Méně je lépe. Pomalá produktivita aneb proč neumíme pracovat pořádně

Duševní zdraví
Inspirace
Klid na práci
Práce
Jan Jindřich Karásek
| 1. 3. 2022 | 13 komentářů | 6 591
Méně je lépe. Pomalá produktivita aneb proč neumíme pracovat pořádně
Foto: Shutterstock

V posledních letech často mluvíme (a píšeme) o vysokém pracovním nasazení a riziku vyhoření, které z něj plyne. Co když ale existuje způsob, jak se práci nadále věnovat, prokazovat kvalitní výsledky, a ještě si u toho udržet životní radost? Jedním takovým by mohla být pomalá produktivita.

Probouzíme se v pondělí ráno a u první kávy v kanceláři nebo home officu se díváme na nekončící seznam úkolů, které jsou před námi. Zaplaví nás vlna úzkosti z toho, že ani nevíme, kde vlastně začít. Nejde ani tak o individuální náročnost každého z úkolů, ale o to strašidelné množství. 

Během práce na jednom úkolu dostaneme dva e-maily a absolvujeme telefonát, který upozorňuje na další urgentní problém, který je třeba co nejdříve vyřešit. A nám nezbývá než ve stresu přebíhat od jednoho zadání k druhému s nepříjemným pocitem, že v takovém spěchu je přece ani nemůžeme dělat dobře. Podobnou situaci s to do listem děsivým jako pomyslná propast, do které se díváme a ona zpátky na nás, zažil nejspíš každý.

Odpočinek je něco, co si člověk musí zasloužit po tom, co odvedl veškerou práci. Co ale dělat, když nikdy není opravdu hotovo?

Současná pracovní kultura je neúprosná, a přestože jsme si s rostoucím blahem v západní společnosti a s nástupem moderních technologií mysleli, že se nátlak na produktivitu sníží a počítače nám samotnou práci usnadní, nastal přesný opak a my dnes pracujeme  paradoxně ještě víc. Hlad trhu po neustálém růstu je příliš velký. Stále víc se dnes mluví o všudypřítomném riziku vyhoření z přebytku práce, která nekončí ani po příchodu domů, kde nám nadále přichází na telefon další maily, na které je nutné reagovat. Odpočinek je přece něco, co si člověk musí zasloužit po tom, co odvedl veškerou práci. Co ale dělat, když nikdy není opravdu hotovo? 

Sedřít se jako moji hrdinové

Svůj podíl na tom má i celkové společenské nastavení, které se sice pomalými krůčky mění, ale workoholismus v podstatě glorifikuje. Na sociálních sítích, jako je LinkedIn, se vytváří virtuální prostředí, ve kterém se ze sdílených příspěvků vždycky zdá, že ostatní pracují víc. Projevuje se to také na kultuře, i když méně nápadně. Soustředěné kariérní nasazení totiž dnes oslavují i popové písně, ve kterých se dřív zpívalo hlavně o lásce. A touha po tom, dostat se za každou cenu na vrchol tvrdou prací, je ústředním tématem většiny rapu, (i z těchto důvodů) nejpopulárnějšího žánru současnosti. 

Samozřejmě nad tím můžeme jednoduše mávnout rukou a říct, že jsou to jenom písničky, které si lidi pouštějí k motivaci, když jim samým chybí. Ale u hudby také funguje důležitý prvek fanouškovství. Minimálně v dospívání (ale i déle) jsou muzikanti naši hrdinové – idolové. A jako oni přece chceme být. I kdyby to znamenalo pracovat dvanáct hodin denně. Často nám ale nedochází, že pro ně práce znamená dělat intenzivně něco, co milují, zatímco pro nás sedět do noci v kanceláři nad lejstry, ve kterých nevidíme hlubší smysl.

Vytváříte si seznamy pracovních úkolů?

Dalším příkladem změny vnímání popkultury bylo mezi lidmi početné nepochopení úspěšného filmu Vlk z Wall Street, které vedlo k tisícovkám fotek s hlavním hrdinou doplněným o fiktivní citát, který motivuje k nekončící práci a cílevědomosti. Pracuj, když ostatní spí, uč se, když ostatní paří, šetři, když utrácejí, a žij, jak oni jen sní, píše se na jednom z nich. 

