Heroine do schránkyPředplatit časopis 
Předplatné časopisu

Sendvičová generace. Mezi péčí a povinností

Neviditelná práce
Šárka Homfray
| 4. 6. 2019 | 77 komentářů | 48 673
Sendvičová generace. Mezi péčí a povinností

Říkejme jí Jana. Její život je skutečný, ale poslouží jako příklad ženy, jakých jsou desetitisíce. Ani slovo život není tak úplně namístě. Generace slisovaná mezi péčí o děti a staré nebo nemocné rodiče nemá čas ani sílu na cokoliv na rámec svých náročných povinností. O pomoc si ale řekne málokdy.

Odvést děti do školy, cestou do práce na poštu, v práci vyřídit milion úkolů, cestou z práce do družiny nakoupit domů i pro tchyni, která si sama do obchodu dojde jen obtížně, z družiny na kroužky, rychle k tchyni s nákupem, trochu jí uklidit, pomoct s domácí rehabilitací, vyzvednout z kroužku, uvařit večeři, zkontrolovat úkoly, hodit prádlo do pračky, zkontrolovat tašky do školy, dát dětem dobrou noc a sama padnout vyčerpáním a usnout u televize.

Někdy se Janě špatně usíná. Přemýšlí o tom, co všechno ji čeká, jestli na něco nezapomněla, kdy budou třídní schůzky, kdy musí s tchyní na kontrolu. Ráda by šla s kamarádkami někdy cvičit nebo na víno, ale už se ani nepokouší domluvit si termín – všechny jsou totiž v podobném kolotoči.

Dokud nejsou pečující zcela vyčerpaní, zpravidla je ani nenapadne hledat nějakou formu pomoci.

Jana je typickou představitelkou toho, čemu se říká sendvičová generace. Leží na ní péče o malé děti, zároveň ale pečuje o tchyni, brzy bude muset více pomáhat i svým rodičům. Janě je okolo čtyřiceti, má dvě malé děti, pracuje jako účetní ve středně velké firmě, bydlí na jednom pražském sídlišti, stejně jako ovdovělá maminka Janina manžela.

Její muž v práci hodně cestuje, skoro každý týden je několik dní mimo domov. Jana sama pracuje na plný úvazek, jinak by s penězi nevyšli, i když mají oba na domácí poměry docela hezkou mzdu. Nestěžuje si, ví, že by to mohlo být všechno složitější. Když potřebuje odejít z práce dřív, může si vzít něco domů, ale jiná její kamarádka, sestra na JIPce, slouží doslova ve dne v noci. O rodiče se odbíhá postarat, kdy to jen chvilku jde, a stejně od svého bratra občas slyší, že „je potřeba“ se o ně starat víc.

Syn další přítelkyně má vzácnou nemoc, jejíž jméno si Jana nikdy nemůže zapamatovat, ale musí kvůli ní často do nemocnice a používat drahé pomůcky. Navíc se jeho stav postupně zhoršuje, jeho máma se začíná bát nejhoršího. Tak proč by si Jana stěžovala? Aspoň že děti jsou zdravé. Ví, že jsou na tom všechny stejně nebo hůř. Tak to prostě chodí a nedá se to udělat jinak.

Neformální péče

Neformální péče, navíc často vykonávaná „sendvičově“, tedy zároveň o děti i rodiče (někdy i rodiče partnera, případně prarodiče), se jeví být jakýmsi ženským údělem. Podle informací, které mají k dispozici Ministerstvo práce a sociálních věcí, Sociologický ústav AV ČR, Unie pečujících, nadace Krása pomoci, sdružení Byznys pro společnost a další subjekty, je největší podíl neformální péče vykonáván ženami – s částečnou (a spíše malou) pomocí sociálních služeb a služeb péče o dítě.

Skleněný strop Šárky Homfray

Právnička a odborářka píše o věcech, které během své kariéry v různých podobách potká skoro každá žena. 

