Žít Gileád. Knižní pokračování Příběhu služebnice

48 679 | Šárka Homfray | 30. 9. 2019 | Kulturní fenomén

Kanadská spisovatelka Margaret Atwood před pár dny vydala druhou knihu o teokratické diktatuře Gileádu, nazvanou The Testaments – Odkazy. Jak se vyvíjel osud Gileádu a jeho obyvatel a jak moc se v příběhu odráží vývoj naší společnosti v době, která od napsání první knihy uplynula?

Mezi vydáním první a druhé knihy uplynulo pětatřicet let, byl natočen vysoce hodnocený seriál – a také proběhla řada společenských změn. Mezi příběhy je dějový odstup pouze patnáct let a zachována je tak většina postav. The Testaments jsou vyprávěním tří postav, žen s Gileádem spojených. Jednou z nich je teta Lydia, členka vrcholného establishmentu. Další dvě postavy jsou mnohem mladší dívky. Jedna z nich se v Gileádu narodila a byla v něm vychována, druhá žije ve svobodné Kanadě. Společně vyprávějí příběh vzniku a proměn Gileádu a dozvíme se i to, co se stalo s původní služebnicí, tedy Offred.

Nová kniha vzbudila pochopitelně velký zájem a podle dosavadních ohlasů jej nezklamala. Ocitla se už i v užším výběru Booker Prize 2019. Margaret Atwood je ceněná autorka a její dílo se těší popularitě, v posledních letech však právě Příběh služebnice zaujal zcela speciální místo. Ano, je to jistě dílem úspěchu oblíbeného seriálu z dílny streamovací společnosti Hulu. I přesto, že zejména po první sérii se od původního příběhu více či méně odchyluje, si jej oblíbili jak diváci a čtenáři, tak sama Margaret Atwood.

Obě knihy upozorňují na to, že v otázce lidských práv není nikdy definitivně vyhráno. Že práva žen se mohou zdát dekády jako nezcizitelná, až jednoho dne zmizí lusknutím prstu pod záminkou záchrany civilizace.

 

V posledních letech se ale jeví, že část fascinace dystopickým románem je daná i tím, jak realita dohání fikci. Je to zejména nábožensky a konzervativně motivovaná rodinná politika a protipotratová legislativa některých amerických, ale i evropských států, které působí jako tlak na to, aby ženy – obdobně jako v Gileádu – přijaly jako svou hlavní životní úlohu rodit děti.

Tuto úlohu by v intencích zastánců „pro-life“ přístupu měly plnit bez ohledu na svůj zdravotní stav, stav samotného plodu a často i bez ohledu na nedobrovolný nebo násilný způsob početí. Jsou to právě tyto společenské procesy ve spojení se zájmem o další osudy hrdinky Offred a dalších postav, které – jak uvádí v doslovu ke knize – přiměly Margaret Atwood dokončit historii Gileádu a jeho aktérek a aktérů.

Diktatura za rohem

Nejpůsobivější dystopie jsou ty, které popisují společnost velice podobnou aktuální žité skutečnosti. Zdá se, že Gileádu – tak, jak byl popsán v roce 1985 i nyní – se spíše přibližujeme, než vzdalujeme. Je zajímavé, jak málo lze poznat velký časový odstup, který dělí napsání obou knih. Dobu, ve které vznikly, prozradí jen drobné odkazy na aktuální problémy. V Příběhu služebnice je to reference k epidemii AIDS, z jedné věty v The Testaments pak vyplývá, že Gileád a jeho vláda jsou popírači klimatických změn. Atwood i v této své knize zkoumá společnost prostřednictvím jednotlivých postav, jejich motivů a chování. Abychom vnímali, jak působí moc na ty, kteří ji drží, ztrácejí nebo nabývají, není třeba používat reálné paralely. Podle Atwood se jejich podstata ani podstata společnosti nemění.

Teta Lydie je v prvních sériích zobrazována jako čisté zlo, ve třetí se divák dozvídá i její příběh „předtím“. V The Testaments je jí věnována celá třetina knihy.

