„Otázky ženské není...“ České prezidentské soužení

Prezidentky
Apolena Rychlíková
| 5. 5. 2021 | 38 komentářů | 17 487
„Otázky ženské není...“ České prezidentské soužení
Zdroj: Shutterstock

Dneškem vychází tištěný speciál Heroine Prezidentky, a zároveň se na Heroine.cz otevírá tematický seriál. Žena ve veřejném prostoru, v politice, v byznyse, jednoduše všude jinde, než je rodina a domácnost, vystupuje v menšině. Ženská zkušenost chybí ve všech patrech politiky, a co hůř, její absence je brána jako norma. Představme si, co by se muselo stát, abychom ženu pustili až do nejvyšší státní funkce?

„Za lepších společenských poměrů bude žena veřejně i politicky činna. Je–li dána ženě volnost, aby byla politicky činna, není tím řečeno, že každá žena bude veřejně činna.  

T. G. Masaryk, Moderní názor na ženu

Když byl v roce 1910 brněnskou propagátorkou za rovná práva žen Olgou Stránskou požádán profesor Tomáš Garrigue Masaryk o přednášku v Ženském klubu, zaslal jako dopis krátký text s názvem Moderní názor na ženu. Jednalo se o tištěný přepis přednášky, kterou Masaryk přednesl už v roce 1904. Právě tady se poprvé veřejně objevil onen legendární výrok, že otázky ženské není, jako není otázky jen mužské: je otázka společnosti.

Masarykův pohled na ženskou emancipaci byl – a dnes znovu je – radikální a komplexní. Tvrdě kritizuje konzervativní pojetí společnosti, církev i kapitalismus, opakovaně se vrací k tezi ženy jako otrokyně, která má sloužit mužům za dveřmi domácností. Vymezuje se proti údajné předurčenosti žen k mateřství, ke zneužívání rodinné karty pro realizaci ženského útlaku, proti mužům, kteří na straně jedné volají po konkurenci a konkurenceschopnosti a na té druhé aktivně a zpátečnicky zamezují půlce populace v účasti ve veřejném životě.

V tomto úsilí o zrovnoprávnění žen a mužů Masaryk pokračoval prakticky po celý svůj život. Byl významným spolubojovníkem za volební právo žen, propagátorem rovnosti, neúnavným kritikem mužské nadvlády a spojencem tehdejších političek a aktivistek. Jeho pojetí rovnosti se však neopíralo pouze o deklarativní rovinu, ale především o tu praktickou: sociální osvobození žen, vycházející z maximálního narovnání v oblasti péče o domácnost a rodinu, považoval za stěžejní podmínku demokratické a spravedlivé společnosti.

Ani neuvěřitelných (téměř) sto dvacet let od zveřejnění Moderního názoru na ženu se česká společnost s problematikou nerovností nedokázala vyrovnat, ba co víc: politický vývoj k žádné praktické emancipaci nesměřuje. V čele českého státu nikdy nestála žena. Všeobecná dominance mužů na české politické scéně, reprezentovaná jak na úrovni parlamentu, tak v prezidentském úřadě, je žitou normou. A nadcházející prezidentské volby, které se mají konat za dva roky, to nejspíš nezmění. Dočká se Česko vůbec někdy prezidentky?

Mohlo by nám to být jedno, ale nejde to

Psal se rok 2018, když Česko vstupovalo do druhé přímé prezidentské volby. O pozici hlavy státu se ucházelo hned devět mužů, jejichž věkový průměr byl 62 let. De facto nikdo z nich nereprezentoval nějak specifickou životní zkušenost, byli to prostě zástupci velmi vymezeného úseku společnosti. Bez ohledu na gender se jednalo o lidi velmi podobně hodnotově ukotvené, zajištěné, ve většině případů kulturně i sociálně privilegované. Naopak absenci určitého druhu zkušenosti měli společnou: S péčí, s diskriminací nebo třeba se syndromem podvodnice, který je minimálně pro ženy stěžejní a typický, byť často nereflektovaný.

