Heroine do schránkyPředplatit časopis
Předplatné časopisu

Je moje tělo moje? O individuálním rozhodování a společenském tlaku

Šárka Homfray | 8. 4. 2021 | 9 komentářů | Prsa | 8 186

Zdroj: Shutterstock

Popularita estetické medicíny stále narůstá. Výkony pro krásu už dávno nejsou jen pro filmové hvězdy. Často ani nejde o utajovanou záležitost – o menších či větších zákrocích se bavíme zcela otevřeně, některé se dokonce staly téměř tak běžnými, jako je návštěva kadeřníka. Jenže bílé pláště se na klinikách estetické chirurgie nenosí jen pro ozdobu. Co všechno ovlivňuje naše rozhodnutí jít „pod jehlu“ nebo dokonce „pod nůž“?

Trendy nepatří jen módnímu průmyslu nebo hudbě, nevyhýbají se pochopitelně ani medicíně. V té estetické můžeme sledovat zejména dva takové trendy. Americký sociolog Peter Conrad o nich hovoří jako o komercionalizaci a medikalizaci.

V procesu komercionalizace medicíny se vztah aktérů zdravotnického systému, tedy lékařů, lékařek a zdravotnických zařízení a jejich pacientů a pacientek, proměňuje a postupně se přibližuje spíš sektoru služeb. Pacienti a pacientky se stávají klienty a klientkami a část zdravotnické péče je jim nabízena konkurujícími subjekty.

I když se situace v jednotlivých státech světa s ohledem na odlišné systémy zdravotního pojištění liší, velká část výkonů v oblasti estetické medicíny zpravidla z pojištění hrazena není. I z toho důvodu pak příslušná zdravotnická zařízení hledají jiné motivace pro využití jejich služeb, než je čistě zdravotní stránka věci. Zde pak může tzv. medikalizace přijít vhod.

Medikalizaci můžeme definovat jako „proces, v rámci kterého jsou nemedicínské problémy definovány a řešeny jako medicínské, zpravidla v pojmech nemoci a poruchy“. To znamená, že z nějakého tělesného znaku nebo projevu se jeho pojmenováním stává zdravotní problém nebo syndrom. A v rámci biomedicínského pohledu současného zdravotnictví tím vznikne důvod tento problém řešit.

Medikalizace a demedikalizace

Proces medikalizace se netýká jen estetické medicíny – prošla jím celá řada fenoménů dříve vnímaných jako projevy lidského chování. Z těch se teprve časem stala diagnóza – zmínit můžeme například ADHD nebo posttraumatickou stresovou poruchu. Aktuálně se setkáváme i s medikalizací řady procesů dříve považovaných za přirozenou součást procesu stárnutí – hormonální změny, šedivění či ztráta vlasu, ztráta přirozené elasticity kůže. To vše již dávno není vnímáno jako nevyhnutelné nebo jako čistě kosmetická záležitost. Existuje ale i opačný proces – demedikalizací například prošla homosexualita, která už nepatří do seznamu chorob.

Co je malé, to potřebuje zvětšit?

„Jako všechny dívky v pubertě, i Anna byla nadšená ze zvětšujících se bradavek – věděla, že to je počátek její cesty k ženství. Jenže v dalších letech její prsa odmítla růst. Ostatní dívky nosily podprsenky větších a větších velikostí, ale Anna stále neměla ani do té nejmenší co dát. Když jí bylo něco přes dvacet, pochopila, že se prsou nedočká. Podprsenka s výplněmi se stala její neoddělitelnou oporou, a i když měla ke svému tělu jinak zdravý vztah, nedostatek „ženské siluety“ ji stále velmi trápil. Nakonec sebrala odvahu k lékařské konzultaci a zjistila, že její problém má jméno – mikromastie.“

Na rozdíl od Brisbane Cosmetic Clinic, z jejíhož webu jsme Annin příběh převzali, se pracoviště české estetické medicíny obvykle neprezentují až takto neomaleně. Nicméně právě článek „Micromastie: Co je malé, není vždycky milé“ nám může sloužit jako ilustrace toho, co lze vnímat jako postupující medikalizaci malých prsů. I když velikost prsní tkáně nemusí mít žádný vliv na zdraví ženy ani na tak důležitou funkci ženských prsou, kterou je kojení, jsou velmi malá prsa vnímána a prezentována jako zdravotní problém. Malé prsy jsou zde prezentovány jako tělesný nedostatek způsobující následky v oblasti psychiky. Nemedikalizuje se tedy jen „problém“ jako takový, nástrojem jeho medikalizace je i akcent na jeho dopady, v tomto případě dopady na duševní zdraví.