A to přestože snímek sám ukazuje, jak takové přemýšlení může vést k ztrátě morálních i fyzických zábran a nutnému pádu. Pokud se v minulosti strašilo tím, že rock’n’roll vede mládež k drogám a alkoholu, můžeme dnešní moralizátory potěšit, že v současnosti vedeme mladou generaci k přesčasům a užívání stimulantů. 

Pracovat méně, ale lépe 

Cílem tohoto textu není vybízet k lenosti. Naopak si myslím, že cílevědomost a práce na snech – abych citoval zmiňovaný motivační úryvek – je důležitá a může v dlouhodobém měřítku vést ke šťastnějšímu a více naplňujícímu životu. Stále víc se ukazuje, že to, jak dnes pracujeme, není ani efektivní, ani udržitelné. Tím se dostáváme k principu pomalé produktivity, který vybízí k tomu, pracovat méně, ale více soustředěně. Poslední průzkumy ukazují, že čtyřdenní pracovní týden nijak nezmenšil míru produktivity zaměstnanců, ale výrazně zlepšil jejich celkovou psychiku díky tomu, že měli více času na své přátele, partnery a koníčky. Zároveň také významně zmenšil riziko vyhoření. 

Čtěte také: Příběh vyhoření

Foto: Shutterstock

„Vypadám jako krásná a úspěšná žena? Je zvláštní tohle slyšet a říkám si, kolik dalších žen a mužů, které za krásné a úspěšné považuju já sama, takhle klame tělem,“ říká Lenka, která bojuje s depresí. Momentálně se cítí líp, ale ne dobře. „Poznávám mechanismy, které u mě depresi spouštějí. A učím se seberespektu.“

Deprese a vyhoření můžou potkat každého

Jedním z těchto průzkumů byl ten provedený na Islandu mezi lety 2015 až 2019, který má prokazatelná data potvrzující, že není třeba pracovat více, ale pracovat lépe. Zúčastnilo se ho dva a půl tisíce lidí, tedy celé jedno procento pracujících na Islandu. Zveřejnění úspěchu tohoto experimentu vedlo k tomu, že 86 procent zaměstnanců v této zemi teď pracuje méně hodin nebo dostalo možnost si pracovní dobu upravit. Ukázalo se, že psychická pohoda a odpočatost zaměstnanců nezpochybnitelně zlepšuje jejich celkové výkony a tím jim šetří čas. 

Sen o kariéře

Nejde ale pochopitelně jen o odpracované hodiny. Známým propagátorem pomalé produktivity je Alex Soojung-Kim Pang, spisovatel a expert na technologie. Pang pracoval v Silicon Valley a byl typickým pracantem tamního prostředí zaměřeného fixně na úspěch. Byl denně přepracovaný a zahlcený nekončícím multitaskingem nad desítkami úkolů. Jeho štěstím bylo, že si mohl zařídit tříměsíční tvůrčí volno, což je luxus, který se málokomu dostane. Sliboval si od něj hlavně odpočinek a rozumné množství práce, ale v jeho průběhu s překvapením zjistil, že toho je naopak schopný udělat mnohem víc – v kratším čase, a navíc výrazně lépe. Došel nakonec k tomu, že při soustředění na malé množství důležitých úkolů denně je za jeden den mnohem výkonnější než většina lidí praktikující multitasking za celý týden.

„Když se chováme k workoholikům jako k našim hrdinům, vyjadřujeme tím falešné přesvědčení, že samotná práce, ne hluboké přemýšlení, je původcem nejlepších nápadů a že úspěch jednotlivců a firem je přímým důsledkem dlouhých pracovních hodin,“ napsal ve svém bestselleru Odpočinek (česky vyšel roku 2017 v nakladatelství Management Press). V této pomalé evoluci tak nakonec není nejdůležitější samotný počet hodin, které při práci trávíme, ale počet úkolů, kterými se musíme zaobírat. 

