Tall body positivity. Osobní příběh o tom, čemu čelí vysoké ženy

Body PositivityPříběh
Jana Slabá
| 12. 10. 2021 | 53 komentářů | 27 701
Tall body positivity. Osobní příběh o tom, čemu čelí vysoké ženy
Zdroj: Shutterstock

Fotky holek, které ať už hrdě nebo nejistě odhalují větší břicho, jizvy nebo třeba to, že mají malá prsa a doufají v přijetí, lásku a změnu, mi na instagramu vyskakují už nějakou dobu. Možná přišel čas zahrnout do body positivity i vysoké lidi. Je mi 32 let, měřím 195 centimetrů, jsem šťastně zamilovaná do svého manžela a máme dvě boží dcery. Možná právě kvůli nim přemýšlím nad tím, jak se společnost dívá na „velké lidi“.

Lidi na mě koukají. Hodně koukají. Denně potkávám na ulici lidi s otevřenou pusou. Někteří projdou, jiní se zastaví, spousty z nich mají potřebu můj vzhled komentovat. Mám sice skoro dva metry, ale to snad ještě nikomu nedává právo se mnou mluvit jako se spolužačkou ze základky. Ptát se mě bez pozdravu „Kolik měříte?“ nebo „Jaký je nahoře počasí?“ přijde jako normální překvapivě velkému množství lidí. Často přicházejí i doplňující otázky, třeba zda i moji rodiče jsou tak vysocí, jak mám velkou nohu, jestli si někdy najdu vyššího muže a nebo klasika – jestli hraju basketbal. 

Nadměrná velikost předsudků

Otázky se mění podle mé aktuální stavby těla. Dokud jsem byla dost hubená, předpokládalo se, že jsem určitě modelka. Jakmile jsem přibrala, stala se ze mě v očích kolemjdoucích basketbalistka nebo volejbalistka. Podobné konverzace jsou pro mě dneska jen známkou toho, že se lidi neumí chovat a moc nepřemýšlejí. Už si nemyslím, že já jsem ta divná. A tak často na poznámky „Ty jo, Vy jste vysoká!“ odpovídám podle nálady buď „Ty jo, Vy jste všímavá!“ nebo jen „Jo, no.“

Věřím, že za reakcí lidí je jen čistý údiv a že nemyslí svá slova zle. Ale neuvědomují si, že právě takováhle slova mohou třeba dívku v pubertě dost ranit. Vím, o čem mluvím.

Ale pořád si nemyslím, že by moje výška bylo dobré téma na small talk s cizími lidmi. Věřím, že za reakcí lidí je většinou jen čistý údiv a že nemyslí svá slova zle. Ale neuvědomují si, že právě takováhle slova mohou třeba dívku v pubertě, která se sebou není zcela srovnaná a do tanečních se nepřihlásila, protože by tam byla největší a nikdo by s ní nechtěl tancovat, dost ranit. Vím, o čem mluvím. Tenkrát jsem se možná úplně zbytečně připravila o radost z tancování, o sdílení a taky o společný čas se spolužáky. Možná by bývalo stačilo, kdyby už tenkrát existoval nějaký ten hashtag „body positivity“. Kdo ví. 

S výškou se každopádně pojí spousta radostí a legrace. Všude si připadám jak v dětském koutku. Ve většině kuchyní si při krájení zeleniny zadělávám na bolest zad. Sednout si na záchod je pro mě regulérní dřep. A ve většině zrcadel si nevidím hlavu. A tak jsme si doma museli všechno předělat sobě na míru. Linku, umyvadla, záchod, postel... To, že se teď v našem zrcadle zase nevidí moje menší kamarádky, je prostě ironie osudu. V tramvajích dostanu v zatáčce většinou tyčí po hlavě a cesta letadlem na dovolenou pro mě znamená mít vzorek síťky na palubní tisk vytlačený do kolen. A když si nehlídám dveře – jakékoliv dveře – většinou se bouchnu o rám do čela. I na to se dá ale zvyknout, a tak preventivně chodím s hlavou trochu natočenou na stranu. Anebo se hrbím, takže už ve třiceti vypadám jako stará paní.

Výška v číslech

  • České ženy jsou s průměrnou výškou 168 cm, která je jen lehce nad průměrem Evropanek, třetí nejvyšší na světě. O třetí příčku se dělíme s Estonskem, Srbskem a Islandem a před námi jsou jen obyvatelky Dánska (169 cm) a Nizozemska a Černé hory (170 cm).
  • Mezi lety 1896 a 1996 jsme vyrostly o 15,7 cm, což je třetí nejvyšší přírůstek vůbec. Dle dat rostou všichni, nejvíce pak obyvatelé zemí, kde je blahobyt. Výška je totiž podle výzkumů ovlivněna nejen genetikou, ale i tím, jak se zemi daří, jaká je zdravotní péče a úroveň výživy.
  • Jako lidský druh zřejmě máme nějaký svůj „zdravý limit“ pro růst, do kterého naše tělo ještě zvládá fungovat bez problémů. A tak by se průměrná výška v zemích, kde již dnes žijí vysocí lidé, už neměla výrazně zvyšovat.