Operace pro každého?

Chirurgické úpravy ženských prsů, typicky jejich zvětšení, patří mezi časté operace estetické medicíny a jejich obliba jde ruku v ruce s vývojem operačních metod a výplňových materiálů. Dříve byly vnímány jako elitní záležitost pro ženy s nejvyšším sociekonomickým postavením, dnes se ale postupně stávají čím dál běžnější – i díky tomu, že se jejich cenová dostupnost zvyšuje. Tím, jak se stávají běžnějšími, se do jisté míry zvyšuje i očekávání, že se ženy v určitých životních situacích takové operaci podrobí, nebo o ní budou alespoň uvažovat. U operaci prsou nám to může – zatím – připadat jako extrém, ale celá řada menších zákroků, typicky botox, výplně vrásek nebo rtů, už je v tomto procesu mnohem dále.

Americké socioložky Patricia Gagné a Deanna McGaughey provedly už na přelomu milénia průzkum mezi ženami, které se estetické operaci prsů podrobily, zkoumaly hlavně jejich motivaci. Všechny ženy ve výzkumném vzorku usilovaly o dosažení určitého stavu normálnosti, od kterého se dle svého názoru odchylovaly. Představa o tom, jak by ten normální stav měl vypadat, vycházela z několika zdrojů – médií, vlastního pozorování jiných žen, z toho, jak vnímaly pohledy mužů, z konfekčních střihů a velikostí oblečení atd. Zároveň tyto ženy usilovaly o dosažení stavu, který by důsledně reprezentoval je samé. Ženy, jejichž prsy prodělaly změny v souvislosti s mateřstvím, vypovídaly, že se už v zrcadle nevidí jako ony samotné. Roli hrál v jejich rozhodování i věk – určitá podoba prsů je spojena s mládím, které po třicítce pomalu mizí.

Z výzkumu vyplynulo, že ženská prsa a rozhodnutí změnit jejich vzhled mají souvislost i se společenským, třídním a rasovým postavením dané ženy. Operace prsů je něco, co se u bílých žen žijících na předměstí, tedy žen poměrně majetných, v určité životné fázi samozřejmě očekává. Některé ženy se s ohledem na svá „původní“ prsa cítily společensky neadekvátně. Buď s nimi bylo jednáno jako s příliš starými, které o sebe přestávají dbát, nebo naopak v případě příliš malých prsou nebyly brány vážně, jako by nebyly dospělé.

Naše tělo a feministická kritika

Feministická kritika se v akademické sféře už před dekádami stala jedním ze standardních společenskovědních přístupů. Poskytuje důležitou perspektivu ke zkoumání složitých fenoménů, jakým je i dobrovolné podrobení se chirurgickým zákrokům. V tomto kontextu se můžeme bavit zejména o dilematu, zda estetická medicína je spíše nástroj regulace tělesného vzhledu, nebo naopak emancipační prostředek k sebevyjádření žen. Odpověď rozhodně není jednoznačná, a to ani v jednom směru, a toto dilema se diskutuje už řadu let.

Osobně se ztotožňuji s názorem, že takto vyhrocené dilema je zbytečné a v zásadě falešné, protože individuální rozhodování v takto krystalicky čisté podobě vůbec neprobíhá. Mnohem důležitější je zaměřit se na různé faktory, které do takového rozhodování vstupují, i přemýšlet o důsledcích, které z něho plynou. Naše tělo totiž není tak úplně „naše“. Nežijeme ve vzduchoprázdnu ani mimo společnost a rozhodnutí, co se svým tělem uděláme, podléhá celé řadě vlivů, i když si je neuvědomujeme, nebo se jim snažíme nepodléhat. Veřejná regulace tělesnosti a konkrétních těl není jen nějaká představa excentrických filosofů, ale reálně probíhající jev.

