se zdá, že brát tvrdé drogy je skvělý nápad, co do života přináší jen samé štěstí.

Nejdřív důvody, pak teprve následky

Tomu napomáhá i silné vizuální zpracování, které odděluje denní scény z šedivých sídlišť, kde žijí dysfunkční rodiny protagonistů, od neonově zářícího nočního života, ve kterém jsou konečně alespoň na čas šťastní a bezstarostní. Může to působit až zavádějícím dojmem a vést k otázkám, zda nakonec takové vidění drogy spíš nepropaguje. Z hlediska titulních dětí to ale dává smysl: ten pravý život se pro ně děje v noci, naopak den je pro ně zdánlivá noční můra, z které se mohou probudit až při stmívání. Druhá polovina pak ukazuje odvrácenou stranu závislosti od absťáků přes traumatizující dětskou prostituci až po předávkování. Ve skutečnosti je tak tato „přístupnost nepřístupného“ spíše kladem seriálu, neboť jej možná dokoukají i ti, co by přímější a drsnější verzi nezvládli. Přesto se jim dostane účinného odstrašujícího sdělení, které ale nepůsobí jako moralizující agitace.

Pro mnoho bývalých narkomanů je zase na střízlivosti nejtěžší to, že musí žít se všemi vzpomínkami na hrozné věci, které kvůli drogám udělali, a cítí touhu se k nim vrátit, aby na ně mohli zapomenout.

„Pokud děláte příběh o drogách, musíte divákům ukázat, proč je vůbec lidi berou. A až potom jim předvést následky takového rozhodnutí,“ říká režisér Kadelbach. Z této logiky pak duální struktura seriálu dává smysl. První polovina je euforie nových zážitků, druhá je pak uvědomění si, že se ocitli v pekle a musí z něj ven. Za vyloženě problematické ale považuji zpracování dětské prostituce v závěrečné epizodě, kde si z ní jedna z hlavních postav udělá byznys, a v seriálu její prodávání nezletilých holek vyzní jako emancipační krok a legitimní rozhodnutí. To zcela popírá narativní logiku i smysl děje, a udivuje mě, že se nad tím někdo z tvůrců nepozastavil.

Zjednodušující je pak i závěr seriálu, kde je Christiane šťastná ve svém novém životě na venkově bez drog. Dokonce tu zazní nadějeplná píseň Dog Days Are Over od kapely „Florence + the Machine“, jako by byl všemu konec. Přitom v autobiografii Můj druhý život z roku 2013 samotná Christiane píše: „Tehdy jsem si byla jistá, že už se k drogám nikdy nevrátím. Ale ta nejtemnější kapitola mého života měla teprve začít.“ Zde mohl seriál ukázat, že heroin není droga, kterou si můžete jen tak vzít, a pak prostě přestat a žít, jako by se to nikdy nestalo. S následky a hlavně s opakovanými touhami znovu začít brát se stejně jako u každé jiné závislosti potýkají bývalí uživatelé roky.

Z radosti k nutnosti

Ve snímku Beautiful Boy, také založeném na životopisné knize, hlavní hrdina hraný Timothée Chalametem mluví o tom, že nebylo nejtěžší přestat brát drogy, ale žít každý další den bez nich a cítit tu nudu a šeď, která je v jeho životě po několikaleté drogové zkušenosti tak přítomná. Pro mnoho bývalých narkomanů je zase na střízlivosti nejtěžší to, že musí žít se všemi vzpomínkami na hrozné věci, které kvůli drogám udělali, a cítí touhu se k nim vrátit, aby na ně mohli zapomenout. To všechno jsou složité psychologické problémy, které s abstinencí přichází a které tu nejsou nijak prozkoumány.

„Většina lidí žije životy, které jsou přinejhorším tak bolestivé, přinejlepším tak monotónní, že potřeba uniknout a přenést se jinam, i kdyby jen na pár chvil, je a vždycky byla jednou ze základních tužeb naší duše,“ napsal v roce 1956 ve své filozoficko-esejistické knize Dveře vnímání anglický spisovatel Aldous Huxley. Vycházelo z ní i např. hnutí hippies a beatníci, mladí a zvídaví lidé, kteří se chtěli s pomocí drog a psychedelik přenést do jiných sfér a lépe porozumět sobě a světu. To bylo v 60. letech. Na konci 70. let, jak vidíme v Dětech ze stanice Zoo, z těchto ideálů mnoho nezbylo a zůstala už jen ta potřeba utéct od bolesti, jakou zmiňuje Huxley.

Přitom hrdinové seriálu chtěli na začátku opravdu jen zažít něco víc, alespoň o něco intenzivnější radost. Až se z ní nakonec stala nutnost. O tom, jak tenká je mezi těmito dvěma pocity hranice, nakonec autenticky vypovídá i aktuální seriál. V mnohém svou výpověď zmírňuje, dokonce se místy dopouští až romantizace předlohy, a nejeden jeho aspekt je kvůli tomu problematický, ale jako výsledek stojí za zhlédnutí. Zvládá přenést komplikované následky závislosti a má co říct i v dnešní době. Zdánlivě zbytečný remake totiž ukazuje poutavou formou nové stránky příběhu pro ty, co by se k němu jinak nikdy nemuseli dostat. A kdoví, kdo všechno jej třeba ještě potřebuje vidět.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Moje Heroine 2021 Potřebujeme si připomenout, že svět nakonec může být báječné místo k životu. Představujeme osm inspirativních a obdivuhodných žen, jejichž jména do výzvy Moje Heroine nominovali čtenářky a čtenáři. Jasmína Houdek, Elena Gorolová, Alena Jančíková, Barush Maush, Zuzana Vránová, Eliška Kodyšová, Klára Laurenčíková, Adéla Horáková. Osm příběhů, které vám vrátí naději.
  • Děti vám to vysvětlí Existuje vůbec někdo, kdo se těší na září? Na obligátní téma „back to school“ jsme se podívali ze všech stran. Proč české školství nevzkvétá? A pomohlo by mít v učitelském sboru víc mužů? Své k tomu řekli i teenageři: rozsáhlou sondu mezi svými vrstevníky provedla čtrnáctiletá Marika, čerstvá maturantka Ester se zase ptá, proč ve školách víc nemluvíme o menstruaci i tělesnosti obecně.
  • Rozkoš pro vaše uši Prozkoumali jsme nový žhavý trend – audioporno. Z jakých důvodů přitahuje především ženy a co je na něm tak zvláštního? Vše, co chcete vědět, než se ponoříte do světa zvukové rozkoše. Nestyďte se poslouchat!
  • Hrdinky našich dcer Princezny trpně čekající na své rytíře jsou definitivně out. Je čas na nové hrdinky. Co tedy s dětmi číst? Možností je dnes dost, a zvlášť s knihami o slavných českých ženách se v posledních letech roztrhl pytel. Nad tímto fenoménem se kriticky zamýšlí Gabriel Pleska. Kterou z nich by doporučil?

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 2 komentáře

Vstoupit do diskuze