Pokud denně řešíme desítky e-mailů, telefonních hovorů a malých povinností, dostaneme se ke skutečně důležitým věcem pozdě a unavení, nebo naopak brzy, ale přehlcení dalšími úkoly v pořadníku. Výsledkem pak není to, že toho uděláme za den víc, ale že strávíme mnohem víc času mluvením o práci než tím, že ji reálně děláme, což samo o sobě tvoří začarovaný kruh, který vede k frustraci, stresu, pocitům neuspokojivosti a následnému vyhoření.

Užívat si hodiny a minuty místo toho, abychom je jen počítali. Dělat všechno tak dobře, jak to jen jde.

Současná pracovní kultura je tak inherentně jakousi antitezí cesty za snem, o které se píše v populárních motivačních citátech, které mnohé unavené pracovníky ženou pod záminkou vyšších ideálů každý den do práce. Sen o naplňující kariéře je totiž pohřbený pod hromadou malých úkolů a firemních e-mailů. 

Mýtus o lenosti

„Je to kulturní revoluce proti současnému předpokladu, že rychleji znamená vždy také lépe. Filozofie pomalosti není o tom, dělat všechno šnečím tempem. Je o tom, snažit se dělat vše tím správným tempem. Užívat si hodiny a minuty místo toho, abychom je jen počítali. Dělat všechno tak dobře, jak to jen jde. A ne co nejrychleji. Jde o to, upřednostňovat kvalitu nad kvantitou, a to ve všech ohledech – od práce přes jídlo až po rodičovství,“ píše v knize Chvála pomalosti (česky vyšlo roku 2012 v nakladatelství 65. pole) další vlivný teoretik pomalé produktivity, kanadský novinář a řečník Carl Honoré.

Nejčastější kritikou, která na adresu takového přemýšlení o práci zaznívá, je, že povede k lenosti a k menší míře odvedené práce, která pak sníží konkurenceschopnost firmy. Jak jsme si už ale vyjasnili, když má zaměstnanec více úkolů najednou, ve skutečnosti se nezvýší jeho produktivita, ale pouze míra stresu a úzkostlivosti, která ho vede k horším pracovním výkonům vycházejícím z malého množství času, které na ně má. Paradoxně tak může udělat práci rychleji, když bude mít méně úkolů, protože bude v klidu a může se na ně více soustředit. Stejně tak to povede i k většímu pocitu smysluplnosti takové práce, protože rychlé a uspěchané projekty se nikdy nezdají uspokojivé a naplňující. 

Čtěte také: V pasti produktivity

Foto: Shutterstock

Stále hledáte systém, jak všechno lépe stíhat? Čtete příručky o úspěšných lidech a pořizujete si sofistikované plánovací diáře? „Vzdejte to, bude vám lépe,“ říká Oliver Burkeman.

Proč není možné všechno stihnout, a přesto se o to stále pokoušíme?

Je logické, že se nedá takový přístup zavést hned a všude a v mnoha profesích to bude dlouhá a trnitá cesta. Problém obou zmiňovaných knih o pomalé produktivitě je, že hledají primárně individuální řešení tam, kde jsou třeba velké systémové změny. Logicky nemůžeme radit více odpočinku někomu, kdo pracuje ve firmě, která po něm vyžaduje dvanáctihodinové směny. Jak vtipně podotkl novinář New York Times Ezra Klein, je to, jako říkat někomu, kdo žije v cukrářství, aby začal držet dietu. 

Co ale dělat můžeme, je o pomalé produktivitě více mluvit. Šířit o ní povědomí a upozorňovat zaměstnavatele na to, že se jim vyplatí ji zavést. A začít přemýšlet o změnách v managementu pracoviště, kde bude každý mít jen omezený počet úkolů. Bude to těžké, ale nikoliv nemožné. Což paradoxně zní jako věta, kterou by vedoucí mohl motivovat své zaměstnance k přesčasům. Teď bude nutné její smysl obrátit.

Takhle se to dělalo vždycky

Také často padá argument, že jsme přece takhle pracovali vždycky. Ale jak se dnes a denně přesvědčujeme, to, že něco nějak bylo vždy, neznamená, že to tak je správně. Ostatně skutečně legislativně byl u nás zaveden pětidenní pracovní týden teprve v roce 1968 a dnes už je jen těžko představitelné, že bychom měli vést vážně míněnou debatu o tom, jestli to byl dobrý nápad. Stejné by to mohlo být i s čtyřdenním pracovním týdnem a výzkumy potvrzují, že budoucnost práce je v klidnějším, ale o to preciznějším tempu. 

