Gender: jasná zpráva o nerovnosti v Česku
Česká vláda by dnes měla projednávat, jak činí každý rok, Zprávu o rovnosti žen a mužů za loňský rok. Zpráva ukazuje především to, že se nic moc nemění. Asi také proto, že jedna věc je projednat a jiná věc něco dělat.
Zprávu o rovnosti žen a mužů schvaluje vláda každý rok. Víc než padesátistránkový dokument má s pomocí statistických údajů podat ucelený přehled o vývoji postavení žen a mužů v české společnosti. Dělí se do tematických kapitol – institucionální zabezpečení rovnosti žen a mužů, vyrovnané zastoupení žen a mužů v rozhodovacích pozicích, rovnost žen a mužů na trhu práce, sladění pracovního, soukromého a rodinného života, vzdělávání, výzkum a rovnost žen a mužů ve znalostní společnosti, důstojnost a integrita žen a mužů, rovnost žen a mužů ve vnějších vztazích, všední život a životní styl.
Zprávu připravuje Odbor rovnosti žen a mužů Úřadu vlády a před předložením vládě prochází širokým připomínkovým řízením.
Pořád na svém
I za rok 2018 platí, že Česká republika si v evropském i mezinárodním srovnání, a to podle různých hodnocení, nestojí dobře. V některých ukazatelích si sice polepšila, pořád ale výrazně zaostává za evropským průměrem. Vysoká zůstává zejména ekonomická nerovnost, rozdíl v mužských a ženských platech (tzv. gender pay gap) je pořád druhý nejvyšší v Unii.
Ženy jsou nezaměstnaností ohroženy o 40 procent víc než muži. Matky mají proti mužům téměř čtyřikrát vyšší „šanci na nezaměstnanost“.
Že prý není
Mýtíme mýty o pay gapu
Platová nerovnost neexistuje. V horším případě si ji feministky vymyslely, v lepším jsou o ní upříměn přesvědčeny, protože neumějí počítat. Ženy si míň placenou práci vybírají dobrovolně, navíc ani nechtějí být úspěšné a se svou mzdou jsou spokojené…
Tradičně slabá je i účast žen na rozhodování. Zastoupení žen na významnějších pozicích v politice, veřejné a státní správě, byznysu, ale například i v justici nebo ve veřejnoprávních médiích je dlouhodobě nízká. Česku to významně zhoršuje pozici v mezinárodních žebříčcích, přesto ani loni nebyla přijata žádná opatření k nápravě.
Důležitým příspěvkem do diskuze se loni stala studie Sociologického ústavu AV ČR Intersekcionální přístup ke zkoumání nezaměstnanosti. Vyplývá z ní mimo jiné, že i v době velmi nízké nezaměstnanosti jsou ženy o 40 procent víc ohroženy nezaměstnaností než muži. Alarmující je rozdíl zejména u rodičů – matky mají téměř čtyřikrát vyšší „šanci na nezaměstnanost“ než muži.
Nadále také platí, že ženy nad 55 let jsou proti mužům dvakrát víc ohroženy chudobou nebo sociálním vyloučením. Vyšší ohrožení chudobou je i u jiných demografických skupin žen, zejména jde o samoživitelky. I přes změny v otcovské, rodičovském příspěvku a dlouhodobém ošetřovném platí, že muži se do péče, která je spojena s absencí v zaměstnání, zapojují míň. Z průzkumů veřejného mínění vyplývá, že důvody toho, proč muži například zřídka čerpají rodičovskou, jsou především ekonomické. K nim se pak přidává strach z přerušení kariérního růstu.
Když jde o peníze...