Heroine Prezidentky

Tištěný speciál Heroine Prezidentky, věnovaný ženám v politice, ve veřejných funkcích a možná snad jednou i v nejvyšší funkci státní. Kdo by měl být první českou prezidentkou? Liší se ženský leadership od mužského? Jakým překážkám ženy v politice čelí?
Bradáčová, Kolínská, Němcová, Šípová, Nerudová. Pět rozhovorů s ženami, které na to mají. – Je čas na „ženský styl“ vedení – Feministická knihovnička – O závislosti na práci – Co nás učí Zuzana Čaputová – Vyplatí se kvóty?  
Více o speciálním vydání Heroine Prezidentky

Oproti předchozí volbě v roce 2013, kdy do boje vyrazily hned tři ženy a všechny z různého názorového spektra, tentokrát ženy z kandidátky zmizely úplně. Vzhledem k tomu, že politické preference netvoří s genderem přímou úměru – neplatí, že lidé si více rozumí jen proto, že mají stejné pohlaví –, by nám to mohlo být jedno. Ale nejde to. Posun to totiž byl ve všech ohledech symptomatický. Politické prostředí u nás za několik posledních let výrazně zhrublo – paradoxně se tak začalo dít zhruba v té samé době, kdy se debaty, týkající se postavení žen v české společnosti, nerovných podmínek i přístupu do veřejného života, začaly znovu živě diskutovat, a kdy zájem o témata spojená s genderovou nerovností mezi ženami samotnými rychle rostl. Už pár let se sebevědomě hlásíme o slovo.

Zatím to ale k ničemu není. Samozřejmost, s jakou v posledních volbách bojovala o prezidentské křeslo celá devítka mužů, byla v lecčem až zarážející: stejně jako v případě voleb do Poslanecké sněmovny to vypadalo, že Česká republika je zemí padesáti odstínů „chlapství“. A ona to z velké části skutečně je pravda.

Prokopat se ven

Index genderové rovnosti v Evropě už delší dobu ukazuje, že se Česká republika propadá ve všech kategoriích. Nejhůře si však Česko vede v oblasti moci, kde za evropským průměrem – také velmi nízkým – zaostává o celou polovinu a ze sta možných bodů dosáhlo pouze necelých osmadvaceti. Podle Českého statistického úřadu křivka ukazující počet veřejných činitelek v českém politickém prostoru s každými volbami roste, ale pořád jejich celkový počet nepřekročil ani jednu třetinu. Stejně jako u jiných typů povolání (typicky učitelství nebo zdravotnictví či soudnictví) se ženy vyskytují více na nižších úrovních: v lokální či komunální politice. S postupem do vyšších pater politiky se počet žen zmenšuje. Podle posledních dat sedí v křeslech Poslanecké sněmovny Českého Parlamentu pouze 22,5 % žen, což je oproti ostatním státům lehký podprůměr.

„Žena se samozřejmě může svobodně rozhodnout děti nemít, a pak jsem přesvědčen, že má stejné příležitosti uplatnění jako muž,“ pronesl čtyřnásobný otec Topolánek, který svou rodinu z prvního manželství exponoval na billboardech během předvolebních kampaní.

Kdekdo by si mohl říct, že takto je to „přirozené“ , že se to jenom „tak stalo“, nebo že se ženy prostě málo snaží – úspěch přece není podmíněný pohlavím. Nic z toho samozřejmě ve stínu základních dat o genderové nerovnosti není pravda a navíc: pokud bychom tuto argumentaci dovedli do důsledku, ukázalo by to na hluboce zakořeněný názor, že jsou ženy reálně méně schopné než muži.