Umím si představit hlasy, které budou na tento princip pomalé produktivity reagovat negativně, protože práce přece automaticky šlechtí a zahálka je slabost. Mluvíme tak, protože jsme v tomto přesvědčení vyrůstali a je v nás dodnes podporováno rostoucí vzájemnou rivalitou a internetem. 

Ale nejde jen o to, pracovat méně, ani o to, že pak budeme pracovat lépe. Rychlé a intenzivní pracovní nasazení z nás hlavně dělá unavené a frustrované lidi. Zhoršuje naše vzájemné vztahy s rodinou a přáteli, na které nemáme čas, nebo na ně reagujeme kvůli práci podrážděně. Nemáme čas na koníčky a sny. 

Pomalá produktivita by z nás neměla udělat jen lepší pracovníky, ale hlavně lepší kamarády, partnery a rodiče. Nezapomínejme na to, že důležitá není jen produktivita, ale také smysluplnost a pocit určitého životního naplnění. A třeba bude čas napsat konečně ten román, nebo jenom trávit více času s dětmi. Růst totiž neprobíhá jen v ekonomice, ale taky uvnitř v lidech. A ti tvoří společnost. Dbejme na to, ať se nám nerozpadne.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Martina Benešová jede bomby
    Jaderná chemička Martina Benešová slaví obří úspěch – lék na rakovinu prostaty, na jehož vývoji se podílela, byl už schválen v USA. „Když chcete dělat vědu na vysoké úrovni, musíte být nejen šéf, ale i krysa v oficíně, entertainer, politik, ekonom a psycholog,“ říká vědkyně, která se letos vdávala v Las Vegas v šatech po Cate Blanchett a nejlíp se dokáže odreagovat při rychlé jízdě autem.
  • Děravé vědecké potrubí
    Čím dál postupujeme po vědecké dráze, tím méně žen potkáváme: říká se tomu „děravé potrubí“. Se sedmi českými vědkyněmi jsme se na ty díry podívali pěkně zblízka. Kudy nám odbornice z akademické sféry mizí? A stačí díry zalepit, nebo by bylo lepší celé potrubí rovnou přestavět?
  • Milujeme fotoromány
    Zavzpomínaly jsme na časy, kdy jsme v novém Bravíčku vždycky listovaly na stránky s fotorománem, a nechaly jsme se tímhle formátem inspirovat. Tentokrát ale nejde o žádnou lovestory, nýbrž o satirické obrazy z vysokoškolského života z pera Dua Docentky. Získá Lída postdoktorský grant, nebo se její naděje zadupe docent Kuneš a profesor Hrubeš?
  • Proč nosí Filip Titlbach perly
    Novinář Filip Titlbach letos vydal knihu rozhovorů s queer lidmi o tom, čemu musí čelit. V Heroine se ho v důvěrném rozhovoru na jeho vlastní zkušenosti ptá Jana Ciglerová: „Lidé nám často říkají – žijte si, jak chcete, ale ne nám na očích. Proč si myslíš, že se skoro neoutují sportovci? Protože spolu chodí do sprch a heterosexuální muži s tím mívají problém. Myslí si, že je gayové znásilní.“

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 13 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Hanka | 1. 3. 2022 9:14

V korporatnim prostredi se za tohle pereme uz dlouho, zkracene uvazky v tomhle prostredi kde je clovek zavalen nekonecnou hromadou veci by lidem jenom prospely. 6h denne nebo 4 dny v tydnu. Vyhoreli jsme tu skoro vsichni, kdo neni, tak brzo bude a na zirani 8h denne do PC mame sice jeste moralku, ale uz chybi potrebna kapacita....

+8
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

Tomek | 1. 3. 2022 7:45

Mala produktivita znamena zpravidla mensi vydelky pro zamestnavatele. Ti to samozrejme vidi a pak se divite, kde se bere pay gap..

-7
Reagovat