Pečující to berou jako daný fakt. Většinou neví, jestli mají nebo nemají nárok na příspěvek na péči nebo nějakou jinou dávku – dokud situaci finančně zvládají, po svých nárocích nepátrají. Pokud už se snažili na internetu nějaké informace najít, bylo to složité a nepřehledné, když se šli někam zeptat, vlastně ani nevěděli, na co se ptát.

Podobná situace je s využíváním služeb sociální péče, odlehčovacích a respitních služeb, nemluvě o pomoci pro samotného pečujícího.  Dokud nejsou zcela vyčerpaní, zpravidla je ani nenapadne hledat nějakou formu pomoci, třeba i placené.

Proč se vlastně ženy věnují většině potřebné neformální péče, a to i za cenu obětování veškerého svého času, někdy i zaměstnání nebo dokonce zdraví? Podle Radky Dudové ze Sociologického ústavu Akademie věd ČR je tato problematika více vidět od doby, kdy žena ve společnosti přijímá další a další role. 80% náročné péče se vykonává v domácím prostředí, na tom se dlouhodobě mnoho nemění, ale ženě kromě očekávané povinnosti pečovat přibývá řada povinností dalších.

A ačkoli neexistuje výslovná zákonná povinnost pečovat o své blízké osobně a v domácím prostředí, je tato povinnost vnímána jako silná společenská a etická norma. Proč ale dopadá primárně na ženy?

U žen se předpokládá, že jsou pečovatelkami jaksi z podstaty. Že péče je něco, k čemu je žena zrozena a předurčena, je jí vlastní, nemusí se ji učit a bude k ní přirozeně inklinovat.

Radka Dudová zde hovoří o takzvaných legitimních omluvách – jakýchsi společensky akceptovatelných omluvenkách z osobní péče. Práce, která ekonomicky zajišťuje rodinu, je jednou z nejsilnějších omluv, a je to téměř vždy muž, jehož výdělek je vyšší a omluva tedy silnější.

Velkou roli zde pochopitelně také hraje tradiční vnímání genderových rolí. U žen se předpokládá, že jsou pečovatelkami jaksi z podstaty. Že péče je něco, k čemu je žena zrozena a předurčena, je jí vlastní, nemusí se ji učit a bude k ní přirozeně inklinovat.

Jenže i když je osobní péče psychicky a často i fyzicky namáhavá práce, tím, že se ji ženy „nemusí učit“, a že je vykonávána z lásky a neplaceně, pozbývá na hodnotě – není jako práce vnímána. To se například projevuje v diskuzích o změnách v důchodovém systému.

Diskuze iniciovala ministryně práce a sociálních věcí mimo jiné právě z důvodu nízkých důchodů žen, které se ve svém životě neformální péči většinou věnovaly. Poměrně často se v nich i dnes objevuje tvrzení, že výše důchodu se má odvíjet od toho, kolik budoucí důchodce do systému přispěl, což například v době mateřské a rodičovské dovolené není téměř nic.

Bez ohledu na absolutní společenskou nepostradatelnost je tak neformální péče stále nahlížena jako činnost bez ekonomického přínosu a ti, kteří ji nesobecky vykonávají, jsou za ni systémem následně trestáni. 

Pomoc a úleva

Tematizace péče jako náročné neplacené práce pochopitelně není dostačující. Pečujícím je potřeba nabídnout reálné a dostupné možnosti podpory a pomoci, přehlednými a srozumitelnými informacemi počínaje. Na MPSV aktuálně vzniká novela zákona o sociálních službách, která by měly nově pečující osobu a její postavení zakotvit.

Pokud bych se sám ocitl/a v situaci, kdy se o sebe nepostarám,

Někteří zaměstnavatelé už v určité míře potřeby svých pečujících zaměstnanců respektují a snaží se jim vyjít vstříc, ať už flexibilitou pracovní doby, volnem na péči nad rámec zákonného minima, příspěvky nebo jinou formou.