Toto přesvědčení, často přítomné jen v náznacích, probublává nejen veřejnou, ale i politickou debatou. A to i když se do ní zapojí vysoce postavení politici. Toxická atmosféra je totiž s nižším zastoupením žen v české politice přímo provázaná: komu by se takřka při každém veřejném vystoupení chtělo hájit samotný elementární fakt, že i ženy můžou dělat politiku a vyjadřovat se ke společenským problémům? Že jsou dostatečně kompetentní? A komu by se chtělo čelit neustálým útokům na vzhled, míru atraktivity nebo styl oblékání, a to i ze strany vlastních politických kolegů?

Stručná historie politického sexismu

Úroveň politické debaty nebyla v České republice nikdy vysoká a sexismus je dodnes její integrální součástí. Stačí si jen vzpomenout na některé výroky našich nejvýraznějších politických reprezentantů. O tom, jaké je být výraznou političkou v Česku, ví třeba bývalá ministryně školství Petra Buzková. Její vzhled byl komentován prakticky neustále. „Změna je to razantní, ale vzhledem k tomu, že mám velké ruce, tak bych preferoval větší rozměry,“ hodnotili v listopadu 2003 poslanci Vlastimil Tlustý a Michal Kraus pooperační stav tehdejší ministryně pro deník Blesk. Nechala si totiž ze zdravotních důvodů zmenšit poprsí.

Drží, mají to rády

S jedním z nejhorších výroků v historii české politické debaty přispěchal v prezidentských volbách roku 2013 současný prezident Miloš Zeman. V předvolebním klání se vytasil s obhajobou znásilnění. „Víte, jaký byl rozdíl mezi knížaty a zemany? Knížata měla právo první noci, a díky tomu zdegenerovala, protože své nevolnice nemusela znásilňovat, nemusela tedy vydávat energii na toto znásilňování. Zatímco my zemani jsme si, nejenom v sexuální oblasti, vždycky toto právo museli těžce vybojovat, a proto jsme nezdegenerovali.“
Svými výroky na adresu žen proslul také zesnulý bývalý předseda Senátu Jaroslav Kubera. „Testuju české ženy a dívky a musím s potěšením konstatovat, že jsou netknuty hnutím #MeToo, až asi na tři ultrafeministky. Drží, mají to rády. Vždycky začnu tím, že je jemně pohladím a zeptám se, jestli nejsou jako ty blbé Američanky. A nejsou! Akorát jsem už u sedmnáctek a bojím se, aby to nešlo dál. Pětadvacítkám říkám: Jste krásná, ale škoda, že jste pro mě stará,“ pronesl sebevědomě v jednom z rozhovorů. V následné konfrontaci v pořadu DVTV si za svými výroky stál, a ještě moderátorku Danielu Drtinovou upozornil, že jí po skončení pořadu ukáže, jak jemné má prsty. 

Volbu mezi rodinou a kariérou pak jako zásadní označil premiér Mirek Topolánek v roce 2007, paradoxně při zahájení Roku rovných příležitostí. „Žena se samozřejmě může svobodně rozhodnout děti nemít, a pak jsem přesvědčen, že má stejné příležitosti uplatnění jako muž,“ pronesl čtyřnásobný otec Topolánek, který svou rodinu z prvního manželství exponoval na billboardech během předvolebních kampaní. Před rozhodnutí děti, nebo kariéra, Topolánka nikdo nepostavil. Prostě to tak asi vyšlo. Téměř patnáct let starý výrok ale s odchodem Topolánka z vysoké politiky nezmizel: v různých podobách se recykluje dodnes.