Pokud se tak docela neorientujete, když se kroutíte z paragrafů, když to ne a ne vyjít –
Peníze.cz už pravděpodobně vědí a nejspíš to mají spočítané a mají kalkulačku i pro vás:
Ve školství přetrvává vysoká míra segregace, tedy dělení na „holčičí“ a „klučičí“ obory, a se zvyšující se kvalifikační a profesní úrovní klesá podíl vyučujících žen. Značný problém je genderově podmíněná šikana a násilí a zejména skutečnost, že udávaná procenta zkušeností se šikanou se výrazně liší mezi vyučujícími a žáky. Z dat se ukazuje, že šikanu zaznamenalo jen sedm procent učitelů, že se ve škole potkali s fyzickým ubližováním, ale přitom tvrdí víc než polovina žáků a žaček.
Genderově podmíněné násilí a útlak, v profesním i osobním životě nebo ve zdravotnictví, je velice smutná kapitola, navíc naše veřejná debata o těchto tématech se zejména v souvislosti s masivní kampaní proti ratifikaci Istanbulské úmluvy neblaze proměňuje. Důležité jsou zejména aktivity zmocněnkyně pro lidská práva a spolupracujících subjektů, které usilují o šíření osvěty a uvádění informací na pravou míru.
Škodlivé neziskovky
Z pohledu institucionálního a finančního zabezpečení rovnosti žen a mužů byl rok 2018 charakteristický dvěma tendencemi. První z nich byly snahy o omezení financování této agendy. Druhou nekonzistentnost jejího ukotvení. Nepochybně jste tyto tendence zaznamenali, projevovaly se zejména útoky na financování „zbytečných, škodlivých, politických neziskovek“, například ve prospěch sportu.
Ani politikům, ani aktérům veřejné a státní správy neleží otázka rovnosti žen a mužů bůhvíjak na srdci.
Kdo má pocit, že „rovnostní“ neziskovky jsou jen zařízení na vysávání peněz, měl by nahlédnout právě do zprávy o rovnosti. Najde v ní podklady a evaluace toho, kdo a na co peníze dostal. Jedná se například o organizace poskytující sociální služby a pomoc a prevenci obětem domácího násilí (Rosa, Bílý kruh bezpečí, proFem a další). Poradenství a pomoc rodinám a rodičkám poskytuje například Aperio nebo Hnutí za aktivní mateřství.
Řada aktivit v rámci veřejné diskuze a životního stylu napomáhá upozorňovat na genderové nerovnosti a problémy přítomné v běžném životě, a to způsobem dostupným celé řadě adresátů, zejména mladých lidí. Ačkoli se to někomu nemusí líbit, všechny tyto aktivity jsou pro moderní společnost potřebné a nezbytné, ať už jde o diskuze na školách, lifestylové pořady nebo pomoc potřebným a ohroženým. Bez práce těchto organizací bychom se v evropském i světovém srovnání nepochybně dále posouvali směrem dolů.
Co dělá stát?
Vláda má už poměrně dlouhou řadu let strategii k dosažení rovnosti žen a mužů. Na jejím základě pak mimo jiné ukládá jednotlivým resortům úkoly, které mají plnit ať už jako odborní garanti, nebo zaměstnavatelé. Obdobně jako v předchozích letech, není plnění uložených úkolů nikterak slavné. Zmínit lze například to, že ačkoli by všechny vládní legislativní návrhy měly už několik let být důkladně posuzovány, zda (případně jak) budou odlišně dopadat na muže a ženy a jestli můžou rovnost mezi pohlavími vylepšit či zhoršit, až na výjimky se toto posouzení formálně odbude jedinou větou, tedy že daný návrh žádný takový dopad nemá.
Čest výjimkám, například ministerstvu práce a sociálních věcí nebo veřejné ochránkyni práv, ale je smutnou skutečností, že ani politikům, ani aktérům veřejné a státní správy neleží otázka rovnosti žen a mužů bůhvíjak na srdci, a to nehovořím o těch, kteří se otevřeně staví proti této agendě jako celku. Zároveň je symptomatické, že ani v hierarchickém systému státní správy vláda plnění vlastních úkolů v této problematice nijak vehementně nevymáhá.
