Tall body positivity. Osobní příběh o tom, čemu čelí vysoké ženy

Lidi na mě koukají. Hodně koukají. Denně potkávám na ulici lidi s otevřenou pusou. Někteří projdou, jiní se zastaví, spousty z nich mají potřebu můj vzhled komentovat. Mám sice skoro dva metry, ale to snad ještě nikomu nedává právo se mnou mluvit jako se spolužačkou ze základky. Ptát se mě bez pozdravu „Kolik měříte?“ nebo „Jaký je nahoře počasí?“ přijde jako normální překvapivě velkému množství lidí. Často přicházejí i doplňující otázky, třeba zda i moji rodiče jsou tak vysocí, jak mám velkou nohu, jestli si někdy najdu vyššího muže a nebo klasika – jestli hraju basketbal. 

Nadměrná velikost předsudků

Otázky se mění podle mé aktuální stavby těla. Dokud jsem byla dost hubená, předpokládalo se, že jsem určitě modelka. Jakmile jsem přibrala, stala se ze mě v očích kolemjdoucích basketbalistka nebo volejbalistka. Podobné konverzace jsou pro mě dneska jen známkou toho, že se lidi neumí chovat a moc nepřemýšlejí. Už si nemyslím, že já jsem ta divná. A tak často na poznámky „Ty jo, Vy jste vysoká!“ odpovídám podle nálady buď „Ty jo, Vy jste všímavá!“ nebo jen „Jo, no.“

Ale pořád si nemyslím, že by moje výška bylo dobré téma na small talk s cizími lidmi. Věřím, že za reakcí lidí je většinou jen čistý údiv a že nemyslí svá slova zle. Ale neuvědomují si, že právě takováhle slova mohou třeba dívku v pubertě, která se sebou není zcela srovnaná a do tanečních se nepřihlásila, protože by tam byla největší a nikdo by s ní nechtěl tancovat, dost ranit. Vím, o čem mluvím. Tenkrát jsem se možná úplně zbytečně připravila o radost z tancování, o sdílení a taky o společný čas se spolužáky. Možná by bývalo stačilo, kdyby už tenkrát existoval nějaký ten hashtag „body positivity“. Kdo ví. 

S výškou se každopádně pojí spousta radostí a legrace. Všude si připadám jak v dětském koutku. Ve většině kuchyní si při krájení zeleniny zadělávám na bolest zad. Sednout si na záchod je pro mě regulérní dřep. A ve většině zrcadel si nevidím hlavu. A tak jsme si doma museli všechno předělat sobě na míru. Linku, umyvadla, záchod, postel... To, že se teď v našem zrcadle zase nevidí moje menší kamarádky, je prostě ironie osudu. V tramvajích dostanu v zatáčce většinou tyčí po hlavě a cesta letadlem na dovolenou pro mě znamená mít vzorek síťky na palubní tisk vytlačený do kolen. A když si nehlídám dveře – jakékoliv dveře – většinou se bouchnu o rám do čela. I na to se dá ale zvyknout, a tak preventivně chodím s hlavou trochu natočenou na stranu. Anebo se hrbím, takže už ve třiceti vypadám jako stará paní.

Naštěstí „všichni přece vědí“, že vysocí lidé jsou psychicky i fyzicky silní, navíc jsou schopní, tvrdě pracují a mají přirozenou autoritu, že jo. To se hned pozná, že když jsem vysoká, unesu určitě tu nejtěžší bednu. Zatímco ty menší a křehké holky si odpočinou, já to dodělám. To se přece rozumí. Tímhle stylem probíhala většina mých brigád. A zajímavé je, že jsem to ani nevnímala jako něco špatného. I mně to dávalo smysl. Všichni totiž máme přesně nastavená očekávání toho, jací ti vysocí nebo malí lidé jsou. Vysocí lidé nikdy nebudou roztomilí a vysoké holky nikdy nebudou vzbuzovat dojem křehkosti. Naopak. Asi tušíte, že rčení „co je malé, to je hezké“ patří mezi mé oblíbené. Naštěstí i tohle nastavení se dá v hlavě vysoké holky změnit. Je k tomu zapotřebí láska a pozornost. 