Standardy krásy jsou sice pouze společenskou konstrukcí, nicméně v této společnosti my žijeme.

Zároveň ale to tělo opravdu naše je, v tom smyslu, že určuje naši životní zkušenost i uvědomování si sama sebe. S jiným tělem bychom zkrátka žili jiný život a jiné životní pocity a zkušenosti by jinak formovaly naši osobnost.

Mezi krásou a zdravím

O ženských prsou nelze říci, že by bylo biologicky jednoznačně určeno, jaká velikost je normální a jaká je příliš malá nebo velká. Nejde jen o přiznaný ideál krásy, ale jak vyplývá z dalších výzkumů, i v otázce sportu a fitness je zjevné, že významnou roli při konstrukci ideálu zdravého ženského těla hrají jeho estetické charakteristiky. A konec konců očekávání spojená s normálním vzhledem ženského těla mohou jít i proti jeho biologické přirozenosti – to vidíme například na otázce tělesného ochlupení. To se přirozeně vyskytuje i na ženských nohou, ale normální je předpokládat jeho odstranění. Zkrátka to, co současná západní společnost považuje za zdravé ženské tělo, je do velké míry ovlivněno požadavky na jeho vzhled.

Jak vyplývá nejen z výše zmíněného výzkumu, prožívání vlastního těla má jednoznačný vliv na to, jestli se nějakému zákroku podrobíme nebo nikoli. Ten zákrok může být „líbivý“ – necháme si svá prsa upravit do podoby aktuálního ideálu, nebo naopak „ošklivý“ – split jazyka například v současné společnosti mnoho pochvaly nezíská, v určité subkultuře naopak ano. Estetický standard i společenská akceptovatelnost určitých zákroků se pochopitelně v čase mění – třeba tetování je v tomto ohledu velmi ilustrativní.

Líbivost zákroku ale téměř vůbec neovlivňujeme my samotní, i když bychom si nakrásně mohli myslet, že to děláme „jen pro sebe“. Kromě toho, že máme společensky určenou normu, se kterou buď souzníme, nebo se vůči ní naopak vymezujeme, je tady pak otázka dostupnosti – co se sebou můžeme nechat udělat jednat hypoteticky, jednak reálně. Na co máme peníze a co je v nabídce. Tím se vracíme k trendům komercionalizace a medikalizace.

Dobrý sluha, ale zlý pán?

Estetická chirurgie sama o sobě rozhodně nemůže být považována jen za nástroj k regulaci ženských těl. Pro řadu z žen jde o nástroj k seberealizaci a vytvoření jejich vlastního ženského těla a ženské identity. Jako taková může estetická chirurgie sloužit jako potvrzení, tak k rozporování dominantní estetické kultury. V realitě ale častěji slouží k jejímu potvrzení.

Je tu jedno velké ale. Standardy krásy jsou sice pouze společenskou konstrukcí, nicméně v této společnosti my žijeme. To, že malá prsa mohou způsobovat různé psychické obtíže (deprese, úzkosti, poruchy sebevědomí atd.), není jen výmysl lobby estetické medicíny a ani něco, nad čím lze jen tak mávnout rukou a říct si, že se na nějaké normy krásy můžeme vykašlat.

V rámci českého systému zdravotního pojištění je hrazena jen určitá část chirurgických úprav prsů, včetně jejich zvětšení. Jde zejména o rekonstrukci prsů po onkologických onemocněních a odstranění vrozených deformit. V případě redukce velkých prsů může jít i o důvody neurologické nebo ortopedické, plynoucí z neúměrného zatížení hrudníku a celého trupu. Psychické problémy způsobené tvarem nebo velikostí prsů nejsou důvodem k hrazení jejich úpravy ze zdravotního pojištění. To můžeme brát jednak jako odmítnutí kompenzace úsilí o přiblížení se pouhému estetickému ideálu, nebo jako projev relativizace a stigmatizace duševního zdraví veřejnými politikami, nebo možná i prevenci další medikalizace v této otázce.

