Rychleji neznamená lépe a odpočinek není lenost. Pomalá produktivita ukazuje, jak pracovat udržitelně

Probouzíme se v pondělí ráno a u první kávy v kanceláři nebo home officu se díváme na nekončící seznam úkolů, které jsou před námi. Zaplaví nás vlna úzkosti z toho, že ani nevíme, kde vlastně začít. Nejde ani tak o individuální náročnost každého z úkolů, ale o to strašidelné množství. 

Během práce na jednom úkolu dostaneme dva e-maily a absolvujeme telefonát, který upozorňuje na další urgentní problém. A nám nezbývá než ve stresu přebíhat od jednoho zadání k druhému s nepříjemným pocitem, že v takovém spěchu je přece ani nemůžeme dělat dobře. Situace, kdy pohled na „to do list“ vyvolává podobně děsivé pocity jako nahlédnutí do bezedné propasti, zažil nejspíš každý.

Současná pracovní kultura je neúprosná, a přestože jsme si s rostoucím blahem v západní společnosti a s nástupem moderních technologií mysleli, že se nátlak na produktivitu sníží a počítače nám samotnou práci usnadní, nastal přesný opak. Dnes pracujeme ještě víc. Hlad trhu po neustálém růstu je příliš velký. A i když se stále častěji hovoří o všudypřítomném riziku vyhoření, velké části lidí práce nekončí ani po příchodu domů. Řesit maily v noci či o víkendu? Mnohde se takové nasazení očekává. Odpočinek je přece něco, co si člověk musí zasloužit po tom, co odvedl veškerou práci. Co ale dělat, když nikdy není opravdu hotovo? 

Sedřít se jako moji hrdinové

Celkové společenské nastavení se sice pomalými krůčky mění, ale workoholismus se stále v podstatě glorifikuje. Na sociálních sítích, jako je LinkedIn, se vytváří virtuální prostředí, ve kterém se ze sdílených příspěvků vždycky zdá, že ostatní pracují víc. Projevuje se to také na kultuře, i když méně nápadně. Soustředěné kariérní nasazení totiž dnes oslavují i popové písně, ve kterých se dřív zpívalo hlavně o lásce. A touha po tom, dostat se za každou cenu na vrchol tvrdou prací, je ústředním tématem většiny rapu, (i z těchto důvodů) nejpopulárnějšího žánru současnosti. 

Samozřejmě nad tím můžeme jednoduše mávnout rukou a říct, že jsou to jenom písničky, které si lidi pouštějí k motivaci, když jim samým chybí. Ale u hudby také funguje důležitý prvek fanouškovství. Minimálně v dospívání (ale i déle) jsou muzikanti naši hrdinové – idolové. A jako oni přece chceme být. I kdyby to znamenalo pracovat dvanáct hodin denně. Často nám ale nedochází, že pro ně práce znamená dělat intenzivně něco, co milují, zatímco pro nás sedět do noci v kanceláři nad lejstry, ve kterých nevidíme hlubší smysl.

Dalším příkladem změny vnímání popkultury bylo mezi lidmi početné nepochopení úspěšného filmu Vlk z Wall Street, které vedlo k tisícovkám fotek s hlavním hrdinou doplněným o fiktivní citát, který motivuje k nekončící práci a cílevědomosti. Pracuj, když ostatní spí, uč se, když ostatní paří, šetři, když utrácejí, a žij, jak oni jen sní, píše se na jednom z nich. 

A to přestože snímek sám ukazuje, jak takové přemýšlení může vést k ztrátě morálních i fyzických zábran a nutnému pádu. Pokud se v minulosti strašilo tím, že rock’n’roll vede mládež k drogám a alkoholu, můžeme dnešní moralizátory potěšit, že v současnosti vedeme mladou generaci k přesčasům a užívání stimulantů. 

Pracovat méně, ale lépe 

Cílem tohoto textu není vybízet k lenosti. Naopak si myslím, že cílevědomost a práce na snech – abych citoval zmiňovaný motivační úryvek – je důležitá a může v dlouhodobém měřítku vést ke šťastnějšímu a více naplňujícímu životu. Stále víc se ukazuje, že to, jak dnes pracujeme, není ani efektivní, ani udržitelné. Tím se dostáváme k principu pomalé produktivity, který vybízí k tomu, pracovat méně, ale více soustředěně. Poslední průzkumy ukazují, že čtyřdenní pracovní týden nijak nezmenšil míru produktivity zaměstnanců, ale výrazně zlepšil jejich celkovou psychiku díky tomu, že měli více času na své přátele, partnery a koníčky. Zároveň také významně zmenšil riziko vyhoření. 

Současná pracovní kultura je tak inherentně jakousi antitezí cesty za snem, o které se píše v populárních motivačních citátech, které mnohé unavené pracovníky ženou pod záminkou vyšších ideálů každý den do práce. Sen o naplňující kariéře je totiž pohřbený pod hromadou malých úkolů a firemních e-mailů. 

Mýtus o lenosti

„Je to kulturní revoluce proti současnému předpokladu, že rychleji znamená vždy také lépe. Filozofie pomalosti není o tom, dělat všechno šnečím tempem. Je o tom, snažit se dělat vše tím správným tempem. Užívat si hodiny a minuty místo toho, abychom je jen počítali. Dělat všechno tak dobře, jak to jen jde. A ne co nejrychleji. Jde o to, upřednostňovat kvalitu nad kvantitou, a to ve všech ohledech – od práce přes jídlo až po rodičovství,“ píše v knize Chvála pomalosti (česky vyšlo roku 2012 v nakladatelství 65. pole) další vlivný teoretik pomalé produktivity, kanadský novinář a řečník Carl Honoré.

Nejčastější kritikou, která na adresu takového přemýšlení o práci zaznívá, je, že povede k lenosti a k menší míře odvedené práce, která pak sníží konkurenceschopnost firmy. Jak jsme si už ale vyjasnili, když má zaměstnanec více úkolů najednou, ve skutečnosti se nezvýší jeho produktivita, ale pouze míra stresu a úzkostlivosti, která ho vede k horším pracovním výkonům vycházejícím z malého množství času, které na ně má. Paradoxně tak může udělat práci rychleji, když bude mít méně úkolů, protože bude v klidu a může se na ně více soustředit. Stejně tak to povede i k většímu pocitu smysluplnosti takové práce, protože rychlé a uspěchané projekty se nikdy nezdají uspokojivé a naplňující.