Sendvičová generace. Mezi péčí a povinností

Odvést děti do školy, cestou do práce na poštu, v práci vyřídit milion úkolů, cestou z práce do družiny nakoupit domů i pro tchyni, která si sama do obchodu dojde jen obtížně, z družiny na kroužky, rychle k tchyni s nákupem, trochu jí uklidit, pomoct s domácí rehabilitací, vyzvednout z kroužku, uvařit večeři, zkontrolovat úkoly, hodit prádlo do pračky, zkontrolovat tašky do školy, dát dětem dobrou noc a sama padnout vyčerpáním a usnout u televize.

Někdy se Janě špatně usíná. Přemýšlí o tom, co všechno ji čeká, jestli na něco nezapomněla, kdy budou třídní schůzky, kdy musí s tchyní na kontrolu. Ráda by šla s kamarádkami někdy cvičit nebo na víno, ale už se ani nepokouší domluvit si termín – všechny jsou totiž v podobném kolotoči.

Jana je typickou představitelkou toho, čemu se říká sendvičová generace. Leží na ní péče o malé děti, zároveň ale pečuje o tchyni, brzy bude muset více pomáhat i svým rodičům. Janě je okolo čtyřiceti, má dvě malé děti, pracuje jako účetní ve středně velké firmě, bydlí na jednom pražském sídlišti, stejně jako ovdovělá maminka Janina manžela.

Její muž v práci hodně cestuje, skoro každý týden je několik dní mimo domov. Jana sama pracuje na plný úvazek, jinak by s penězi nevyšli, i když mají oba na domácí poměry docela hezkou mzdu. Nestěžuje si, ví, že by to mohlo být všechno složitější. Když potřebuje odejít z práce dřív, může si vzít něco domů, ale jiná její kamarádka, sestra na JIPce, slouží doslova ve dne v noci. O rodiče se odbíhá postarat, kdy to jen chvilku jde, a stejně od svého bratra občas slyší, že „je potřeba“ se o ně starat víc.

Syn další přítelkyně má vzácnou nemoc, jejíž jméno si Jana nikdy nemůže zapamatovat, ale musí kvůli ní často do nemocnice a používat drahé pomůcky. Navíc se jeho stav postupně zhoršuje, jeho máma se začíná bát nejhoršího. Tak proč by si Jana stěžovala? Aspoň že děti jsou zdravé. Ví, že jsou na tom všechny stejně nebo hůř. Tak to prostě chodí a nedá se to udělat jinak.

Neformální péče

Neformální péče, navíc často vykonávaná „sendvičově“, tedy zároveň o děti i rodiče (někdy i rodiče partnera, případně prarodiče), se jeví být jakýmsi ženským údělem. Podle informací, které mají k dispozici Ministerstvo práce a sociálních věcí, Sociologický ústav AV ČR, Unie pečujících, nadace Krása pomoci, sdružení Byznys pro společnost a další subjekty, je největší podíl neformální péče vykonáván ženami – s částečnou (a spíše malou) pomocí sociálních služeb a služeb péče o dítě.

Radka Dudová zde hovoří o takzvaných legitimních omluvách – jakýchsi společensky akceptovatelných omluvenkách z osobní péče. Práce, která ekonomicky zajišťuje rodinu, je jednou z nejsilnějších omluv, a je to téměř vždy muž, jehož výdělek je vyšší a omluva tedy silnější.

Velkou roli zde pochopitelně také hraje tradiční vnímání genderových rolí. U žen se předpokládá, že jsou pečovatelkami jaksi z podstaty. Že péče je něco, k čemu je žena zrozena a předurčena, je jí vlastní, nemusí se ji učit a bude k ní přirozeně inklinovat.

Jenže i když je osobní péče psychicky a často i fyzicky namáhavá práce, tím, že se ji ženy „nemusí učit“, a že je vykonávána z lásky a neplaceně, pozbývá na hodnotě – není jako práce vnímána. To se například projevuje v diskuzích o změnách v důchodovém systému.

Diskuze iniciovala ministryně práce a sociálních věcí mimo jiné právě z důvodu nízkých důchodů žen, které se ve svém životě neformální péči většinou věnovaly. Poměrně často se v nich i dnes objevuje tvrzení, že výše důchodu se má odvíjet od toho, kolik budoucí důchodce do systému přispěl, což například v době mateřské a rodičovské dovolené není téměř nic.

Bez ohledu na absolutní společenskou nepostradatelnost je tak neformální péče stále nahlížena jako činnost bez ekonomického přínosu a ti, kteří ji nesobecky vykonávají, jsou za ni systémem následně trestáni. 

Pomoc a úleva

Tematizace péče jako náročné neplacené práce pochopitelně není dostačující. Pečujícím je potřeba nabídnout reálné a dostupné možnosti podpory a pomoci, přehlednými a srozumitelnými informacemi počínaje. Na MPSV aktuálně vzniká novela zákona o sociálních službách, která by měly nově pečující osobu a její postavení zakotvit.

Někteří zaměstnavatelé už v určité míře potřeby svých pečujících zaměstnanců respektují a snaží se jim vyjít vstříc, ať už flexibilitou pracovní doby, volnem na péči nad rámec zákonného minima, příspěvky nebo jinou formou.

Naprosto nepostradatelným aktérem jsou pak poskytovatelé sociálních služeb, jejichž život rozhodně není bez obtíží a komplikací. Bez stacionářů, odlehčovacích služeb, pečovatelské služby a řady dalších forem sociálních služeb se ani pečující, ani jejich potřební blízcí neobejdou a do budoucna si zaslouží ještě významnější veřejnou podporu a ocenění jejich práce.

Čeká nás to všechny

Během svého života všichni péči potřebujeme i poskytujeme. Na tom se v budoucnu nic nezmění, naopak s ohledem na demografické změny, zejména stárnutí populace, to bude platit ještě více. A není ani žádoucí, ani udržitelné, aby se pečující štvali od povinnosti k povinnosti jako Jana a jiné ženy. Takhle nikdo žít nechce a nemůže.

Péči také nelze nadále vnímat jako automatickou ženskou povinnost. Jako něco, o čem se nediskutuje, protože je samozřejmé, že žena udělá, co je potřeba, i kdyby kvůli tomu neměla pomalu ani spát. Měli bychom reflektovat to, že jde o náročnou a společensky nepostradatelnou práci, i když za ni nebereme mzdu.

Neformální péči je třeba sdílet a dbát nejen o ostatní, ale i o potřeby pečujícího. K tomu bychom měli mít k dispozici i dobrou a dostupnou podporu, informace, služby. Pokud chceme zůstat společností, ve které je normální, že se o sebe blízcí starají, pak se bez toho neobejdeme.