Pokud by i operace z psychických důvody byly hrazeny z pojištění, byly by dostupné mnohem většímu okruhu žen, které by své problémy mohly tímto způsobem řešit. Zároveň by ale norma velkých (i chirurgicky upravených) prsou byla o to rozšířenější a od žen očekávaná. Je trápení individuálních žen, o kterém není důvod pochybovat, dostatečným argumentem proto, aby byl zvýšen tlak i na ostatní ženy? Nebo je obecný zájem na dekonstrukci škodlivých norem to „vyšší dobro“, které má mít každá žena na paměti ze všeho nejdříve? Ani na tuto otázku neexistuje jednoznačná odpověď, jako na žádnou z otázek, které si v souvislosti s estetickou chirurgií klademe.

Ženy s chirurgicky upraveným poprsím se mohou setkat s bezvýhradnou nekritickou podporou svého rozhodnutí jako projevu emancipace. Stejně tak se tytéž ženy setkávají s kritikou za podřízení se kulturnímu ideálu krásy. Takto zkrátka žádný komplexní společenský jev chápat nemůžeme. Tak, jako neexistuje nic jako stoprocentně individuální volba, tak zkrátka ale není možné říct, že krása je čisté zlo a estetická chirurgie jeho nástroj.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • FILOZOFKA ANNA HOGENOVÁ Hluboký rozhovor o signálech, které nechceme slyšet. O tom, že nejdůležitější životní momenty přicházejí nenápadně a potichu. O smrti nejbližších, ale i o kolektivní katastrofě, kterou teď jako lidstvo možná prožíváme. Kam nás mohou mezní situace zavést a co si díky nim můžeme uvědomit?
  • KULT MLÁDÍ KONEČNĚ STÁRNE Protože stárne i česká populace. Přesto stále není zvykem mít na obálce lifestylového časopisu ženu ve zralém věku nebo mluvit o problémech starších generací, o jejich životech, přáních nebo potřebách. Co seniorům opravdu chybí? A jak se jich dotýká současná pandemie? Reportáž Jany Patočkové doprovázejí výmluvné fotografie Jany Plavec.
  • POJĎME MLUVIT O KLITORISU O anatomii orgánu, který není žádným malým knoflíčkem nad poševním vchodem, ale ptákem rozpínajícím svá křídla po stranách vulvy. Lucie Jarkovská vysvětluje, na co všechno má vliv (znovu)objevení klitorisu a jak je důležité uvědomit si, že lidské tělo neznamená mužské tělo.
  • SUSTAINABLE MÓDNÍ PŘÍLOHA Jak vypadají textilní materiály budoucnosti? Technologie inspirované přírodou jsou na vzestupu. Představujeme módní značky, které chtějí to nejlepší pro své zákazníky i pro planetu. Udržitelnost je pro ně klíčová. A stejně tak je pro ně důležité, aby to na ně někdo neušil.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 9 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

umfa | 8. 4. 2021 11:17

Jestli jakoukoliv reakci tak budiž :-) Podle mě je to obvykle naopak, žena není smířená se svým tělem a vyvádí kvůli tomu blbosti. Nejde jen o prsa, ale i o takové věci jako celulitida (naprosto smyšlená věc, sám bych si toho v životě nevšiml) nebo hubnutí (mně osobně se vyzáblé ženy nelíbí, ale ony přesto často chtějí vypadat uniformě, vyzáble, s průhledem mezi stehny). Modelky jsou toho jen extrémní případ, ty se snaží vypadat (=jsou tlačeny do toho aby vypadaly) tak, aby se líbily ženám, ne mužům. Jestli chcete vidět holky, které se v průměru líbí mužům, podívejte se na libovolné p o r n o stránky (píšu prokládaně kvůli vyhledávačům). A jestli je chcete vidět v reálu, tak se stačí podívat kolem sebe na ženy které jsou psychicky v pohodě, nemají mindráky ze svého vzhledu a při tom mají průměrnou postavu a průměrně velká ňadra :-)

+8
Reagovat
Zobrazit komentovanou zprávu

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

beta samec | 8. 4. 2021 6:33

A pak že ženy nejsou sexuální objekty :-) :-)

-2
Reagovat
Naše tipy