Představa, že veřejně činná žena nemůže být dobrou političkou i dobrou matkou, koneckonců panovala i na zmiňovaném počátku dvacátého století. Je zároveň jedním z nejkritizovanějších stereotypů, které Masaryk ve svém Moderním názoru na ženu uvádí. „Říká se vždy, že žena od přírody je ustanovena k tomu, aby byla matkou, a mateřství se prohlašuje za svaté. Já neříkám, že není, ale pak je i otcovství svaté, a já nevím, proč by žena byla od přírody víc ustanovena být matkou než muž otcem — oběma přísluší stejný podíl na rodině,“ píše Masaryk a dodává: „Domácnost — ano, buď posvěcena a svatá, ale k tomu je především třeba, aby žena nebyla domáckým otrokem! Ve jménu domácnosti oddalujeme ženy od veřejné práce. Sice ve svých pedagogikách a ekonomikách velebíme konkurenci, vliv nápodoby a ceníme si všecky ty silné popudy k činnosti, jež máme z veřejnosti, ale ženy a dcery své odsuzujeme v úkryt domácnosti, zužujeme jejich obzor a umrtvujeme jejich energii, nešetříce jejich přirozeného nadání.“  

Masaryk opakovaně mluví o tom, že muži dělají z žen otrokyně a naznačuje, že za touhou po konzervativním řádu stojí mužská obava z konkurence. Dodává ale správně, že reálná svoboda stojí pouze na rovnosti a spravedlivé distribuci domácí práce i péče – jenom za takových podmínek se žena může rozhodnout, jestli chce spíše pečovat, nebo se veřejně angažovat.

V Česku toto téma v posledních letech nejhlasitěji otevírá například ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková, která v rozhovorech jasně říká, že je nutné se začít bavit o nerovnostech za dveřmi domácností, o dvojích či trojích směnách, o faktickém, byť stále neviditelném útlaku žen. A žádat jejich narovnání. V podobném duchu mluví i česko-německá spisovatelka Alena Wagnerová, která dokonce říká, že celý současný společenský řád stojí na neviditelné a neohodnocené práci žen.

Ne, slaďování nikdy nemusí fungovat ideálně (a většinou tak nefunguje), praxe, kdy muži automaticky vydělávají či se angažují a ženy pečují, kterou už Masaryk považoval za dávno překonanou, by ale měla skončit. I proto, že je znesvobodňující i pro řadu mužů a ve svém důsledku stojí za obří nerovností v zastoupení žen a mužů ve veřejném prostoru a manipuluje nejen aktivní ženy do neadekvátních, pasivních nebo podřízených pozic. I o tom už ale mluvil Masaryk, když psal: „Mluvím–li s ženou veřejně činnou, vyznává každá, že má vlastně vyhovět lépe než muž, protože každý dává na ni pozor. Co se muži odpustí, neodpustí se ženě.“  

Zažily jsme to všechny

Zřejmě každý by si vzpomněl na nějaký šovinistický nebo slizký výrok na adresu političky, ať už z úst jejích oponentů, nebo spolustraníků. Každý takový výrok snižuje ochotu žen vystavovat se kvůli vlastnímu politickému angažmá podobnému hodnocení. Zkušenosti političek navíc odhalují, že přítomnost sexualizovaného verbálního násilí muži (pokud nejsou gayové) v takové míře nikdy nezažijí. Anonymní výhrůžky znásilněním, vysmívání se kvůli vzhledu, vulgární poznámky, ponižující sexuální fantazie agresorů nebo útoky směřující na to, že politička nemůže být dobrou matkou. Ti, kteří se k podobným útokům uchylují, moc dobře ví, jak zraňující tato slova bývají a jak tvrdě umí tnout do živého. Souvisí totiž se základní obavou žen o vlastní bezpečnost, se zkušeností s každodenním ponižováním.

To, co české politice skutečně nejvíc ze všeho chybí, je různost zkušeností a různost přístupů. A i proto potřebujeme diverzitu. Abychom změnili zaběhnutý řád věcí, který je dnes tak nespravedlivě vychýlen směrem k jedné části populace, a tím negativně ovlivňuje životy nás všech.