Obě knihy, a ta novější asi ještě o něco naléhavěji, nás upozorňují na to, že v otázce lidských práv není nikdy definitivně vyhráno. Že práva žen (a potažmo jakýchkoli jiných skupin lidí) se mohou zdát dekády jako samozřejmá a nezcizitelná, až jednoho dne zmizí lusknutím prstu pod záminkou záchrany civilizace. Vyobrazení násilí, které diktatura využívá, je velice intenzivní. Násilí páchané na jednotlivci, mučení během výslechů a korekcí, které formuje jeho jednání a charakter způsobem, který nový režim potřebuje. Obdobnou funkci má ale i násilí zespolečenštěné, jednak v podobě veřejných poprav, jednak v nekonečné, vždy přítomné válce proti zbytku světa. To formuje charakter národa jako celku.

Obě knihy můžeme brát i jako varování například před přílišným technooptimismem a hrozbou zneužití centralizovaných a „zestátněných“ velkých dat. Hromadné emigraci žen z nového Gileádu bylo možné zabránit v neposlední řadě díky tomu, že se jednalo o bezhotovostní společnost, ve které byly finance a přístup k nim snadno centrálně kontrolovatelné. Pak prostě stačilo v jediný okamžik všem ženám zablokovat platební karty.

Krásný nový padlý svět

V Gileádu žijí ženy v souladu se svým nejvyšším posláním. Tím je rození dětí, a to dětí zdravých a pocházejících z vhodné společenské vrstvy. Pouze pokud plnění tohoto účelu není možné, mohou Bohu a Gileádu sloužit nějakým jiným způsobem, ne ovšem podle své vlastní volby. Je jim vyhrazena celá jejich vlastní ženská sféra, nejsou zatěžovány nadbytečnými starostmi o seberealizaci a kariéru, vesměs neumí ani číst a psát (a pokud umí, mají to až na výjimky zakázáno).

Vrozenou vadou Gileádu bylo totiž to, že i když se jednalo o krásný nový svět, žili v něm lidé.

Ženy Gileádu nemusí usilovat o rovnoprávnost s muži, jelikož na to nejsou jejich těla ani mozky stavěny. Nové zřízení jim milosrdně ulevilo od těchto zbytečností.  Vytvořilo pro ženy život tak šťastný a harmonický, že v něm nejsou nikdy o samotě, ale vždy minimálně ve dvojici, z jejich dosahu jsou odstraněny všechny potenciální sebevražedné instrumenty...

Již ze závěru první knihy je zjevné, že diktatura jménem Gileád netrvala věčně. Záznam Offredina vyprávění je nám zprostředkován jakousi historickou konferencí, konající se řadu let po jeho zániku. V The Testaments je zánik diktatury popsán. Vrozenou vadou Gileádu bylo totiž to, že i když se jednalo o krásný nový svět, žili v něm lidé. I zde platilo, že moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně.

Je to právě lidská podstata Gileádu, která z něj udělá epizodu v historii, o které se jednou budou pořádat jen konference, jejichž řečníci se budou zdráhat potvrdit pravdivost zdrojů a příběhů, které vyprávějí. To ovšem nemění nic na tom, že v tomto krásném novém světě zkrátka nechcete žít.

Šárka Homfray

Šárka Homfray

Právnička a odborářka. Věnuje se zejména pracovnímu a služebnímu právu, zabývá se mimo jiné nerovným zacházením a diskriminací, genderovými aspekty práva a světa... Další články.

V diskuzi nejsou žádné komentáře

Vstoupit do diskuze

Nakoukněte do časopisu Heroine

Naše další projekty

Peníze

Ceny bydlení neklesnou, říká šéf Wüstenrotu. Zvažuje zpětnou hypotéku

Dokážeme růst na klesajícím trhu. Tak generální ředitel skupiny Wüstenrot vysvětluje, proč má o banku a stavební spořitelnu zájem konkurenční...

Peníze

Kdo má víc bytů, měl by platit vyšší daň? Nemovitosti očima expertů

Tuzemská daň z nemovitosti je v evropském srovnání nízká. Což pro většinu lidí není důvod ji zvedat. Důvody se hledají jinde: prý by vyšší...

Finmag

Tipy pro psaní a spousta věcí k poslechu

Neměl by vás minout longread Rozhlasu o české fotovoltaice ani obhajoba soukromé filantropie.

Finmag

Agresivně řídí lidé neschopní empatie, říká výzkumník

Jejich revírem je dálnice, jejich tempo je vražedné – a za protivníka považují úplně každého. Agresivní řidiči mívají potíže vcítit se do...