Naštěstí „všichni přece vědí“, že vysocí lidé jsou psychicky i fyzicky silní, navíc jsou schopní, tvrdě pracují a mají přirozenou autoritu, že jo. To se hned pozná, že když jsem vysoká, unesu určitě tu nejtěžší bednu. Zatímco ty menší a křehké holky si odpočinou, já to dodělám. To se přece rozumí. Tímhle stylem probíhala většina mých brigád. A zajímavé je, že jsem to ani nevnímala jako něco špatného. I mně to dávalo smysl. Všichni totiž máme přesně nastavená očekávání toho, jací ti vysocí nebo malí lidé jsou. Vysocí lidé nikdy nebudou roztomilí a vysoké holky nikdy nebudou vzbuzovat dojem křehkosti. Naopak. Asi tušíte, že rčení „co je malé, to je hezké“ patří mezi mé oblíbené. Naštěstí i tohle nastavení se dá v hlavě vysoké holky změnit. Je k tomu zapotřebí láska a pozornost. 

A je tu další moje oblíbená oblast, a sice oblečení. Šaty prý dělají člověka. Svým stylem oblékání vyjadřujeme, co se nám líbí a kým se cítíme být. Ovšem pro vysoké lidi to až tak úplně neplatí. Shánět si pro sebe oblečení a boty je totiž úkol na úrovni mission impossible. Prodavačky mě v obchodě často vítaly slovy: „Tak na vás tady fakt nic nemáme!“ Už dávno jsem začala nosit hlavně šaty a sukně, protože padnoucí kalhoty prostě není možné sehnat. Rukávy jsou mi vždycky krátké, záševky, co mají být pod prsama, mám zásadně na prsou a sehnat opravdu dlouhý kabát prostě nejde. Ale zaplať pánbůh za trend oversized módy, díky kterému jsem si konečně trochu naplnila skříň.

Nadhled jako životní nutnost

A shánět zimní těhotenské kalhoty bylo taky zábavné. Průnik množin oblečení „tall“ a „mom“ totiž téměř neexistuje. S botami je to pak ještě horší. Toužím po krásných mokasínech, klidně s nějakým výrazným vzorem, po lakovkách, které nevypadají pánsky, a hlavně po obyčejných béžových lodičkách! Jenomže výrobci bot automaticky předpokládají, že kdo má velkou nohu asi jako já, tedy velikost 44, určitě nebude chtít nosit podpatky, protože už je přece velký dost! A já bych si tak přála aspoň občas klapat v podpatcích a připadat si, že mám ten outfit fakt se vším všudy. Útěchou mi může být, že na společných fotkách moje nohy stejně nikdy nejsou vidět, protože samozřejmě stojím vždycky vzadu. 

Tohle vydá na slušný pytel na zádech. Naštěstí já už se tomu všemu můžu smát a jsem ráda, že jsem takhle vysoká. Jinak bych to nebyla já. A další věc je, že se s tím stejně nedá dělat nic jiného, než to přijmout. Všechno, co tady popisuju, mě doposud hodně zocelilo a svou výšku neberu jako něco nenormálního. Ráda si ze sebe dělám srandu. Říkám, že výhradně pořizuji letecké snímky a když padám, je to už z nebezpečné výšky. Bavím se.

Svou bitvu s představou společnosti o normálnosti jsem tak nejspíš vyhrála. Uvědomuju si ale, že mě čeká další bitva po boku mých dcer.

K přijetí toho, jaká jsem, bylo rozhodně zásadní to, že se v náručí svého manžela schovávám už od gymplu. A tak jsem vlastně neměla pořádně příležitost se bát, že si nikdy nenajdu nikoho většího. Neumím si ani představit, že bych si dnes měla hledat partnera pro život a jako filtr bych si navíc dala parametr určité výšky. Určitě mi taky pomohlo, že jsem pro svou výšku měla „uplatnění“. Dlouho jsem totiž opravdu hrála profesionálně basketbal, a tak jsem v kolektivu „svých lidí“ tolik nevyčnívala. A když jsem s basketem skončila, už jsem měla sebevědomí a se svou výškou jsem byla v pohodě.

Svou bitvu s představou společnosti o normálnosti jsem tak nejspíš vyhrála. I když ty vysněné lodičky furt nemám. Uvědomuju si ale, že mě čeká další bitva po boku mých dcer. Běžně se lidi na hřišti ptají: „A kolik je vaší holčičce?“ Možná i kvůli tomu tahle místa nemám ráda. Denně posloucháme reakce, že naše čtyřletá dcera, která už dnes měří 122 cm, je hodně veliká. Aha. „Já si myslím, že je úplně akorát!“ Překvapuji většinu lidí svou odpovědí. A následně si vyslechnu další objevnou informaci: „Ale Vy jste vlastně taky hodně velká, tak to má po Vás!“. Po chvíli přichází hodnocení v tom smyslu, že je ale hrozně šikovná. To když už je jim to blbý. „Hlavně pohybově!“ dodávají.