Naprosto nepostradatelným aktérem jsou pak poskytovatelé sociálních služeb, jejichž život rozhodně není bez obtíží a komplikací. Bez stacionářů, odlehčovacích služeb, pečovatelské služby a řady dalších forem sociálních služeb se ani pečující, ani jejich potřební blízcí neobejdou a do budoucna si zaslouží ještě významnější veřejnou podporu a ocenění jejich práce.

Čeká nás to všechny

Během svého života všichni péči potřebujeme i poskytujeme. Na tom se v budoucnu nic nezmění, naopak s ohledem na demografické změny, zejména stárnutí populace, to bude platit ještě více. A není ani žádoucí, ani udržitelné, aby se pečující štvali od povinnosti k povinnosti jako Jana a jiné ženy. Takhle nikdo žít nechce a nemůže.

Péči také nelze nadále vnímat jako automatickou ženskou povinnost. Jako něco, o čem se nediskutuje, protože je samozřejmé, že žena udělá, co je potřeba, i kdyby kvůli tomu neměla pomalu ani spát. Měli bychom reflektovat to, že jde o náročnou a společensky nepostradatelnou práci, i když za ni nebereme mzdu.

Neformální péči je třeba sdílet a dbát nejen o ostatní, ale i o potřeby pečujícího. K tomu bychom měli mít k dispozici i dobrou a dostupnou podporu, informace, služby. Pokud chceme zůstat společností, ve které je normální, že se o sebe blízcí starají, pak se bez toho neobejdeme.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • O odolnosti
    „Nejlepší způsob, jak přežít krize, je nebýt na ně sám,“ říká filozofka Alice Koubová, osobnost z naší titulní strany. V eseji o odolnosti vysvětluje, že marketingoví mágové si tohle slovo přivlastnili a prodávají ho jako další recept na štěstí. Odolnost ale neznamená schopnost vydržet víc a víc až do úplného vyhoření…
  • Alice Koubová
    Jakožto proděkanka DAMU se postavila za studenty z iniciativy Ne!musíš to vydržet, kteří odstartovali celospolečenskou debatu o sexismu a neetickém chování na vysokých školách. Buduje tzv. společenské bezpečí: „Musíte mít možnost říct: Tohle je pro mě nepřijatelné.“ Snad kvůli svým osobním zkušenostem, nebo díky svému rozhledu a empatii dokáže o tématu mluvit tak, že nasloucháme.
  • Antikoncepční seriál pokračuje
    Chcete se vyhnout hormonům, a přitom mít ochranu před početím plně ve své režii? Po kondomech pro ženy a moderních pesarech si Ludmila Hamplová posvítila i na nitroděložní tělíska. Jak vlastně fungují a jaké mají plusy a minusy?
  • Menstruace od Bible až k Twitteru
    Co dělat při menstruaci: odpočívat na lehátku, nejezdit vlakem, nebruslit a neoddávat se turistice. A vůbec – lepší by bylo otěhotnět. Jaká další doporučení dostávaly ženy (typicky od mužů) v průběhu dějin? Některé mýty zkrátka jen tak nevymýtíte.…

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 77 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Paeris Kiran | 4. 6. 2019 11:51

No to je v podstatě jenom důsledkem toho že se generace již nemění po 20 letech ale po 30-35 letech.

kupříkladu na Islandu to nějak neřeší protože tam je prostě normální mít 1-2 děti před vysokou školou... A pokud ne tak je u daného člověka něco špatně.

Ale ten stav je nevyhnutelný pokud se s dětmi čeká do 30-35 let...

ale aby to fungovalo tak musí mít ti rodiče kde samostatně bydlet už někdy ve 20 letech... a během školy...
To se současnými cenami v místech kde školy jsou není u nás nějak reálné.

+59
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

Surcuf | 4. 6. 2019 16:01

Chtěly jste emancipaci , tak jim máte, dříve byla žena doma, muž ji zajistil a nebyl problém - holt kabelka z Desigualu nebyla tak často...

-139
Reagovat
Zobrazit komentovanou zprávu