„Vyrostlo mi jen jedno prso. Říkají mi amazonka.“ Příběh ženy, která si vztah ke svému tělu musela vybojovat
Žádný boky, žádnej zadek. Krátký vlasy, kozí nohy. Štafle. Tyčka. Plochá dráha. Tohle o sobě slýchala Marta Strýčková, žena, která zveřejnila svůj příběh v rámci projektu Moje tělo je moje. Upozorňuje na to, že každé tělo si zaslouží respekt bez ohledu na to, jak vypadá. Body shaming hluboce zraňuje. Marta, které se vytvořila jen jedna mléčná žláza, o tom ví své. Tohle je její příběh o hledání vztahu ke svému tělu.
Hodně, fakt hodně jsem se těšila, že až budu mít prsa, tak si mě nikdo s klukem nesplete. Měla to být tečka za neustálým obhajováním mého velmi mladého ženství. Bohužel přišel podraz od mého vlastního těla.
Vyrostlo mi jedno. Jen jedno prso. JEN JEDNO.
Proč? Nikdo neví. Někde se to zvrtlo a pravá mléčná žláza se rozhodla, že mi prostě stačí mít jen levou. Chyba ve vývoji, v genu. Co já vím.
Netrvá dlouho a ozve se věta, na kterou nikdy nezapomenu: ‚Tak co, už ti narostla koza?‘ Come on... Závody v háji. Já v háji. Moje atletická kariéra v háji. Kde já mohla dneska bejt?
Takže k tomu nežensky vypadajícímu tělu se přidává bonus v podobě rozdílu zhruba jedný velikosti. Bohužel v době, kdy jsem chodila na základku, frčely zvonáče a trička nad pupík aspoň o velikost menší. Pro představu – takhle oblečená chodí Keira Knightley ve filmu Láska nebeská. Takže všechno, fakt všechno jde vidět. Tím začalo moje období maskování. Ponožka v podprsence nefunguje. Nikdy. Naproti tomu ramenní vycpávka je celkem v pohodě. Poměrně dobře kopíruje tvar košíčku, to je ale asi tak všechno. Hodně příjemný je, když si nevšimnete, že se přesunula na bok. To pak můžete jít rovnou domů. Změnit školu, bydliště… Stejně vám za tenhle fail nikdy nepřestane být hanba.
Podobný trable jsem měla i mimo školu. Dělala jsem závodně atletiku. Na tréninku v pohodě, volný tričko, mikina. Nikdo nic neřešil. A pak vám s velkou slávou přinesou nový dres – kluci mají slušivá volná tílka, ale holky podprsenky. Samozřejmě. Takže netrvá dlouho a ozve se věta, na kterou nikdy nezapomenu: „Tak co, už ti narostla koza?“ Come on... Závody v háji. Já v háji. Moje atletická kariéra v háji. Kde já mohla dneska bejt?
Setkali jste se s posměšnými komentáři k vašemu vzhledu?
Problém jsem řešila s dětskou doktorkou. Prý je to celkem normální a většinou se rozdíl srovná během puberty. Nesrovnalo se nic. Takže přišla na přetřes otázka operace „ze zdravotních důvodů“. „Až bude vývoj definitivně ukončen.“ Do té doby jsem dostala poukázku na epitézu Amoena. Na ten název taky nikdy nezapomenu. Moje náhradní prso. Každý den jsem ho obřadně vkládala na prázdné místo v podprsence a každý večer dávala spát do krabičky v šuplíku.
Život s jedním prsem
Tímhle stylem jsem prošla základní i střední školu. Maskování jsem dovedla k dokonalosti a sama se sebou jsem byla docela v pohodě. Pak přišla vysoká. Nové město. Nové všechno. Obor textilní design byl kouzelný svět. Ateliéry, focení, umělci. Každý byl NĚKDO. Přišel můj první chlap. Milovala jsem jeho život. Jeho práci. Milovala jsem jeho, protože on miloval mě. I bez prsu. Takovou, jaká jsem. Tak, jak vypadám. Ukázal mi „velkej svět“ designu a umění. Byla jsem totální královna. Co víc si můžu přát?
Až moc pozdě jsem si uvědomila, že nežiju svůj život, ale jeho. Až moc pozdě jsem se probrala. V době, kdy už s bonusem v podobě bulimie šlo zápasit docela blbě. Najednou bylo zvracení běžnou součástí mýho života. Až později jsem přišla na to, že se jen snažím vyřešit si pochybnosti o sobě. Měla jsem pocit, že nejsem dost dobrá. Potřebovala jsem mít alespoň něco pod kontrolou.
Moje tělo si zaslouží respekt
Máte také zkušenost s body shamingem? Projekt Moje tělo je moje sbírá příběhy lidí, kteří čelili body shamingu. Svou zkušenost můžete sdílet i anonymně. Napište na mujpribeh@mojetelojemoje.cz a pomozte šířit myšlenku, že by nikdo neměl být ponižován kvůli vzhledu.
Chcete o body neutrality a respektující komunikaci ve vztahu k tělu vědět víc? Letní camp Moje tělo je moje nabízí týdenní vzdělávací program nejen pro profesionály z oblasti vzdělávání a zdravotní péče.