Výmyk, hod koulí a pocity selhání

body shamingFoto: Shutterstock

Vydýchaná šatna, zpocená těla, šplh na rychlost nebo výmyk na známku. Vzpomínky na školní tělesnou výchovu jsou často plné ponížení, pocitů selhání a vlastní neschopnosti. Proč nás hodiny tělocviku často děsily a stresovaly, místo aby v nás podpořily zdravý vztah ke sportu a vlastnímu tělu v pohybu?

Proč je tělocvik pro mnohé tak velké trauma

Už ne, prosím. Už to nekomentujte. Ale ne kvůli mně, já se z toho nesložím, ale proč to musejí poslouchat moje děti? Nelíbí se mi, že už odmala se jim zapisuje do hlavy, že jsou velké, vlastně až moc velké. Co si z toho asi mají vzít? Já přece taky neovlivňuji vývoj cizích dětí tím, že bych v jejich přítomnosti komentovala, že mají málo vlasů, nadváhu nebo šilhají. Lidí, kteří budou na různé vzhledové odlišnosti reagovat, bude asi vždy dost. A tak si myslím, že nejlíp udělám, když o tom budu s holkama otevřeně mluvit. Se starší dcerou jsme téma velikosti a celkově jinakosti lidí probírali mnohokrát. 

Zatím ji to zajímá a hrdě, až dojemně dětsky naivně hlásí, že je velká. Chtěla bych udělat maximum pro to, aby svou výšku braly jako tu nejvíc úžasnou věc, a zároveň jako tu nejobyčejnější součást toho, jak vypadají. Vždyť je to jen vzhled. S manželem jsme se shodli, že zapíšeme holky do tanečního kroužku už odmala, aby jim tanec připadal jako normální součást jejich života. Oba dva tancujeme neradi, protože dodnes máme pocit, že na nás všichni koukají, jak to neumíme. A já jsem navíc ani nechodila do tanečních! Chceme, aby dcery měly jednou možnost se vyblbnout a vytancovat ze sebe všechno, co zrovna potřebují. Proto chceme podporovat jejich stávající radost z pohybu. 

Přála bych si, aby moje holky věděly, že jsou perfektní přesně takové, jaké jsou; že určitě jednou najdou lásku, že nepadnoucí hadry jsou jen blbost k zasmání, že když nebudou chtít, nemusí nikomu nic podávat z horních polic nebo si nakládat víc než unesou. A že ta změna, kdy se jich lidi přestanou ptát, zda jsou modelky, a začnou se ptát, jestli hrají volejbal, sice může bolet, ale nemusí. Všechno mají ještě před sebou. Bude to výzva pro mě jako pro mámu, ale i pro společnost. Tak prosím, myslete s #bodypositivity i na nás velký. I naše těla si zaslouží respekt.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Moje Heroine 2021 Potřebujeme si připomenout, že svět nakonec může být báječné místo k životu. Představujeme osm inspirativních a obdivuhodných žen, jejichž jména do výzvy Moje Heroine nominovali čtenářky a čtenáři. Jasmína Houdek, Elena Gorolová, Alena Jančíková, Barush Maush, Zuzana Vránová, Eliška Kodyšová, Klára Laurenčíková, Adéla Horáková. Osm příběhů, které vám vrátí naději.
  • Děti vám to vysvětlí Existuje vůbec někdo, kdo se těší na září? Na obligátní téma „back to school“ jsme se podívali ze všech stran. Proč české školství nevzkvétá? A pomohlo by mít v učitelském sboru víc mužů? Své k tomu řekli i teenageři: rozsáhlou sondu mezi svými vrstevníky provedla čtrnáctiletá Marika, čerstvá maturantka Ester se zase ptá, proč ve školách víc nemluvíme o menstruaci i tělesnosti obecně.
  • Rozkoš pro vaše uši Prozkoumali jsme nový žhavý trend – audioporno. Z jakých důvodů přitahuje především ženy a co je na něm tak zvláštního? Vše, co chcete vědět, než se ponoříte do světa zvukové rozkoše. Nestyďte se poslouchat!
  • Hrdinky našich dcer Princezny trpně čekající na své rytíře jsou definitivně out. Je čas na nové hrdinky. Co tedy s dětmi číst? Možností je dnes dost, a zvlášť s knihami o slavných českých ženách se v posledních letech roztrhl pytel. Nad tímto fenoménem se kriticky zamýšlí Gabriel Pleska. Kterou z nich by doporučil?

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 53 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

umfa | 12. 10. 2021 11:10

Berte to tak, že 50 % lidí má podprůměrné IQ :-) Zbytečné se rozčilovat :-)

+20
Reagovat
Zobrazit komentovanou zprávu

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

Anna | 13. 10. 2021 1:33

A co je na tom, že lidi říkají, že jste velcí? To mají mlčet a tvářit se, že to tak není? Já jsem mrňavá, poslouchám to pořád, problémy mám na úplně opačné straně spektra (vždy dlouhé rukávy, nikam nedosáhnu,...), ale mindrák jsem z toho nikdy neměla. A taky mi nikdy nenapadlo, že by ostatní měli dělat, jako že jsem veliká kdovíjak.

-27
Reagovat