Dobře to ilustrovaly projekty slovenského a českého Deníku N: životní zkušenost se sexuálním nebo sexualizovaným násilím má prakticky každá žena bez ohledu na společenské postavení nebo typ povolání. V desítkách příběhů najdeme vedle řady hereček, podnikatelek, režisérek, moderátorek nebo političek i současnou prezidentku Slovenska Zuzanu Čaputovou. „Pamatuji si například na pracovní jednání, na kterém jsem dvě hodiny vysvětlovala právní argumentaci na obhajobu mých klientů, čemuž předcházely hodiny příprav. Úředník, který jednání vedl, mi po skončení pošeptal podle něho zřejmě lichotivé sexuální vyznání,“ popsala Čaputová.

„Do řečí“ se slovenská prezidentka dostala dokonce i během své inaugurace. V historickém okamžiku, který pro celou postkomunistickou Evropu znamenal významný symbolický posun, se někteří komentátoři nestyděli řešit její vzhled. Odborník na etiketu Ladislav Špaček poznamenal, že „její šaty špatně zakrývaly některé partie a schovávaly krk“, což je prý u ženy velký handicap. Že by ten samý Ladislav Špaček někdy řešil těsnost pánských kalhot, které by mohly dát vyniknout jiným mužským partiím, si neumíme ani představit.

Ženské neznamená lepší

Česká republika neměla nikdy ve své historii ani premiérku, ani prezidentku. Stejně jako by bylo absurdní myslet si, že jen díky genderu je někdo sám o sobě lepší, bylo by absurdní myslet si, že tato skutečnost není odrazem hlubokých nerovností, pevně usazených v naší společnosti. Příkopy, které ženy musí překonávat, aby se jim podařilo dosáhnout politických pozic, jsou hluboké.

Málo se mluví o tom, jak je dnes politika přátelská a uzpůsobená mužům: ti, kteří nepečují (což jsou v drtivé většině v Česku právě muži), mají čas na veškeré to zákulisní scházení, rokování po večerech, na schůze strany, které ještě do koronavirové zkušenosti probíhaly především fyzicky. Politika totiž není jen o práci ve výkonu té či oné funkce – je právě o tom všem okolo: o komunikaci s lidmi, sebeprezentaci, tvrdém vyjednávání, neustálé pohotovosti. Toho všeho nejsou muži nějak zázračně schopni. To všechno mají umožněno především proto, že jsou to muži. Ti, na které nedopadá realita dvojích směn, kteří málokdy musí řešit otázky spojené s péčí a výchovou dětí nebo starosti kolem starších členů domácnosti.

Velká část z nich nikdy nemusela nosit v hlavě všechny ty drobné připomínky na prohlídky u lékaře, koupi dětských bot, obstarávání školních potřeb. A tak když ještě dnes slýcháme od úspěšných mužů, že by se styděli, kdyby je kdokoliv posuzoval podle toho, „co mají mezi nohama“ , je v tom obsažená hořká ironie osudu. Právě kvůli tomu, co „mají mezi nohama“, jsou muži tam, kde jsou. Ne (nebo nejen) díky individuální píli, snaze nebo zázračným schopnostem.

Jistě: politika je především otázkou idejí a taktik, které se můžou lišit nebo naopak prolínat bez ohledu na gender. Jsou muži, jednající konsenzuálně, i ženy, které jsou známy svou dravostí. To, co české politice skutečně nejvíc ze všeho chybí, je různost zkušeností a různost přístupů. A i proto potřebujeme diverzitu. Abychom změnili zaběhnutý řád věcí, který je dnes tak nespravedlivě vychýlen směrem k jedné části populace, a tím negativně ovlivňuje životy nás všech. Nastavuje totiž rámce, do kterých se důsledkem nerovnoměrného zastoupení nepromítá celá řada podstatných otázek od slaďování péče a práce přes nerovnost platů k sexismu ve veřejné debatě.