Období zvracení trvalo patnáct let. Občas se mi podařilo přestat, ale vždycky se objevil někdo, jehož život jsem začala žít, a s ním se vrátila i bulimie. Takhle to šlo dokola a dokola. Až k totálnímu kolapsu. Fyzicky jsem byla „v pohodě“. Tančila jsem v divadle, zkoušela nové inscenace, učila tanec. Šla jsem z projektu do projektu. Chodila nebo spíš spala jsem s opravdu hodně muži. Každej byl důležitá náplast na moje chorý ego. Na všechny ženský zranění. V té době jsem to jinak nedokázala. Z rychlého opojení „láskou“ jsem padala na hubu jako zralá hruška. Byly dny, kdy jsem byla schovaná doma za křeslem, škrábala si kůži, trhala vlasy a nebyla schopná se jít ani vyčůrat. Depresivní stavy se střídaly s manickými jako den a noc.
A furt mi chybělo to prso. Prázdný místo bylo potřeba nějak zaplnit. O operaci už jsem neuvažovala. Nepřišlo mi to jako dostatečný přijetí sebe sama. Zlom přišel v momentě, kdy mi někdo řekl, že jsem jako amazonka. Podle legendy si amazonky uřezávali jedno prso, aby jim nepřekáželo při střelbě z luku. Líbilo se mi o sobě uvažovat jako o amazonce. Divoká, silná bojovnice. Sama stojí s lukem a bojuje. Za svůj život. Za svoje místo na zemi. S ní jsem se ztotožnila. Bytostně jsem potřebovala bojovat, ukazovat se a mluvit. Fotila jsem akty, dělala jsem představení, kde jsem byla více, méně nebo zcela nahá. Potřebovala jsem být vidět. Taková, jaká jsem.
Tělo mě podrželo
Tím nejdůležitějším rituálem pro mě bylo vytetování čtverce kolem chybějícího prsu. Tím jsem se stala definitivní amazonkou.
Všechno bylo konečně v pohodě, a dokonce jsem potkala chlapa (svého dnešního manžela), kterému prostě jen nepřišlo důležitý téma prso nějak řešit. Miluje mě, ačkoli věděl o všem – o bulimii i stavech, kdy jsem se snažila si vyrvat všechny vlasy. Během prvního těhotenství jsem byla neskutečně šťastná a poprvé jsem se cítila jako žena. Naplněná. Všechny myšlenky jsem upínala k porodu. To měl být můj poslední krok k tomu, abych byla definitivně – sama pro sebe – ŽENA. Porodem všechny moje pochybnosti o tom, že nejsem dost dobrá, dostačující a plnohodnotná, měly zmizet.
Bohužel přišla neskutečná rána, a tou byl akutní císařský řez. Dítě musí ven, hned. Plná narkóza, inkubátor. Já rozříznutá, dítě o tři patra výš a já z toho, jak přišel na svět, nevím vůbec nic. Jediný, co si pamatuju, je, že ho po probuzení z anestezie nejsem schopná udržet v náručí. Zklamala jsem. Sebe, syna, všechny. Celý můj těžce vybudovaný svět ŽENY přestal existovat. Bylo mi hrozně. Měla jsem díru v břiše i mezi sebou a synem a bála jsem se, že se ji nikdy nepovede zacelit. (Nesčetněkrát jsem slyšela větu „Moc to řešíš“ a říkám vám – je to ta největší blbost, kterou v takovou chvíli můžete někomu říct). Naštěstí mě podrželo moje tělo. Jizva se hojila a já byla každý den o kousek rychlejší na cestě o tři parta výš na dětskou jipku. A vůbec nejdůležitější bylo kojení. Je to tak – moje podivný prsa produkovaly tolik mlíka, že bych se celkem určitě mohla stát zaměstnancem měsíce Mlékárny Kunín.
Vytvořila jsem si rituál kojení. Během něj jsem si představovala, jak se mezi mnou a synem vytváří tenká bílá nitka, která nás spojuje. Tvořili jsme si společnou síť, která nás držela u sebe. A takhle jsem krok za krokem zacelila všechny rány, které jsem utrpěla tím, že jsem nemohla porodit vlastní dítě sama. O dva roky později jsem pak prošla klasickým porodem s dcerou. Jsem vděčná, že jí jednou budu mít možnost svou zkušenost předat. Věřím, že všechno, čím jsem si prošla, jsem dovedla transformovat v citlivost a empatii, a jestli ji někdy něco podobného potká, budu schopná ji podržet a dodat odvahu a dostatek sebelásky a úcty k sobě jako ženě.
Poslední rituál se odehrál nedávno. Při vyklízení bytu jsem našla v krabičce svoji epitézu. Opatrně jsem ji vyndala a ona se mi v rukách rozpadla doslova na prach. Patnáct let tam ležela. Nakonec uschnula. Nepotřebná. A já ji s velkým díkem odevzdala k věcem, který už ve svým životě nepotřebuju.
Příběh Marty Strýčkové přinášíme ve spolupráci s projektem Moje tělo je moje.