A je tu další moje oblíbená oblast, a sice oblečení. Šaty prý dělají člověka. Svým stylem oblékání vyjadřujeme, co se nám líbí a kým se cítíme být. Ovšem pro vysoké lidi to až tak úplně neplatí. Shánět si pro sebe oblečení a boty je totiž úkol na úrovni mission impossible. Prodavačky mě v obchodě často vítaly slovy: „Tak na vás tady fakt nic nemáme!“ Už dávno jsem začala nosit hlavně šaty a sukně, protože padnoucí kalhoty prostě není možné sehnat. Rukávy jsou mi vždycky krátké, záševky, co mají být pod prsama, mám zásadně na prsou a sehnat opravdu dlouhý kabát prostě nejde. Ale zaplať pánbůh za trend oversized módy, díky kterému jsem si konečně trochu naplnila skříň.

Nadhled jako životní nutnost

A shánět zimní těhotenské kalhoty bylo taky zábavné. Průnik množin oblečení „tall“ a „mom“ totiž téměř neexistuje. S botami je to pak ještě horší. Toužím po krásných mokasínech, klidně s nějakým výrazným vzorem, po lakovkách, které nevypadají pánsky, a hlavně po obyčejných béžových lodičkách! Jenomže výrobci bot automaticky předpokládají, že kdo má velkou nohu asi jako já, tedy velikost 44, určitě nebude chtít nosit podpatky, protože už je přece velký dost! A já bych si tak přála aspoň občas klapat v podpatcích a připadat si, že mám ten outfit fakt se vším všudy. Útěchou mi může být, že na společných fotkách moje nohy stejně nikdy nejsou vidět, protože samozřejmě stojím vždycky vzadu. 

Tohle vydá na slušný pytel na zádech. Naštěstí já už se tomu všemu můžu smát a jsem ráda, že jsem takhle vysoká. Jinak bych to nebyla já. A další věc je, že se s tím stejně nedá dělat nic jiného, než to přijmout. Všechno, co tady popisuju, mě doposud hodně zocelilo a svou výšku neberu jako něco nenormálního. Ráda si ze sebe dělám srandu. Říkám, že výhradně pořizuji letecké snímky a když padám, je to už z nebezpečné výšky. Bavím se.

K přijetí toho, jaká jsem, bylo rozhodně zásadní to, že se v náručí svého manžela schovávám už od gymplu. A tak jsem vlastně neměla pořádně příležitost se bát, že si nikdy nenajdu nikoho většího. Neumím si ani představit, že bych si dnes měla hledat partnera pro život a jako filtr bych si navíc dala parametr určité výšky. Určitě mi taky pomohlo, že jsem pro svou výšku měla „uplatnění“. Dlouho jsem totiž opravdu hrála profesionálně basketbal, a tak jsem v kolektivu „svých lidí“ tolik nevyčnívala. A když jsem s basketem skončila, už jsem měla sebevědomí a se svou výškou jsem byla v pohodě.

Svou bitvu s představou společnosti o normálnosti jsem tak nejspíš vyhrála. I když ty vysněné lodičky furt nemám. Uvědomuju si ale, že mě čeká další bitva po boku mých dcer. Běžně se lidi na hřišti ptají: „A kolik je vaší holčičce?“ Možná i kvůli tomu tahle místa nemám ráda. Denně posloucháme reakce, že naše čtyřletá dcera, která už dnes měří 122 cm, je hodně veliká. Aha. „Já si myslím, že je úplně akorát!“ Překvapuji většinu lidí svou odpovědí. A následně si vyslechnu další objevnou informaci: „Ale Vy jste vlastně taky hodně velká, tak to má po Vás!“. Po chvíli přichází hodnocení v tom smyslu, že je ale hrozně šikovná. To když už je jim to blbý. „Hlavně pohybově!“ dodávají.