Jen rovnost

Fakt, že by Česká republika po více než sto letech fungování moderního státu měla ve svém čele ženu, sice automaticky neznamená, že se tato témata sama od sebe objeví, ani to, že se s jejich nástupem začne pracovat na proměně celkového politického diskurzu u nás. Slušnost není otázkou pouhého vystupování, ale především politické praxe. A už vůbec to neznamená, že bude–li se o pozici prezidentky ucházet nějaká žena, má ji každá z nás automaticky volit, nebo podporovat. Kdejaká prezidentka může být stejně špatná jako kdejaký prezident. A ani skutečnost, že by byla lepší, než naše dosavadní politické zastoupení, na tom nic nezmění.

Řečeno znovu (a naposledy) s Masarykem: „Ne — žena není lepší, ovšem ani horší než muž; to záleží na individuích.“  Jenom více žen ve vysoké politice však může nabourat všechny existující stereotypy a předsudky a z dnes exotického a často vysmívaného prvku udělat časem standard, který bude o něco věrněji kopírovat celkovou strukturu společnosti. A to zkrátka není žádné identitářství. To je jen rovnost. Princip, patřící k samotným základům demokracie.

 

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Moje Heroine 2021 Potřebujeme si připomenout, že svět nakonec může být báječné místo k životu. Představujeme osm inspirativních a obdivuhodných žen, jejichž jména do výzvy Moje Heroine nominovali čtenářky a čtenáři. Jasmína Houdek, Elena Gorolová, Alena Jančíková, Barush Maush, Zuzana Vránová, Eliška Kodyšová, Klára Laurenčíková, Adéla Horáková. Osm příběhů, které vám vrátí naději.
  • Děti vám to vysvětlí Existuje vůbec někdo, kdo se těší na září? Na obligátní téma „back to school“ jsme se podívali ze všech stran. Proč české školství nevzkvétá? A pomohlo by mít v učitelském sboru víc mužů? Své k tomu řekli i teenageři: rozsáhlou sondu mezi svými vrstevníky provedla čtrnáctiletá Marika, čerstvá maturantka Ester se zase ptá, proč ve školách víc nemluvíme o menstruaci i tělesnosti obecně.
  • Rozkoš pro vaše uši Prozkoumali jsme nový žhavý trend – audioporno. Z jakých důvodů přitahuje především ženy a co je na něm tak zvláštního? Vše, co chcete vědět, než se ponoříte do světa zvukové rozkoše. Nestyďte se poslouchat!
  • Hrdinky našich dcer Princezny trpně čekající na své rytíře jsou definitivně out. Je čas na nové hrdinky. Co tedy s dětmi číst? Možností je dnes dost, a zvlášť s knihami o slavných českých ženách se v posledních letech roztrhl pytel. Nad tímto fenoménem se kriticky zamýšlí Gabriel Pleska. Kterou z nich by doporučil?

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 38 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

MuzinistaCZ | 5. 5. 2021 14:31

Cituji: Ti, na které nedopadá realita dvojích směn, kteří málokdy musí řešit otázky spojené s péčí a výchovou dětí nebo starosti kolem starších členů domácnosti.
Velká část z nich nikdy nemusela nosit v hlavě všechny ty drobné připomínky na prohlídky u lékaře, koupi dětských bot, obstarávání školních potřeb....protože muži přece nepečují. Nikdy. Všechno jen my, chudinky ženy.....paní Rychlikova, já vás rád čtu, rád si v rozhlase poslechnu váš chraplák, ale tohle je v roce 2021 podle mě klišé a pěkná trapárna. Já si myslím, že dělat politiku na vrcholné úrovni vyžaduje oběti. Méně času na vztahy, méně času na děti....jste novinářka, tak se ptejte mužů politiků, co všechno své politické kariéře obětují. Ptejte se západních političek, kolik své kariere obětují. Já neříkám, že ženy nenaráží na nechutné komentáře, sexismy atd. Ale říkat že větší angažovanosti žen v politice brání péče o děti, to je podle mě výmluva.

+9
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

Vlado | 5. 5. 2021 18:04

'I don't think women are better than men, but I do think that men are worse than women.'
- Louis C.K.

-9
Reagovat